Proč nemůže botanická zahrada obchodovat s rostlinami

9. 11. 2009 / Pavel Sekerka

pokračování polemiky, probíhající v článcích Štěpána Kotrby "Personální audit v blázinci pro pivoňky", Pavla Sekerky "Botanická zahrada má za úkol pěstovat ohrožený plevel !", Štěpána Kotrby "Zahrady pro plevel a zahrady pro veverky" s problémem, nastíněným Pavlem Sekerkou v článku "Proč není dobré spojovat botanickou a zoologickou zahradu"

Pro odlehčení si na počátku článku dovolím jednu poznámku. Přírodovědci, na rozdíl od veverek, jsou CITES chráněni. Patří totiž v systému živočichů mezi primáty a ti jsou chráněni nikoliv výčtem druhů, ale jako celá taxonomická skupina. A ve výjimkách nejsou z této skupiny vyjmuti stejně jako např. novináři...

Štěpán Kotrba naznačuje, že komerční použití rostlin v botanických zahradách je nejenom možné, ale je dokonce i povinností botanických zahrad. Rád bych byl, kdyby tomu tak bylo. Zastávám totiž názor, že introdukce kriticky ohrožených druhů do zahradní kultury a ochrana druhů in farm nebo in garden je nedílnou součástí ochrany genofondu.

Nutno však podotknout, že se jedná o jeho specifickou formu. Mimo jiné kvůli velkému riziku genetické eroze a infekce (především) virovými patogeny není možné rostliny z kultury použít na reintrodukce a posílení přírodních populací...

Přesto populace některých druhů v botanických zahradách i soukromých sbírkách můžou být větší než populace v přírodě a některé druhy byly dokonce díky kultivaci v zahradách zachráněny před vyhynutím.

Překážky ze strany zákonů, mezinárodních smluv i úřední mašinerie jsou natolik velké, že introdukci, ochraně genofondu in garden, množení a prodeji úspěšně brání.

Postoj k poskytování vzorků GZR (getických zdrojů rostlin - pozn. autora) uživatelům změnily závěry Konference spojených národů pro rozvoj a životní prostředí (UNEP), která se konala v Rio de Janeiro v roce 1992. Základním dokumentem z této konference byla Úmluva o biologické rozmanitosti (CBD). Nová úmluva deklarovala "národní suverenitu nad genetickými zdroji na území jednotlivých států", což bylo v rozporu s rezolucí FAO 8/83.

Ladislav Dotlačil, Zdeněk Stehno, Iva Faberová: "Legislativní zásady konzervace a využití genetických zdrojů rostlin v České republice v kontextu mezinárodních dohod." <ZDE

Úmluva o biologické rozmanitosti, jeden z nejvýznamnějších ochranářských počinů devadesátých let, díky článku 15 zcela změnila původní liberální postoj ke genetickým zdrojům.

Článek 15 -- Přístup ke genetickým zdrojům

1. Při uznávání suverénního práva států na jejich přírodní zdroje spočívá pravomoc stanovit přístup ke genetickým zdrojům na národních vládách a podléhá národní legislativě

5. Přístup ke genetickým zdrojům musí podléhat předchozímu kvalifikovanému souhlasu smluvní strany poskytující takové zdroje, pokud není touto stranou stanoveno jinak.

Genetické zdroje byly původně všech. Po přijetí úmluvy se stávají majetkem států. Různé země implementovaly ustanovení CBD do svého právního řádu různě. Na rozdíl od ustanovení praktické ochrany in situ uvítaly rozvojové země článek 15 s nadšením, protože z něj vyplývá možnost nemalých teoretických příjmů.

Některé země (USA, Evropská unie ale i většina arabských zemí) jsou v implementaci článku 15 laxní. Jiné, jako Čína, omezují vývoz rostlin z jiných administrativních důvodů, protože samy CBD obcházejí a jsou velkými importéry genetických zdrojů určených především pro lékařský výzkum.

Prakticky všechny země Jižní Ameriky, Indie, JAR a další přijaly tak přísná ustanovení, že nejen vývoz ale i studium všech živých organismů (včetně těch nejběžnějších plevelů) občany druhých zemí je na jejich území prakticky zakázán.

Absurdita jde tak daleko, že renomovaní taxonomové dokonce nesmí popisovat nové druhy, ale své poznatky musí předat domácím odborníkům, kteří je publikují. Orchideje a další rostliny, které při kácení pralesa spadnou na zem a tím pádem nemůžou pokračovat v růstu, jsou páleny a nejenom, že je není možné exportovat mimo území, ale ani je není možné zkoumat.

Protože se jedná o potenciální zisk, do problematiky navíc vstoupili v rámci FAO i místní komunity (zemědělci ale i sběrači), kteří také chtějí podíl na zisku a (u zemědělských plodin právem) tvrdí, že na jejich selekci a křížení se podílela jejich komunita, často po dlouhá staletí, a to bez jakéhokoliv přispění státu.

Protože botanické zahrady si na jednu stranu byly vědomy závazků vyplývajících z implementace článku 15 Úmluvy, na druhou stranu tato implementace prakticky znemožňuje jejich činnost a nikde v Evropě nebyla vzhledem k činnosti botanických zahrad upravena prováděcí vyhláškou či zákonem, vzniká na přelomu tisíciletí v Německu a Anglii deklarace, která byla a je podepisována při výměně rostlinného materiálu. Jejím hlavním obsahem je nekomerčnost výměny:

According to the Convention on Biological Diversity (Rio de Janeiro, 1992), the Botanic Garden of XY supplies seeds under the following conditions:

- Material must be used only for the common good in areas of research, education, conservation and development of botanic gardens .

- If the recipient seeks to commercialize either the genetic material, its products or research derived from it, then permission must be sought from the Botanic Garden of XY.

- Material must not be passed to third party without permission from the Botanic Garden of XY.

- Any research publications resulting from the use of the genetic material must acknowledge the Botanic Garden of XY as a supplier.

- By ordering seeds and other plant material these conditions are accepted.

Nevyřešená situace kolem implementace CBD šla tak daleko, že některé zahrady, ač splňovaly všechny znaky botanických zahrad, deklarovaly a deklarují, že ony nejsou botanickými zahradami a proto se můžou živit prodejem rostlinného materiálu...

Pro evidenci materiálu později holandské a německé zahrady přijaly jednotný systém evidence původů rostlin -- IPEN, jednotné kódové označení, které rostlina získává při introdukci. V rámci Evropského konsorcia botanických zahrad k tomuto systému přistoupily i další Evropské zahrady.

Pan Kotrba má pravdu. Botanická zahrada může obchodovat s rostlinami, které získala výměnou nebo vlastním expedičním sběrem. Ale musí získat povolení na každý jednotlivý případ od dárce -- původce materiálu a případný zisk rozdělit mezi stát původu genetického materiálu, místní komunitu, vlastníka pozemku a kolektora.

Navíc by od kupujícího musel získat potvrzení, že je konečným uživatelem, který dál materiál nebude šířit... Proto botanické zahrady deklarují, že jsou non-profit a s rostlinami neobchodují.

Samozřejmě, že můžou obchodovat s knihami, upomínkovými předměty a pronajímat prostory pro doplňkovou činnost. Pokud prodávají rostliny, tak je obvykle překupují od jiných firem.

Trochu jiná situace by byla s kulturními, komerčně získanými rostlinami. Budou-li splněna ustanovení rostlinolékařská (zákon č. 326/2004 Sb. , zákon o uvádění do oběhu osiva a sadby pěstovaných rostlin (zákon č. 96/2009), zákon o ochraně přírody a krajiny ( č.114/1992 Sb) a zjistíme-li, zda kulton není patentově chráněn a zda je povolen odrůdovou listinou, a samozřejmě pokud získáme živnostenské oprávnění můžeme začít s množením a prodejem rostlinného materiálu.

Ale můžu Vás ujistit, že v našich podmínkách to nebude ekonomicky výhodné. Samozřejmě že v nekomerčním statutu zahrad je taky trochu lenosti a vychytralosti. Neumím si totiž představit, jak bych na české celnici (pokud bychom byly organizace komerční) deklaroval cenu řízků kriticky ohroženého čínského endemického tamaryšku, který jako první na světě introdukujeme do kultury. A což teprve na celnici čínské nebo německé...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 9.11. 2009