Byli byste ochotní platit vyšší DPH, abyste zachránili stát před bankrotem?

20. 8. 2009 / Jan Petrtyl

17. srpna jsem v rozhlase slyšel anketní otázku, která zněla: Byli byste ochotní platit vyšší DPH, abyste zachránili stát před bankrotem? Z 530 respondentů na ni 32 % odpovědělo kladně a 68 % záporně. Ačkoli jsem v onu chvíli nebyl u internetu a hlasovat jsem nemohl, odpověděl jsem na tuto otázku v duchu, jen tak pro sebe. Má odpověď byla negativní. Vzhledem k tomu, že každé stanovisko by mělo být něčím podloženo, pokusím se uvést několik argumentů pro svou, byť v podstatě pouze pomyslnou, anketní odpověď.

Ačkoli jsem v době, kdy v mé vlasti probíhala sametová revoluce, slavil teprve čtvrté narozeniny, pamatuji si na několik věcí charakteristických pro onu dobu, která listopadovým událostem předcházela. Kromě povinného oslovování paní učitelky v mateřské škole titulem "soudružko" to například bylo nesnadné shánění potřebných věcí, které trápilo především mé rodiče. Ať se již jednalo o různé potraviny (například plzeňské pivo pro mou nemocnou prababičku) či ošacení. Když jsme tehdy s mým tatínkem jeli v listopadu 1989 po Národní třídě, pamatuji si, jak jsme měli ve voze za zpětným zrcátkem upevněnou českou trikoloru a tatínek troubil klaksonem. Na můj dotaz, proč tak činí a proč je kolem tolik lidí, mi odpověděl, že venku je velká sláva. To byl jeden z mých posledních zážitků z doby, kdy vládli naší zemi komunisté. Podrobněji jsem si onu dobu mohl začít uvědomovat až zpětně, když jsem byl o něco starší. Nyní již plně chápu, v jaké euforii a s jakými očekáváními lidé tehdy vyhlíželi svobodnou budoucnost. Těšili se na cestování do zahraničí, na spravedlnost, jednoduše na svobodu. Nakonec se dočkali, avšak bohužel, zřejmě ne všeho, nač se těšili.

Jak to všechno souvisí s otázkou, zda bych byl ochoten financovat stát zvýšením daně z přidané hodnoty? Ve svobodné společnosti, která se od té totalitní liší mnoha věcmi, by lidé měli mít ke státu jiný, lepší vztah a měla by se projevovat jejich spontánní, nevynucená solidarita. Nyní se dostávám k jádru věci. Ptám se sám sebe, zda jsou to právě občané, kdo by měl nést odpovědnost za hříchy (nejen) vrcholných politiků, kteří na nějakou tu schodkovou korunu navíc při schvalování Zákona o státním rozpočtu, již dlouho nehledí. Měli bychom být ochotni zavřít oči a otevřít peněženky pokaždé, když je toho podle nich "zapotřebí"? Nebo bychom se spíše měli starat o to, aby se oni chovali dle pravidel řádného hospodáře? Za celou dobu svého studia ekonomie jsem se nesetkal s jedinou teorií, která by postulovala, že i v dobách růstu ekonomiky se mají schvalovat schodkové rozpočty. Masivní zadlužování státu, jehož jsme byli smutnými svědky v posledních letech i v současnosti, jistě trápí mnoho lidí, kteří nejsou lhostejni k budoucnosti této země. O to více mě zarazil argument jednoho bývalého pana ministra financí, že vlastně k žádnému většímu zadlužení země během osmileté vlády jeho strany nedošlo a že se vlastně jednalo o dluhy zděděné po předchozích vládách. S tímto argumentem obhajoval své postoje na půdě vysoké školy, která připravuje budoucí ekonomy, a neváhal mi toto říci do očí.

Bylo by však krátkozraké všímat si takových věcí jen v řadách jedné strany. Kam, jak a proč se například podělo více než 70 milionů korun na podporu olympijské kandidatury hlavního města Prahy? Či řádově mnohem více milionů pro budování "bezplatného" bezdrátového připojení pro občany téhož města? Anebo příklad další, leč bohužel nikoli poslední: jak se v České republice spravují silnice. Často pouhým navezením další vrstvy nekvalitního asfaltu, který po několika měsících opět nevydrží nápor automobilů a znovu popraská. Bohužel toto znám již ze své osobní zkušenosti, neb po takové silnici téměř denně jezdím. Toto všechno jsou příklady nehospodárnosti a plýtvání veřejnými finančními prostředky. Bohužel, za žádný z těchto skutků zřejmě není nikdo odpovědný, téměř nikdy se nestane, že by byly vyvozeny na základě takového jednání nějaké důsledky. Mohli bychom pokračovat příkladem využití poslaneckých náhrad k účelům, k nimž nejsou vypláceny či obecně poslaneckými platy zákonodárců, kteří mají tolik jiných zaměstnání, že jim objektivně na výkon jejich politické práce nemůže zbývat čas a podobně.

A nyní, v době hospodářského poklesu, kdy pan ministr financí nezaujatě varuje, že stav je skutečně dlouhodobě neudržitelný, se ve volební kampani mnozí ohánějí navýšením důchodů a různými výhodami pro různé skupiny lidí. Ani se mi nechce připomínat situaci, kdy se parlamentní strany shodly na bezplatném připsání 60 miliard korun polostátní energetické společnosti.

Téměř nikoho ani nenapadne občanům říci, že zásadní změny jsou skutečně nutné a potřebné. A když už to někdo říká, zůstává často pouze u rétorických cvičení. Bohužel, čím dál tím více se bojím toho, že se skutečně přibližujeme nechvalně proslulému maďarskému konci veřejných financí, neb ani zde u nás nikdo s mocí rozhodovat nedbá vážnosti situace. Avšak čím déle se bude řešení odkládat, tím horší budou jeho vedlejší dopady. Nikdy totiž neplatí, že se něco dá získat zdarma a bezplatně.

Otázkou vždy je, kdo ponese náklady nutné pro zjednání nápravy situace. Má to být tak, jak někteří navrhují, aby se vzalo pouze bohatým? Ponechme stranou fakt, že existuje mnoho lidí, kteří svůj majetek získali podvodem a jsou proto veřejnosti nesympatičtí. Avšak nejsou a nesmějí být obecně nazýváni vzorovým typem českého boháče, jak to zřejmě vidí velká část veřejnosti. Nebo by se mělo vzít stejně a všem? Nebo by bylo řešením, aby se konečně přestalo plýtvat, žít na dluh a říkat si, že to zaplatí někdo jiný a že se různé menší či větší politicko-hospodářské poklesky ztratí? V roce 1989 si česká společnost zvolila cestu spravedlnosti a svobody. K té patří i odpovědnost za vlastní jednání. Bylo by jistě dobře, aby si to uvědomili i ti, kteří o nás sice rozhodují, avšak odpovědnost jim, zdá se, chybí. Proto nejsem ochoten souhlasit s tím, abychom například vyšší sazbou daně z přidané hodnoty opět látali neschopnost jiných. Penězi, které mohou být námi všemi vynaloženy jinak, svobodně a mnohem účelněji.

Ihned toto tvrzení doplňuji důležitým dodatkem. Pokud by byl dán jasný plán pro sanaci veřejných financí a veřejné finanční prostředky by začaly být vynakládány účelně, byla by jasně definována odpovědnost za přijaté kroky a nemuseli bychom se stydět za to, jak se naši politici svým chováním vysmívají nám všem, budu v první linii těch, kteří otevřou peněženku a budou ochotni zaplatit vyšší sazbu DPH. Neboť nikdy nelze přejít do lepšího stavu bez nákladů.

Před parlamentními volbami v roce 2006 jsem byl pln očekávání změn k lepšímu. Bohužel, byl jsem zle zklamán. Člověk však má hledět do budoucnosti s optimismem, a tak doufám, že letos volby dopadnou alespoň o něco lépe. Pro koho? Pro Českou republiku.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 20.8. 2009