Americký prezident může změnit jen rychlost, ne směr

21. 1. 2010 / Jiří Drašnar

K článku Miroslava Polreicha "Obama: Rok vlády a skutečné změny."

Nechci a nebudu polemizovat se statí Zbigniewa Brzezinského, která vyšla ve únorovém čísle časopisu Foreign Affairs, nečetl jsem ji a nemám ve zvyku se vyjadřovat k přetlumočeným názorům, chtěl bych se jenom, jako někdo kdo žije ve Spojených státech, vyjádřit k tomu co pan Polreich tvrdí o tzv. americké společnosti. Zdůraznění jsou moje.

Sama americká společnost ve své většině však již nyní vyžaduje nový přístup, nejen vnitřní změnu, ale také uznání jiného postavení Spojených států na světové politické scéně. Pro odborníka a nakonec i stoupence nové americké administrativy je to snadno pochopitelné. Ne však pro převládající českou ( i veřejnou) mediální tendenci, která v podstatě nepřipouští ani věcnou diskusi. Ani nedávné udělení Nobelovy ceny míru americkému prezidentu nenašlo pochopení v českém irreálném prostředí. "Nic nedokázal, jen slibuje, je to podmanivý mluvka", A z leva: "Válčí dál a vojensky posiluje."

Je pravda, ze většina Američanů chce, když už ne zrovna vyžaduje, nějakou vnitřní změnu. Důvody jsou zjevné a známé a mnohokrát byly diskutovány i na stránkách BL: nezaměstnanost, mnohem vyšší než naznačují oficiální statistiky, zkorumpovaný a nefunkční politický systém, federální vláda, která zdaňuje a strká nos do všeho, po čem ji nic není atd. - podrobný rozbor by vyžadoval samostatný článek. Že ale americká společnost vyžaduje uznání jiného postavení US na světové scéně, tak tím bych si nebyl tak jistý. Nebo spíš takhle: Že americká společnost vyžaduje uznání postavení US na světové scéně, v tom smyslu jak ho formuluje současná administrace, se obávám není pravda.

Spojené státy jsou a patrně vždycky byly, vysoce polarizovaná společnost. Většina lidí nemá o skutečné zahraniční politice své země ponětí, mimo toho, co se jich přímo dotýká. A to, co se jich přímo týká je stav ekonomiky, z kterého v současnosti viní odliv pracovních příležitostí do zbytku světa, jmenovitě Asie, smrt jejich dětí nebo blízkých v nespočetných válkách, které USA vedou, a cena (peníze, daně), kterou za tyto války platí. Ale i tady je jejich vztah k impériu, které Spojené státy udržují, a k obětem, které pro něj přinášejí, velice ambivalentní.

Stranou extrémů, těch, kteří se domnívají, že by bylo nejlepší zbytek světa zasypat jadernými hlavicemi (nuke' em) a nastolit věčnou říši tržního kapitalismu a demokracie (aby byl konečně pořádek a pokoj), a těch, kteří se domnívají, že Spojené státy by se měly stáhnout na své uzemí a na zbytek světa se vykašlat, průměrný člověk vlastně žádný vyhraněný názor nemá, protože díky úpadku veřejného školství (ještě v 60. letech, jednoho z nejlepších na světě) a indoktrinací médií a reklamou, nejenom neví kde jsou Irák, Čechy, Korea nebo Saúdská Arábie, ale patrně by měl problém na mapě najít i Miami. Odborníci jsou samozřejmě jiná kategorie. Tam je názor určován komplexnějšími motivy, příslušností k různým intelektuálním a mocenským klanům, ale koho zajímají odborníci, když máte "talk show hosts"?

Co se týče tvrzení "Nic nedokázal, jen slibuje, je to podmanivý mluvka", A zleva: "Válčí dál a vojensky posiluje.", tak to není jenom tvrzení nebo tendence převládající v českých médiích, to je doslovný citát ze slovníku americké pravice a levice. Obamova Nobelova cena za mír byla přijata s posměchem, hodnocení jeho výkonu, během prvního roku v úřadu (ne nezbytně jeho popularita, i když i ta klesá), je údajně nejhorší ze všech amerických presidentů. Bylo by ale mylné tomu přikládat nějaký hluboký význam. Jak správně kdosi řekl (omlouvám se, že jsem příliš líný na to, abych vyhledal původní zdroj), "úřad amerického presidenta není jako řízení auta, ale jako řízení vlaku. Jediné co můžete udělat je změnit rychlost, ale ne směr."

Je mi líto. Aneb jak říkají v Čechách: Sorry.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 21.1. 2010