(Srp a) kladivo na čarodějnice

25. 1. 2010 / Martin Škabraha

Kladivo na čarodějnice je nesporně vědecké dílo, dokonce brilantní vědecké dílo, spojující postupy přírodních a sociálních věd své doby. Připadám si jako v podivuhodné časové smyčce, když v rámci soudního sporu na začátku 21. století odborník rozebírá, zda obviněná kořenářka mohla dosahovat změněných stavů vědomí a jak moc je to nebezpečné...

Hlavní efekt humanitních studií nespočívá v tom, že by se hned začalo něco dělat jinak nebo že by se něco "fyzicky" změnilo. Věci na první pohled mohou zůstat úplně stejné, všechno je jako dřív, rozdíl je ale právě v tom druhém pohledu -- humanitní studia by především měla učit jinak se na věci dívat. Je to efekt ne moc hmatatelný a špatně vykazatelný. A ještě ke všemu se ho špatně dosahuje. Třeba když se snažíme trochu jinak, než je obvyklé, podívat na vědu.

Co je to vůbec politika?

Vzhledem k některým reakcím na můj článek Když pravda vítězí začnu toto jeho pokračování něčím, čemu jsem se z úsporných důvodů původně chtěl vyhnout -- totiž naznačením, jak vlastně chápu slovo politika. Abych něco označil za politické, musí to splňovat dvě podmínky: 1) Je to vázané na lidské rozhodnutí, jež je jen výjimečně rozhodnutím suveréna, obvykle za ním stojí složité dohadování různých stran. 2) Je to veřejná věc, týká se to ne nutně všech (i když to tak často formulujeme), nicméně vyžaduje si to nějaké fórum, které překračuje sféru soukromého, "mého", kde jsem "svým pánem" -- jinak řečeno: jedná se o spor, který dva soukromníci nemohou vyřešit, protože nemají společný rámec, v němž je vůbec definován problém, a potřebují rozsouzení podle nějakých "nestranných" pravidel (není asi náhoda, že právě od takové události často odvozujeme vznik státu).

Soukromé je vlastně cokoliv, co lze podřídit nerozporovatelné autoritě nějakého "pána domu", např. absolutního monarchy, který nevládne občanům, ale jen "služebníkům" (v Evropě nikdy nic takového snad ani neexistovalo, pomineme-li rovinu oficiální rétoriky). Soukromé je tam, kde existuje nezpochybňovaný dominantní účel, vůči němuž se vše jeví jen jako prostředek (účel je přitom často tak samozřejmý, že si ho nikdo ani neuvědomuje). Veřejné je pak cokoliv, co někdo vyvolá jako spor mezi různými účely -- předpokládá to ovšem, že není poslušen nějaké soukromé autority a může si dovolit odporovat jejím nárokům, ovšem není takovou autoritou ani sám (nevnutí druhým svou vůli dostatečně pronikavě); potřebuje se obrátit k nějaké "soudní instanci". Její nadřazenost partikulárním perspektivám, její obecnost však nemůže být ničím jiným než dohodnutým vztahem mezi stranami -- ostatně jako každá nestrannost.

Z řečeného se dají odvodit dvě podstatné vlastnosti politična, z nichž na druhou příznačně rádi zapomínáme. Politično je vždy spojeno se stranictvím -- politizovat proto může znamenat "podřizovat názorům a zájmům, určité strany, tj. účelům, které tato partikulární skupina sleduje; ideologizování místo hledání věcného řešení". Stejně tak je ale politično spojeno s obecností (POLIS = obec), tedy vlastně s veřejností, s tzv. hlediskem celku. Politizovat pak znamená "demonstrovat takové aspekty problému, které z jednoznačného vztahu účel -- prostředek činí stanovisko jen jedné z partikulárních stran, rozporované jinou stranou, a žádají si proto nadstranické posouzení z hlediska obce jako celku".

Příklad z doby nedávné: napadání některých zákonů či smluv skupinou poslanců podáním podnětu k Ústavnímu soudu. Určitá otázka se politizovala v tom smyslu, že 1) byla zvýrazněna její stranická nebo ideologická povaha (podnět podala jedna partikulární skupina s vyhraněným stanoviskem) a 2) musela být rozhodnuta z hlediska "věci veřejné", ztělesněné v nadstranické ústavě (to je právě ten význam termínu "politizovat", který bývá, zdá se mi, v debatách potlačen ve prospěch toho prvního). Ústavní soud je proto pro mne institucí výsostně politickou, a to právě pro svoji "nadstranickost". Protože ale nestrannost nemůže být ničím jiným než poměrem mezi nějakými stranami, nemůže být autorita ústavního soudu samotného odvozena z nějakých nadhistorických a nerozporovatelných principů -- je toliko strážcem manifestu, v jehož preambuli nikdy zcela nezaschla krev popraveného francouzského krále.

A zdůrazňuju: tato radikální političnost ústavního soudu si zároveň vyžaduje přísné chránění jeho rozhodovací autonomie, pokud by ji nějaký partikulární subjekt chtěl napadat. Právě proto, že je ústavní soud politický, musí být "nad stranami" (v ústavním rámci, na kterém se právě ty strany dohodly). Upozorňuju na to i kvůli analogii s politizací vědy -- politizovat vědu vůbec nemusí znamenat napadat její autonomii v tom smyslu, že by politici říkali vědcům, jaký výsledek jim má např. vyjít při výpočtu průměrné změny teploty za posledních 20 let. V tom politizace nespočívá. Spočívá spíš v zaměření pozornosti na "ústavu", která definuje roli vědy ve společnosti, včetně toho, kdo a jak jí podává podněty k prozkoumání.

Subjektivita objektivu

Hynek Bíla popisuje činnost vědce jako takové "hledání odpovědí na otázky", které se řídí následujícími zásadami: 1) Musí se užívat dobře vymezených a pokud možno bezesporných pojmů. 2) V odvozování nových tvrzení se musí dbát formálních logických pravidel. 3) Tvrzení, se kterými zacházíme, musí být testovatelná. To znamená, že musí existovat způsob, jak odlišit, zda je tvrzení pravdivé či nikoliv. 4) Všechny užívané pojmy a všechna tvrzení či hypotézy musí mít objektivní charakter, tj. znamenat totéž pro všechny.

Navzdory nepřesným formulacím (hlavně ve třetím bodě) s daným popisem vlastně mohu souhlasit -- jenomže se mi jeví jen jako jedna strana mince. Budu se snažit popsat tu druhou. Vpodstatě uvedenu všem známou věc, o které ale budu tvrdit, že je absolutně netriviální a zcela zásadní. Což mnozí popřou a bude jim nadále připadat jako banalita, takový už je ale úděl filozofa...

Představme si situaci, v níž probíhá nějaký pokus. Jeho výsledek má prokázat, nebo naopak vyvrátit určitou hypotézu (jejíž původ není důležitý -- může být výsledkem mnohaletého přemýšlení stejně jako nečekaným nápadem přišlým v peyotlovém snění). Tento pokus sleduje komise, jejíž svědectví má potvrdit ne/úspěšnost experimentu. Úkolem každého člena kolegia je dobře sledovat probíhající jev a podle nejlepšího vědomí a svědomí dosvědčit "Ano, já to vidím, skutečně to tak je, skutečně se to ne/stalo!" Domnívám se, že taková situace je elementární prasituací přírodní vědy vůbec, na ni by měly být alespoň teoreticky převoditelné veškeré její aktivity.

A teď ta zdánlivá banalita: trvám na tom, že pokus něco dokazuje tehdy a jen tehdy, je-li v nějaké podobě přítomno ono kolegium svědků, kteří s nejlepším vědomím a svědomím potvrdí -- evidují -- určitou skutečnost; jinak řečeno, nelze hovořit o žádné "objektivní realitě", pokud nemáme alespoň dva evidující subjekty, které se shodnou, že viděly to samé. Je to velmi paradoxní situace, protože teoreticky by každý z pozorujících subjektů měl být nahraditelný jakýmkoliv jiným subjektem (realita je přece pro všechny stejná), současně ale platí, že akt evidence je aktem mimořádně intenzívní "subjektifikace" v tom smyslu, že pozorovatel je takzvaně interpelován: "Ty a právě ty musíš pravdivě svědčit, co teď a tady vidíš, a nesmíš lhát; ty a nikdo jiný, jak tady teď stojíš, přece vidíš svýma vlastníma očima, že to a to se skutečně stalo, jsi svědkem, že to tak doopravdy je!" Bez toho se celá stavba zhroutí, jinou záruku nemá.

Nyní si pomohu emotivním příkladem, který mi připadá ilustrativní. Zmíněné kolegium sleduje pokus na zvířeti, důkazem se má stát nějaký jev pozorovatelný na jeho tělesných projevech. Potíž je, že na pokusném těle lze pozorovat i jiné jevy, jmenovitě úzkost a děs, které zvířetem cloumají. Aby bylo možné zřetelně pozorovat zkoumaný proces, musíme se dobře soustředit a izolovat dotyčný jev od jiných, pro pokus rušivých jevů. Je snadno představitelné, že v kolegiu se vyskytne subjekt, který toto při nejlepším vědomí a svědomí nemůže udělat -- je třeba příliš emotivně a empaticky založen a pořád prostě vidí něco jiného než to, co je žádoucí, aby viděl (podle některých názorů, byly z podobných důvodů z vědy kdysi vylučovány ženy).

"Málo racionalistický" subjekt celý pokus kazí: pokud někdo nedefinuje pozorovanou situaci stejně jako ostatní, nemůže nastat ona kýžená objektivita. Dotyčnému subjektu lze vyjít vstříc -- to má ale své meze, mohlo by to znamenat, že by se procedura v praxi nedala realizovat, donekonečně by se odkládala. Efektivnější bude jej buď nějak zkonformizovat, nebo ho prostě z oblasti vědy vyloučit. Objektivní je to, co se všem jeví stejně -- a to, co všichni vnímají stejně, je objektivní. Což je rovnice o více než jednom řešení...

Vědecké "odpovídání na otázky" se musí vždy odehrávat v nějaké komunitě svědků, mezi nimiž panuje naprostá rovnost, protože se všichni byli ochotni stát subjekty určitého typu -- subjekty evidence, řekněme. Symbolem vědecké praxe je mikroskop -- ten totiž přímo ztělesňuje fokus na určitý jev, izolovaný od okolí a navíc zdůrazněný příznačným zvětšením do nadživotní, nereálné velikosti -- objektiv mikroskopu takto prozrazuje svůj subjektivní původ, protože jsou to právě subjektivní možnosti vnímání, z čeho tento "karikaturistický" efekt pramení; na jednom konci mikroskopu je pak přiloženo oko poznávajícího subjektu, na druhém konci je poznávaná "objektivní realita", vystavená evidenci (vidění je vědění).

Vázanost vědy na komunitu subjektů evidence má stejnou měrou demokratické jako totalitární rysy. Ty první slavně popsal Karl Popper, jehož dílem se line klíčová souvislost mezi pojmem otevřené společnosti a kritickou racionalitou vědy, spočívající v možnosti zpochybnit jakoukoliv hypotézu intersubjektivně vykazatelným testem. Totalitární rysy jsou temnou stránkou téhož -- slovo test ostatně znamená zkoušku, a neexistuje zkouška, v níž by nezněla ozvěna výslechu; není asi náhoda, že krásně skepticky znějící slovo "question" kdysi bývalo výrazem pro "právo útrpné". K rodokmenu vědy náleží také inkvizice, jejíž vědeckost spočívala v tom, že se nespokojovala s trestáním údajných ďáblových spratků, její hlavní ambicí bylo učinit z nich subjekty evidence, z vlastní vůle doznat své bludy a uznat/rozpoznat pravdu; "právo útrpné" v tomto kontextu není prostředkem zlomení svobodné vůle, ale naopak jejího uvolnění ze spárů nečistých sil. (Jedním z klíčových předpokladů legitimity takového přístupu je přesvědčení, že pokud nějaký soubor otázek spadá do působnosti křesťanské víry, není možné u něj tolerovat žádný jiný typ odpovědí než právě křesťanský. V tomto duchu dnes "skeptický" klub Sisyfos vychází z přesvědčení, že jakmile do určité oblasti vstoupí se svými metodami věda, je třeba jakýkoliv jiný přístup, který by jí v té oblasti chtěl konkurovat, označit za pavědu -- ne tedy prostě za ne-vědu, něco-jiného-než-vědu, ale za antivědu, ideologického arcinepřítele rozumu. Od svých katolických předchůdců ostatně Sisyfos přebírá i samotný inkviziční princip v právním významu toho slova: na rozdíl od tzv. akuzačního postupu nečeká inkvizitor na něčí spor a žalobu, aby zasedl k soudu, nýbrž sám neustále aktivně vyhledává přečiny a to na základě vyhraněného ideologického vodítka, jakým je třeba zadání "věda kontra iracionalita". V této praxi si počíná zcela objektivně, protože je ochoten nestranně posoudit i tvrzení protistrany -- ale výhradně podle svých vlastních metod.)

Procedura evidence, z níž pramení autoritativnost vědeckých důkazů, je politická především v tom smyslu, že vědecká komunita patřičně vyškolených subjektů v ní reprezentuje samotnou veřejnost. Průkaznost testu vychází totiž z předpokladu, že na místě jeho svědků by mohl být nakonec kdokoliv, každý občan bez rozdílu rasy, majetku či národnosti, každý, kdo disponuje vlastními smysly a rozumem; každý si může ověřit "na vlastní oči", že je to tak a tak (pomineme-li technická omezení, že ne každý zvládne porozumět složitým rovnicím apod.). Toto každý, implicitně obsažené ve vědeckém protokolu, dává vědě obrovskou moc mluvit jménem celku. A každá reprezentace je svou podstatnou politická. Dříve nebo později se to musí projevit jako explicitně politický problém, v němž běží o vyvlastnění toho nejvlastnějšího, co každý z nás má: zážitek sebe sama.

Zkušenost jako politikum

V úvodu jsem psal o tom, že politično se vynořuje tam, kde se nějaké jednání přestává jevit jako čistě soukromé, tj. charakteristické jednoznačným vztahem účel -- prostředky. Dokud existuje shoda na jednom dominantním účelu, nepotřebujeme politiku. Ve společnosti ale nastávají spory o účely stále a nevyhnutelně, protože každý účel je něčí a vždy se najde někdo, kdo ho nesdílí -- ostatně, i v rámci jednoho individuálního života se může rozpor různých účelů vynořit a pak člověku nezbývá než vést jakousi "politiku sebe sama"; což vůbec není tak absurdní, jak to vypadá, protože při rozhodování o tom, co je pro nás v životě důležitější, jde vždy o to, jak se vztahujeme k druhým -- takže každý je nakonec takovou malou obcí.

S vědou je na první pohled problém v tom, že je od účelů oproštěná, jen dodává prostředky, které mohou být k různým účelům použity (a to může být dost nezodpovědné). Věda ale není bezúčelná. Jednak lze za účel prohlásit poznání samotné (poznání je touha, kterou chceme uspokojit), jednak -- a to především -- tím, že je v ní abstrahováno od různých dílčích účelů, může se samotná vědecká procedura stát ztělesněním jakési "účelnosti o sobě". Ta spočívá v oné výsostné vědecké schopnosti izolovat určitý jev, resp. určité aspekty "objektivní reality", zaměřit se výhradně na ně a "rušivé" souvislosti odsunout stranou -- vše je tedy podřízeno jednomu cíli, asi jako když se na obraze využívajícím klasickou perspektivu (takovou tu "renesanční") všechny předměty poslušně sbíhají do jednoho bodu (a tomu odpovídajícím způsobem se "deformují").

Jedinečným nástrojem této instrumentalistické racionality je matematizace. Ta je přímo symbolem "očištění" zkoumaného jevu od všech nežádoucích souvislostí a soustředění se na to, co je exaktní -- tedy co nejvíce "beze zbytku" podříditelné nadefinovanému účelu. Není asi náhoda, že první velké průlomy novověké vědy se odehrály v oblasti astronomie, kde existuje obrovský nepoměr mezi relevancí individuální zkušenosti a matematickou pravdou o oběhu nebeských těles (v matematice je něco opravdu božského, v tomto kontextu křesťanského -- a to tím více, čím je individuální zkušenost spjatá se zemí a proto s pohanstvím).

7. června 1494 byla ve španělském Tordesillasu podepsána pozoruhodná smlouva mezi španělskou a portugalskou monarchií, v níž byl z moci papeže Alexandra VI. rozdělen nově objevený zámořský svět (dnešní Ameriky) mezi uvedené mocnosti. Tato událost je velmi ilustrativním příkladem mimořádné schopnosti, jakou má matematizovaná věda, v té době ještě propojená s mocí církve (pozdější roztržka měla primárně politické příčiny). Rozdělení totiž proběhlo bez toho, že by existovala jakákoliv obšírnější zkušenost o krajích (a lidech), na které se smlouva vztahovala. Přesto se opíralo o exaktní vědomost -- totiž o matematizované zobrazení planety prostřednictvím sférické sítě rovnoběžek a poledníků (klíčový poledník měl probíhat asi 1770 km západně od Kapverdských ostrovů, o což se ale od počátku vedly spory) -- zkrátka: aniž by bylo třeba o budoucích Amerikách a jejich obyvatelích cokoliv dalšího vědět, rozhodující bylo, že je už před prahem velkých objevů bylo možné předpokládat na glóbusu, ztělesňujícím náš svět z jakési Boží perspektivy (američtí pohané to brzy pocítili).

Co tento příklad ukazuje? Podle mne je dramatickým dokladem jinak banální skutečnosti, že moc vědeckého názoru je tím větší, čím více ignoruje určité souvislosti, z jiného hlediska třeba i životně důležité; vědění a nevědění, účelová ignorance, se nemusí vylučovat, naopak. Hledisko, ze kterého své soudy formuluje věda má přitom status objektivity a tím jako by reprezentovalo celek (alespoň do té míry, jak je to prakticky dosažitelné) -- zatímco nějaké jiné hledisko může takový status dosahovat jen velmi obtížně, protože náš "přirozený svět" je příliš barevný, voňavý a chlupatý na to, aby se dal dobře matematizovat a "zexaktnit"; zůstává "příliš subjektivní". Současně s nárokem reprezentovat hledisko celku je ovšem vědecký pohled vždy nutně specializovaný, tedy selektující jen určité aspekty problému (je typické, že převaha experta nad laikem klesá úměrně tomu, čím více souvislostí je ve hře a čím menší význam má tedy specializace jen na jednu z nich). Popsané dvě charakteristiky vědeckého stanoviska -- maximální specializace na dílčí aspekt a zároveň schopnost reprezentovat hledisko celku -- jsou na první pohled neslučitelné, nicméně se jakýmsi paradoxním způsobem vzájemně podpírají.

Pochopitelně -- status objektivity je v případě vědy ospravedlněn nejednoduchými procedurami intersubjektivního testování, opakovaného dotazování/dokazování, atd. Jenže, za prvé -- testování nelze prostě označit za neutrální poznávání reality, je nesporně také určitým zacházením s realitou, které má rysy typizace, kdy určitý způsob zkoumání může předjímat určitý typ výsledků (aniž by tyto byly falšovány). A za druhé -- zmiňovaný reprezentační status vědy trpí stejnými problémy jako každý jiný reprezentační mechanismus: zvnějšku není nikdy zcela průhledný, jeví se prostě jako autorita, jejíž vnitřní fungování ale vůbec nemusí v konkrétních případech plnit ona kritéria, kterými je oficiálně ospravedlněn nárok vědy mluvit jakoby jménem všech. Což, zdůrazňuji, vůbec nemusí být zapříčiněno případnými morálními selháními jednotlivců -- jde prostě o to, že názor vědce má prakticky automaticky zajištěnou autoritu oproti názoru laika, a to i přesto, že může být docela obyčejně mylný, protože dostatečně nezná souvislosti.

Abych uvedl konkrétní příklad. Při nedávno konaném procesu s "čarodějnicí" Bushkou Bryndovou, obviněnou za to, že sebe a příležitostně své okolí léčí konopím, si soud vyžádal posudek znalce. Cílem bylo zjistit oprávněnost jejího tvrzení, že inhalací vaporizovaného konopí si úspěšně léčí astma. Dotyčný znalec, profesor farmakologie, na základě odkazů k odborným studiím napsal, že "nenalezl dostatečné vědecké důkazy léčebného účinku této formy konzumace zpracovaného konopí" a že "(p)opulární údaje o různých léčebných účincích marihuany vycházejí většinou z individuálních zkušeností, nebývají dostatečně ověřeny". Na žádost soudu také popsal psychotropní účinky marihuany a na základě dodaných informací odhadl, že při způsobu inhalace, který Bryndová používala, se mohly některé tyto účinky projevit, i když pravděpodobně nijak závažné.

Klíčové jsou citované formulace stavící do protikladu "vědecké důkazy" a "individuální zkušenosti", jež jsou navíc spojené s názory charakterizovanými jako "populární". Bez ohledu na záměr autora posudku jsou použité termíny výrazně hodnotící. Především jde o problém zkušenosti jako takové. V příběhu, který sama věda o sobě vypráví, hraje velkou roli osvobození zkušenosti (empirie) z tenat předsudků a dogmatismu (tendenčně připsaných téměř výhradně církevním autoritám). Toto vyprávění má silný demokratický étos, opírající se o univerzalitu rozumu, vlastního všem lidem bez rozdílu a stavěného proti tmářství starých elit. Věda hraje v tomto vyprávění roli toho, kdo svými důkazy zbaví staré elity práva reprezentovat realitu a prosadí novou formu reprezentace, novou hegemonii, umožňující vědcům mluvit hlasem "člověka vůbec". Celé je to ale současně příběh o vyvlastňování zkušenosti formou její klasifikace na vědeckou na straně jedné a "pouze subjektivní" či "individuální" na straně druhé -- reprezentační nárok vědy je pak nutně doprovázen upíráním relevance hlasům, které jejím nárokům z různých důvodů nevyhovují, jinak řečeno, z autority "nad stranami" se často stává jednou ze stran...

Je přitom fascinující, jak se tento latentní spor už od počátků usazuje kolem linie narýsované původně křesťanskými teology v jejich tažení proti pohanství, ztělesněném např. čarodějnictvím, jehož potírání je dnes některými historiky a filozofy dáváno do souvislosti právě s nástupem moderní vědy. Z tohoto hlediska ve mně četba citovaného posudku (argumentujícího výhradně autoritami oproti dlouhodobé praxi a autentické zkušenosti Bryndové) vyvolává nesmírně divné pocity -- stačí si u toho souběžně listovat v legendárním Malleus Maleficarum Kramera a Spengera. Zjistíme, že ačkoliv se od 15. století posunulo vnímání toho, co je empirie, či toho, jaké otázky přísluší zodpovídat vědě, citovaný posudek by klidně mohl být součástí té knihy -- ano, Kladivo na čarodějnice je nesporně vědecké dílo, dokonce brilantní vědecké dílo, spojující postupy přírodních a sociálních věd své doby. Připadám si jako v podivuhodné časové smyčce, když v rámci soudního sporu na začátku 21. století odborník rozebírá, zda obviněná kořenářka mohla dosahovat změněných stavů vědomí a jak moc je to nebezpečné...

Vědec odpovídá objektivně na položené otázky -- v tom má prý spočívat jeho nepolitičnost. Jenže skutečný význam jeho odpovědí určuje ten, kdo vůbec položil otázky a tím určil, na co se v daném rámci vůbec budeme ptát a na co se ptát nebudeme. Co je povolanému znalci do toho, jestli se "tetka Busha" občas zhulí? Samozřejmě nic. Otázku přesto akceptuje a zodpoví ji, aniž by se vyslovil ke kontextu celé situace, v níž jde evidentně o nějakou formu svobody bádání. Ovšem ne tu jeho... (Dodejme ale, že jsou odborníci, kteří se nebáli za Bushku Bryndovou postavit a otevřeně prohlásit kriminalizaci této léčby za špatnou.)

Považuju celý případ za daleko závažnější, než se na první pohled jeví (je pravděpodobné, že Bryndová nakonec nějak vyvázne). Je na něm totiž velmi dobře vidět, že zkušenost je politikum. Implicitně se v něm jedná o podmínky, za kterých rozhodujeme, kdo a jak má právo reprezentovat "objektivní realitu" našich životů, resp. kdo si může nárokovat, že lidi opravdu léčí, zatímco na druhého zbudou jen "psychotropní účinky" a jiné úlety babky kořenářky. (Každý, kdo třeba něco ví o tom, jak dnešní psychiatrie běžně léčí depresi, musí vidět nekonečnou absurditu celé situace.) Vposledku se tak bavíme o tom, jakým způsobem se lidé mohou vztahovat k vlastnímu tělu -- komu to tělo patří, jak je nám dovoleno s ním zacházet? Jakými mechanismy je konstruována autorita profesora farmakologie v okamžiku, kdy na základě ad hoc studia literatury prohlásí, že něco není "dostatečně prokázáno" a tím -- vzhledem ke kontextu zodpovídaných otázek -- devalvuje dlouhodobě opakovanou zkušenost jednotlivce, zakořeněnou v jeho osobním životě? On v tom okamžiku hovoří jako reprezentant člověka vůbec, tedy i Bushky Bryndové -- přijmeme takovou reprezentaci?

Věda jako povolání?

Politizovat vědu znamená explicitně ji chápat v popsaných mocenských souřadnicích, které jsem tu analyzovat spíš na mikroúrovni. Mají ale svůj makrosociální kontext, jímž je určitý model společnosti. Autorita vědy -- či spíše jakási vágní "vědeckost", do jejíhož mystického hávu se vědci odívají (svými tituly, podivným jazykem, atd.) -- není vůči tomuto kontextu neutrální, naopak: tím, že ztělesňuje účelovost samu o sobě, stává se z ní jeden z ideologických pilířů společnosti, která je posedlá instrumentalizací všeho a všech. Otázka "k čemu je to a to?", na kterou věda v dnešních debatách o financování nepříjemně naráží, je jen zrcadlovým odrazem její vlastní role v systému. Není to nic překvapivého, jsou to banální teze -- vědění je moc, vědecké poznání od počátku slouží ovládnutí přírody, které se nejen v marxleninistickém sociálním inženýrství, ale dnes i v neoliberálním konceptu homo oeconomicus ukazuje být ovládnutím člověka samotného; vždyť i on patří nějak do přírody. Vlastně samotný ten pojem přírody je už ideologickým konstruktem, který ovládnutí umožňuje.

Věda je sociální konstrukce složená ze zkušeností (či spíš interpretací zkušeností), které s ní máme (definice kruhem je tu záměrná). Na otázku, co je to věda, tak nemohou odpovídat jen vědci -- oni sami jsou jen jednou skupinou, která má nějakou zkušenost s vědou, resp. s jejími aplikacemi. Kdybych měl přesto nějak politizovaně zformulovat své očekávání vůči vědcům samotným, asi bych řekl toto: je třeba občas rozevírat trhlinu či dramatizovat napětí mezi vědou jako institucí a vědou jako ideou; mezi vědou jako zaměstnáním a vědou jako povoláním, které je nutně i jakýmsi závazkem, zodpovědností před druhými (a to nejen komunitou recenzentů; a nemyslím tím ani tzv. popularizaci, další evangelizační postup, spočívající v tom, že už hotovou pravdu vysvětlujeme laikům tak, aby jí rozuměli a mohli ji odkývat). To napětí je ve vědě přítomné od počátku jako nesmazatelné znamení jejího historicky relativního vzniku a bylo by možné napsat dějiny vědy právě s ohledem na spravování nebo určitou "ekonomii" tohoto napětí (opět se tu nabízí mnohé analogie s dějinami církve). Trhlina, která se ve vědě samotné rozevírá, je dnes, myslím, mimořádně velká -- a může se stát jak cestou ven ze sisyfovsky bludných kruhů, tak černou dírou. Jen tak zalátat už ji ale určitě nemůžeme.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 25.1. 2010