Obecně

23. října 2002 odmítl tehdy 18letý izraelský branec Hagai Matar vojenskou službu v armádě s těmito slovy: "Potlačování kritického myšlení v Izraeli, totální akceptace zločinů okupační moci, zbožňování armády, postupně se rozmáhající souhlas s principy etnické čistky. To vše jsou jen dílčí aspekty zhroucení naší společnosti. Odmítám se na tom všem podílet."

Po přečtení tohoto prohlášení nastoupil Hagai Matar trest jednoročního vězení.

Izraelská politika se po smrti Jicaka Rabina militarizovala. Pokud si Izrael opravdu přeje trvalé mírové soužití s Palestinci, jedná iracionálně a nelogicky. Na jedné straně vyzdvihuje Fatah jako umírněnou politickou sílu a partnera při jednání, na straně druhé dělá vše pro to, aby ho oslabila. Výstavba židovských osad na Západním břehu nerušeně pokračuje. Podle zpravodajství televizní stanice Euronews z 3. března t.r. zabrala již 40% celkového palestinského území. V souvislostech s jinými zeměmi se v takových případech hovoří o etnických čistkách a apartheidu. Útoky židovských osadníků proti Palestincům na Západním břehu, spálené či vykácené olivové háje, ničení úrody a perzekuce protestujících Palestinců, Izraelců i mezinárodních aktivistů jsou další akty státního násilí, které Fatah a Abasse v očích Palestinců diskredituje. Blokádou Gazy a následnou vojenskou akcí posílila ty nejradikálnější síly uvnitř palestinského politického spektra.

Celkovou vulgarizací izraelské společnosti, kterou již před více než šesti lety popsal Hagai Matar, se zabývá mimo jiné i M. J. Rosenberg z Israel Policy Forum ve Washingtonu. O marciálním duchu politiky napsal, že v Izraeli není možné bez vlivu militantních osadníků, které nazývá "šílenci" ("the crazies"), sestavit vládu. Že by tedy přece jen ta tisícovka mrtvých byla součástí předvolební kampaně? Zdá se, že proběhlé volby daly Rosenbergovi za pravdu.

Gaza a Hamás

Podmínky 18 měsíčního příměří sugerují vše možné jen ne vojenskou porážku Hamásu. O tom, zda brutální devastace Gazy s sebou přinese jeho politické zhroucení nelze v tomto okamžiku říci, nicméně dosavadní zkušenosti ukázaly, že akce podobného druhu dokázaly pravý opak. V celém regionu byly zasety nové květy zla. A právě zde je ten zakopaný pes, onen kritický bod, na kterém je nutné zamyslet se nad zdánlivou iracionalitou izraelského postupu.

Jak již bylo řečeno, nelze pominout klasické interní důvody, které by se daly shrnout do cynického hesla "válka coby volební kampaň". Kromě toho je evidentní, že izraelské akce v jejich souhrnu, v Gaze i na Západním břehu, neoslabují Hamás, ale životaschopnost palestinské společnosti jako takové. Pokusme se tedy o racionální bilanci tohoto iracionálního šílenství pomocí slovní hříčky 'co kdyby`.

Vycházejme z toho, že izraelská vláda, jak tvrdila, skutečně odstartovala útok na Hamás, nikoliv na Gazu. Připusťme možnost, že nemá k dispozici dostatek kvalitních analytiků, kteří by ji poučili o tom, že Hamás není ani tak náboženský jako sociální a politický fenomén, který nelze "neutralizovat" vojensky. Představme si, že jim unikl nárůst popularity této organizace po každé vojenské akci Izraele - nejvíce po cíleném usmrcení jeho duchovního vůdce šejka Jasína i jeho nástupce Rantisiho v březnu 2004. A že nezaregistrovala pozvolný posun uvnitř něj již před jeho první účastí ve volbách do palestinské samosprávy o rok později, kdy se začal otvírat občanskému středu. Že nepostřehla pragmatické rysy Ismaila Haniji, a že jí dokonce uniklo vyjádření militantního vůdce Chalida Mešala v damašském exilu z počátku roku 2007 o "faktické existenci Izraele".

Pokusme se uvěřit, že nešlo o záměrnou slepotu a hluchotu vůči jasným politickým signálům, ale "pouze" o totální absenci diplomatické intuice. A zavrhněme cynickou myšlenku, že by vojenská akce měla návaznost na zmíněné izraelské volby. Věřme tomu, že důvodem akce byly "rakety Hamásu" a tunely mezi Gazou a Egyptem. Tyto otazníky přinejmenším zůstávají i potom. Proč se izraelská vláda rozhodla usmrtit několik příslušníků Hamásu v době (listopad minulého roku), kdy tato organizace nejen sama příměří dodržovala, ale kdy se jí očividně podařilo "pacifikovat" skupiny, které se necítily být příměřím vázány. Na pozadí do nekonečna omílané mediální fráze o 'raketách Hamásu` je nepředstavitelné, že by izraelské tajné služby a vojenští specialisté nevěděli o aktivitách daleko radikálnějších skupin jako například Islámský džihad (Jihad Islamia). A jaké zbraně se vlastně těmi tunely pašovaly? Boje v Gaze ukázaly, že Palestinci evidentně neměli k dispozici nic, co by bylo schopno ohrozit například bojové vrtulníky. Předpokládejme, že dojde ke vzniku palestinského státu. Bude Izrael kontrolovat jeho výzbroj? Anebo je vše otázkou politických dohod? Dohod, které se daly dosáhnout i bez nynějšího krveprolití!

Je tedy možné, že racionální důvody pro ono zdánlivě tak iracionální chování Izraele lze hledat někde jinde než v klasickém střetu "nesmiřitelných" politických linií. Jedním z nich by mohl být tento:

V roce 2000 byly v blízkosti pobřeží Gazy firmami British Gas (BG Group) a Consolidated Contractors International Company (CCC) objeveny zásoby zemního plynu. CCC patří dvěma libanonským rodinným klanům -- Sabbagh a Koury. V roce 1999 podepsal Fatah smlouvu, která tomuto konsorciu udělovala těžební právo na ropu a zemní plyn u Gazy na 25 let. Podle izraelského deníku Haaretz z 21. října 2007 by měl palestinský Investment Fund dostat pouze 10% zisku.

Od nástupu Ariela Sharona k moci v roce 2001 si Izrael dělá na toto nerostné bohatství nárok. Podle The Times z 23. 5. 2007 byl BG rok před tím připraven uzavřít smlouvu o dodávkách zemního plynu z Gazy do Egypta, kterou měl svou intervencí zmařit tehdejší premiér Blair. Zato v roce 2007 se Olmertova vláda pokusila dohodnout s BG na dodávkách zemního plynu do Izraele, a sice bez účasti Palestinců. Hamás pohrozil BG konsekvencemi a s plánů sešlo. Kontakty mezi Izraelem a BG se ale obnovily v červnu roku 2008 (Globes online -- Israel's Business Arena, 23. 6. 08), tedy v době, kdy podle nezávislých zdrojů začal Izrael připravovat ofenzívu v Gaze.

Na pozadí tohoto scénáře by se konflikt mezi Izraelem a Hamásem jevil v poněkud jiném světle. Dvoustátní řešení, ke kterému se verbálně hlásí tzv. mezinárodní společenství může totiž fungovat jen za předpokladu, že palestinský stát bude vůbec schopen stát na vlastních nohou. Toto řešení se stane bezpředmětným, pokud se mu nezajistí takové "materiální vybavení" jako zemědělská půda či voda. Buď vznikne jakýsi bezmocný arabský skanzen pod patronátem "mezinárodního společenství", fakticky vydaný na milost a nemilost Izraeli. Nebo se -- podobně jako tomu bylo v případě Kosova, jenže s opačnými znaménky -- 'uzná realita` a zbytek palestinských Arabů se vystěhuje do Jordánska. Po nedávných volbách v Izraeli se o tomto "řešení" opět veřejně diskutuje.