Byla jsem se školou v Pobaltí poprvé roku 1986. Dorazili jsme vlakem ráno do Vilniusu, kde nás nikdo nečekal, neboť vlak měl zpoždění více než šest hodin. Vyzbrojeni mapou jsem se vydali do města a nic nemohli najít. Naprostá většina ulic byla přejmenovaná. Gediminas - zakladatel litevského státu - nahrazen Leninem. Vitautase (Vitolda), vítěz od Grünwaldu, nahradil Gorký....Nedaleho hlavního (Leninova) náměstí byl památník Puškina. To nebylo jenom pár ulic jako u nás, to byla vymazaná celá litevská historie. Před odjezdem jsem s velkými problémy vyrazila z knihovny muzeální učebnici litevštiny a chtěla jsem slyšet jak ten jazyk zní. Neslyšela. Všude zněla ruština. Kamarádka Litevka mi řekla, že nechápe, jak jako národ přežili, neboť po válce směli v zemi zůstat pouze kriminálníci a opilci. Je to jistě tvrzení, se kterým se dá polemizovat, ale je jasné, že Moskva zde prováděla systematickou likvidaci elit.

Nacisti se rozhodli vyhubit český národ, část zlikvidovat fyzicky, část asimilovat, část poslat na Sibiř. Moskva dělala v Pobaltí totéž. První Rusové přišli do Pobaltí jako asylanti v 17. století, další vlna přišla s rusifikací v 19. století, ale vždy tvořili menšinu a tato menšina byla integrovaná. Po válce začaly plánovité přesuny ruskojazyčného obyvatelstva do Pobaltí. Starobylá Narva byla srovnána se zemí, místním obyvatelům byl zakázán návrat a místo nich přišli kolonizátoři. Proto je to dnes téměř sto procentně ruskojazyčné město. Němci nikdy nebombardovali Tallinn, Rusové ano.

V době rozpadu SSSR tvořili už Rusové polovinu obyvatelstva v Lotyšsku a 40% v Estonsku. V Litvě to bylo méně, litevští partyzáni stříleli okupanty ještě deset let po válce a podařilo se jim část kolonizátorů vytlačit do Kaliningradu a do Lotyšska. Na Litvě se asi 1/3 Rusů obtěžovala naučit jazyk místních, v Lotyšsku to byla 1/4 a v Estonsku se obtěžovalo s jazykem domorodců dokonce pouze 10% Rusů. Což jim samozřejmě nebránilo v tom, aby pracovali v obchodech, na poštách a jinde. Místní se tak nebyli stavu domluvit vlastním jazykem ve vlastní zemi.

Kdo nemluvil Rusky dobře, byl nahlížen okupanty jako primitiv a Estonci jsou navíc oproti Lotyšům a Litevcům v nevýhodě, protože dě, tě, ně a di, ti, ni je pro ně nevyslovitelné, takže mluvili vždy s těžkým přízvukem. Kromě toho si Rusové kompenzovali svůj pocit méněcennosti tím, že se pasovali do role strážců čistoty revolučního myšlení, kteří musí bojovat proti tendenci místních podléhat buržoaznímu myšlení (dnešní interpretace je jiná - byli jsme v Pobaltí, abychom potlačovali místní fašismus). Druhá světová válka skončila možná roku 1945 v Británii, ale v Pobaltí skončila až roku 1992.

Pouhá krátká návštěva Pobaltí traumatizovala i mne, viděla jsem tam tehdy kus Evropy odsouzený k zániku. Nevěřila jsem, že Baltové mohou přežít. Dokáže si někdo představit, jaké to muselo být pro ně?

Je možné, že místní politici bojují staré bitvy, ale ono se stačí podívat na CIF a zjistit kolik Britů si stále myslí, že mají impérium. Rusko dnes sice není komunistické, ale dravě kapitalistické, nicméně zůstává stále imperialistickým a nepředvídatelným a mnoho Rusů se stále nemůže smířit se ztrátou "svého" území. Takže je čeho se bát.

Pokud se ten estonský režisér narodil roku 1968 znamená to, že měl ve škole hodiny a hodiny povinné ruštiny, ale minimum angličtiny, což mu bude chybět, jako to chybí mne. Znamená to, že prožil mládí a dětství jako poddaný a to poddaný druhé třídy. Znamená to, že prožil dětství a mládí s vědomím toho, že nikdy neuvidí Paříž a nebo Řím. Znamená to, že jeho rodiče museli pracovat měsíc, když mu chtěli koupit něco na sebe. Znamená to, že žil v zemi, kde bylo HDP 2000 dolarů na osobu (roku 1989 ) a kde je HDP na osobu ve srovnání se sousedním Finskem o generaci později stále třetinové. Znamená to, že zažil inflaci roku 1992 (1200%). Znamená to, že je sice občanem EU, ale občanem, na kterého mnoho lidí ze Západu dívá jako na méněcenného. Znamená to, že nikdy neměl možnost, kterou má syn mého bratrance (studovat v Itálii) nebo kterou má můj synovec (pobyt se školou v Skotku vloni, předloni to byla Anglie). Znamená to, že nemůže dostat práci, kterou dělám já ("důchodce" nebereme). Pokud se narodil roku 1968, pak nejenže celý život platil za ruský imperialismus, ale platí za něj i dnes a bude za něj platit do konce svých dní. Má důvod být traumatizovaný.

Když byli Izraeliti vyvedeni ze zajetí v Egyptě, museli 40 let bloudit po poušti. Nikoliv bez důvodu. Dvacet let po pádu režimu, kdykoliv vidím na ulici policistu - německého, českého, francouzského - mizím. Mám pocit ohrožení. Toho pocitu se zřejmě nezbavím do konce života. Jsem komunismem nadosmrti poznamená.

Jak my, tak Baltové budeme potřebovat minimálně dalších dvacet let, abychom se ze současného marastu vyhrabali. Doufejme, že nám budou dopřána.

Pozn. JČ: Nikdo samozřejmě minulý útlak nepopírá, o tom není sporu. Všimněte si ale, že článek paní Vytlačilové je skoro celý v minulém čase. "Byl." "Byli." "Bylo." Jenže už dvacet let je situace jiná. Posedlost minulými traumaty nám znemožňuje řešení dnešních problémů. Jak to koneckonců čeští politici, zaseklí kdesi v osmdesátých letech, dokazují denodenně.

Estonský režisér mluvil dokonalou angličtinou.

Britové si zdaleka nemyslí, že mají impérium - naopak se neustále ironizují a sebezesměšňují, jaký jsou bezvýznamný národ. Nikdo nepovažuje ani Čechy, ani občany pobaltských zemí v EU za méněcenné, to jsou komplexy, které vnímají Češi sami a těch se budou muset zbavit. Ano, někdo na vás v dnešní Evropě může pohlížet poněkud divně, když lámete angličtinu, (jak se asi díváte vy na Ukrajince v Praze, který nedá dohromady víc než pár špatně vyslovovaných českých slov?) ale to nemá s pohrdáním "východními národy" nic společného.