Mobilita pracovní síly: mýtus a skutečnost

5. 1. 2010 / Martin Janíčko

Nejen v souvislosti se stále probíhající ekonomickou krizí (jakkoliv zřejmě pomalu doznívající) se v České republice hovoří o některých „negativních“ aspektech zdejšího trhu práce, které brání jeho „hladkému fungování“. Jedním z těchto „negativních“ aspektů je také tzv. mobilita pracovní síly. Jaká je ale skutečná situace v tomto ohledu?

Na úvod je třeba uvést, že obecně vysoká mobilita pracovní síly patří k jedněm ze zdrojů efektivního fungování jakéhokoli hospodářství. Nepřináší pouze vyšší zaměstnanost, ale z dlouhodobého hlediska napomáhá efektivnější alokaci pracovních sil, a tudíž zvyšování ekonomického potenciálu. Naneštěstí zde ovšem existují poměrně výrazné překážky, které brání v její úspěšné realizaci.

Nejprve je třeba poznamenat, že mobilitu pracovních sil lze nahlížet minimálně dvěma rozdílnými způsoby. Prvním je tzv. mezioborová mobilita. Tento typ mobility v sobě zahrnuje množinu faktorů, jakými jsou například flexibilita pracovně-právního zákonodárství, existence rekvalifikačních programů a distribuce funkčních znalostí v populaci, mezi jejichž kvalitou a intenzitou právě mezioborové mobility lze vysledovat velmi úzkou spojitost. Na druhou stranu existuje i poměrně výrazné množství problémů, které mezioborovou mobilitu určitým způsobem znesnadňují. Kromě notoricky známých věcí, které jsou ovšem poměrně často z nejasných důvodů marginalizovány, typu velmi obtížný přechod z nekvalifikovaných prací na práce kvalifikované, přechod z jedné kvalifikované práce na jinou (není možné např. po právníkovi chtít, aby se nazítří stal strojním inženýrem) nebo nemožnost vykonávat některé nekvalifikované práce v pozdějším věku vzhledem jejich vysoké fyzické náročnosti (např. bývalá sekretářka asi nepůjde ve svých 55 letech pracovat do skladu), existují i důvody další. Mezi ně patří zejména skutečnost, což mimo jiné potvrzují i empirické studie, že s rostoucím rozvojem moderních ekonomik roste obecně i odbornost vykonávané práce, což dále výrazným způsobem mobilitu znesnadňuje. Typickým příkladem je rozvoj oborů medicínských. Těžko si lze již dnes představit, že by se internista stal např. ve svých 40 letech chirurgem nebo ortopedem a „flexibilně“ by tak přešel z jednoho typu zaměstnání na druhý (ačkoliv je stále lékařem). Vždyť jenom v samotné stomatologii existuje tak výrazná dělba práce, kdy přechod z typu práce jednoho specializovaného zubaře na práci jiného je natolik obtížný, že se to v realitě prakticky nestává. Jinými slovy odborné profesní zaměření obecně roste a mezioborovou mobilitu dosti znesnadňuje samo o sobě. Ačkoliv se tento problém dá vyvážit například intenzitou a kvalitou rekvalifikačních programů, je zřejmé, že dokonalosti v tomto ohledu dosaženo být nikdy nemůže.

Co se České republiky týče, tak ta patří v tomto směru v rámci Evropské unie k poměrně vysoko postaveným zemím. Podle indexu EPI (Employment Protection Index), který vydává OECD, a jež v sobě zahrnuje poměrně mnoho relevantních komponent posuzujících flexibilitu na pracovním trhu, se před Českou republikou nachází pouze Spojené království, Irsko, Dánsko a Maďarsko. Samozřejmě ale, že zde nyní nehodnotím, jak moc „flexibilní“ je samotná Evropská unie jako celek (například v porovnání s USA), a beru její členské státy z hlediska České republiky jakožto dostatečně relevantní vzorek pro porovnávání.

Druhým základním typem mobility pracovních sil je pak mobilita geografická, která se také v souvislosti s Českou republikou nejčastěji skloňuje, neboť zde tato země nejvíce „pokulhává“. I to má ovšem svoje příčiny, z nichž některé lze jen velmi obtížně změnit či zvrátit. Prvním druhem příčin lze nazvat tzv. sociálně (kulturně) podmíněné, mezi něž lze zahrnout například problém „odtržení“ od rodiny a od přátel (ztráta sociální příslušnosti) nebo obecnou neochotu pracovat mimo místo bydliště či narození. Druhým jsou pak důvody vysloveně objektivní, z nichž některé je možno změnit, jiné pak velmi těžko (případně pouze v dlouhodobém horizontu). Mezi těmi, které lze změnit určitými hospodářsko-politickými opatřeními, je např. existence kvalitní dopravní infrastruktury. Naopak mezi ty, které lze změnit těžko, je třeba zařadit obecně vysokou cenu pozemků (danou mj. hustotou zalidnění), lokalizaci výroby (např. malý počet technologických center) či charakter vlastnictví nemovitostí. Prostor pro stěhování v rámci České republiky je tak výrazně omezen, a z tohoto důvodu je tedy také omezen prostor pro zvyšování geografické mobility. V tomto ohledu na tom Česká republika není příliš dobře ani v porovnání s Evropskou unií, natožpak s USA (nicméně nutno poznamenat, že v USA jsou splněny téměř všechny podmínky pro vysokou geografickou mobilitu najednou). Obecně je ale třeba zdůraznit, že většina přijímaných opatření na zvýšení geografické mobility v rámci samotné ČR je bezesporu během na dlouhou trať, který bude navíc záviset na celoevropském kontextu.

Princip nediskriminace nových členských zemí, umožnění přístupu jejím občanům na trhy v celé EU, sladění některých prvků vzdělávacích systémů (vedoucí k bezproblémovému uznávání kvalifikace) a některých typů dávek sociálního zabezpečení by měl vést k výraznému posílení pracovní mobility v rámci celého společenství. Takováto snaha se ukazuje být zároveň velmi vhodnou ve chvíli, kdy dochází k poměrně výraznému ekonomickému oslabení napříč všemi evropskými státy, a často tak vede jejich vlády k přijímání spíše restriktivních opatření v tomto směru. Nicméně opravdu fungující vnitřní trh je jednou z možností, jak dopady ekonomických zpomalení mírnit či jim dokonce, alespoň do určité míry, předcházet. Otázkou ovšem je, zda bude navíc v tomto období nalezena společná politická vůle mobilitu na evropském trhu řešit, když se to nepovedlo ani v dobách ekonomicky mnohem příznivějších.

Nelze se ovšem naivně domnívat, že je možno dosáhnout úrovně mobility podobné např. v USA, jelikož jednoduše řečeno existuje takové množství bariér, které to svým charakterem prostě neumožňují. A především je nutno taktéž zdůraznit, že pracovní mobilita v žádném případě není všelékem na zaměstnanost, jak se zřejmě mnoho českých politiků domnívá, a že v některých případech může být naopak její implementace „za každou cenu“ pro moderní ekonomiky založené na vysoké profesní specializaci velmi nežádoucí.

Autor je Ph.D. student ekonomie na VŠE a mgr. student mezinárodních vztahů na UK

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 5.1. 2010