Česká literatura a politika aneb pocta Šotolovi

9. 3. 2010 / Milan Sova

Tak jsem se v létě 2009 znovu toulal po krásné české zemi, navštívil zříceninu hradu Košumberk a znovu jsem přitom přečetl skvělou knihu Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Ježíšovo. Historický román vydal autor v roce 1969, odehrává se v letech 1667 až 1692 -- základní myšlenky jsou nadčasové, a mě napadlo moc dalších souvislostí se současností.

Posuďte sami: je to životní příběh řadového člena řádu Jezuitů, pátera Vojtěcha Hada, nedostudovaného theologa, který je vyslán na hrad Košumberk s úkolem přesvědčit ještě mladou majitelku panství, aby se po dvou nezdařených manželstvích už potřetí nevdala a odkázala celý majetek řádu. Jeho životní devizou je Poslušnost, a tak stráví na panství 25 let a úkol splní: dnes můžeme navštívit krásný poutní kostel, který byl Jezuity v té době založen. Ale během plnění své uložené role je zmítán pochybností, zda neškodí osobnímu osudu hraběnky, a svěří se pražskému provinciálovi řádu Mathiasi Tannerovi. To je osobnost s vyšším myšlením: trápí se úvahami, že řád je na špatné cestě, začal usilovat o světskou moc, majetek, politický vliv - zatímco hnací silou by měla být myšlenka, ideál, pomoc lidem na cestě ke spasení.

Jenže současně ví, že nemá sílu to změnit: "Tovaryšstvo je vůz plný regulí a zvyků, starých příčin a úmluv. Jede sám, je jako přízrak, je nezastavitelný, vůbec se o vás nestará. Buď si na něj naskočíte a povezete se, můžete přitom ještě volat ano, hleďte, takto jsem to chtěl! Anebo se mu postavíte do cesty, zažijete si krásnou chvíli, bude se vám zdát že někdo šeptá: ejhle člověk, bude to nádherné. A pak se přikodrcá vůz, rozmačká vás a jede dál, nestalo se nic........."

Páter Had přes chvíle váhání na vůz naskočí a svůj úkol plní, ale se stále menší horlivostí -- a tak je před vrcholem svého hořknoucího triumfu mladým a horlivým členem řádu Tovaryšstva Ježíšova odsunut do pozadí.

My starší generace si určitě docela dobře pamatujeme, jak se rozjížděl vůz Normalizace: po zásahu vojsk Varšavské smlouvy proti suverenitě Československa mohl do něj naskočit každý, kdo byl ochoten přijmout Poučení z krizového vývoje jako praktickou Bibli režimu: komunisté, kteří prohlásili "byl jsem pomýlený" tím pomáhali potopit o svobodnější prostor usilující sdělovací prostředky, mladí nestraníci mohli přes nově vytvářený Svaz mládeže začínat životní kariéru. Ten vůz jel dvacet let, kdo se mu postavil do cesty, byl odsunut do kotelen, ale ztroskotal zcela když Gorbačov zahájil (velmi nešikovně) reformy v SSSR.

A tak jsme rozjeli v roce 1989 takový obyčejný vůz Demokracie, naskočili jsme do něj prakticky všichni, 10 milionů Čechů a 5 milionů Slováků. Proti vozu se tehdy postavil snad jen Miroslav Štěpán, tvrdil že přiveze také nezaměstnanost a řadu dalších problémů: dělníci se mu vysmáli. Chtěli jsme prostě skoncovat se zadrátovanými hranicemi, nedostatkem zboží v obchodech, s ideologickým dohledem politruků. Je ale na čase po dvaceti letech zauvažovat, kam ten vůz vlastně jede.

Rozjely se totiž současně dva jiné vozy: na tom vznešeném s heslem Ideologie převzal opratě zřetelně prezident Havel, a zřejmě svými ambicemi aspiroval na vyzařování svých paprsků do celého světa. Volali jsme tenkrát Nejsme jako oni (pro mladší generaci: jako KSČ se svým bezpečnostním aparátem), líbivější a pružnější ale bylo heslo Pravda a láska vítězí - pak už stačilo uschovat z kartoték záznamy pár prominentů a zostouzet ty ostatní, jak a kdy se to hodilo: ne pátrat po pravdě, ale zostouzet. Vždyť se to tak výborně osvědčilo v případě Bartončík. Některé občany vyloučíme ze slušné společnosti, třeba jen proto, že odmítli přestoupit do nového vozu, jako to tehdy udělal Čalfa. Většina si myslela, že ten vůz je totožný s vozem Demokracie, dnes už asi pochybují: Havel začínal svou kariéru projevy ve stylu "naše země nevzkvétá a vy žijete v ošklivých králikárnách" a dnes, po dvaceti letech, ta většina žije ve stejných králikárnách -- jen za dvacetkrát vyšší nájemné. Hezké bydlení totiž mají jen ti, kteří naskočili do třetího vozu.

Třetí vůz roku 1989, ten zlatý, se nazýval Podnikání. Nesporně jsme ten vůz potřebovali, a naskočilo na něj množství schopných a poctivých lidí. Ale tady už je obtížnější určit vozataje: nesporně kandiduje Klaus se svým výrokem "nedovedu rozlišit čisté a špinavé peníze", a vůz se hřmotně rozjel pod heslem Soukromý vlastník je efektivnější než stát k posvátnému cíli privatizace. Možná ale vůz z pozadí řídili politici ODA a další, kteří vůbec nestáli o světskou slávu, zato tím horlivěji vkládali prapodivné paragrafy do nových zákonů. A tak jsme dospěli ke společnosti, kde neumíme odlišit poctivé a schopné od šibalů, a kde si už málo vážíme vlastních politiků, i když máme právo si je celkem svobodně volit. Ty jejich zlaté sliby před každými volbami, už se na nás zase hrnou.... ta jejich kolektivní bezmocnost cokoliv z užitečných slibů za čtyři roky splnit....

Provinciál Tanner nemohl vidět do budoucna, nemohl vědět, že vůz řádu Jezuitů v boji o majetek a moc narazí na stěnu zájmů světských vládců a bude ve své tehdejší formě regulérně už v roce 1773 papežem zrušen. Pro jistotu svého klidného stáří ale včas naskočil a pod koly jako nespolehlivý člen neskončil. Jak jsme na tom dnes? Vůz Havlovy Ideologie zcela jistě směřuje ke směšnosti, vůz Podnikání se zdá být neřiditelný, a nám ostatním ani usilovné dodržování role pasivních pasažérů na voze Demokracie klidné stáří nezaručuje. A tak se ptám čtenářů Britských Listů: Kam ten vůz vlastně jede? Vidíte nějaké východisko?

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 9.3. 2010