ANALÝZA

Jasné politické odhodlání soudců

10. 4. 2010 / Čestmír Kubát

Co bylo a co nebylo v tisku

„Průlomový rozsudek za násilnou kolektivizaci zemědělců v padesátých letech vynesl Okresní soud v Olomouci. V úterý potrestal někdejšího předsedu Místního národního výboru v Brníčku u Uničova sedmaosmdesátiletého Ladislava Nakládala dvouletou podmínkou na tři roky za to, že podepsal výměr o vystěhování rodiny sedláka Jiřího Nohavičky... Podle obhajoby byl Nakládal v celé věci pouze pěšákem, který plnil rozkazy z vyšších míst, a nevěděl, že si podpisem pod výměr počíná nezákonně. ,Pan Nakládal byl předsedou, a tak bylo jeho povinností seznámit se s tím, co dělá,’ řekla právu...soudkyně Hana Machalová s tím, že obžalovaný byl odsouzen podle zákona, který platil v té době. ,Trest dostal pod spodní hranicí zákonné sazby, která tehdy byla tři až deset let. To proto, že s odstupem času pominula nebezpečnost žalovaného jednání. Zohlednili jsme však i věk žalovaného a to, že byl celý život bezúhonný,’ uvedla Machalová.“

pem, ČTK, První rozsudek za násilnou kolektivizaci zemědělství, Právo, 8. 4. 2010

„Sedmaosmdesátiletý Nakládal k soudu nechodil, podle jeho advokáta Davida Bukala mu v tom brání věk a špatné zdraví... Bukal tvrdí, že případ je promlčený a navíc se na něj vztahuje amnestie prezidenta Antonína Novotného z r. 1960. Právě kvůli amnestii Machalová případ loni v červenci nejdříve zastavila, nadřízený soud ovšem rozhodl jinak.“

Václav Drchal, Na vystěhování jsme dostali 24 hodin - Soud v Olomouci vynesl průlomový verdikt. Potrestal komunistického funkcionáře, který v roce 1951 vyhnal rodinu kulaka, Lidové noviny, 8. 4. 2010

„Za represe vůči sedlákům jsou již stíháni další tři lidé - bývalý okresní a krajský prokurátoři z Ústeckého kraje a také někdejší předseda MNV z obce Třtice u Rakovníka. Za porušení pravomoci veřejného činitele jim hrozí až deset let vězení.“

Mediafax, 11.06.2007, 10:27

Je zajímavé, že jsem nikde v tisku nezaznamenal, zda proti výměru podepsanému v r. 1951 panem Nakládačem podal pan Nohavička odvolání. Zdá se, že nikoliv, protože pak by měl být souzen ten, kdo odvolání nevyhověl. Pokud pan Nohavička odvolání nepodal, nastoupila presumpce správnosti správního rozhodnutí. V obou případech pak pan Nakládal nenese odpovědnost za následky svého možného zneužití pravomoci veřejného činitele, protože došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následky, které z něj měly vyplynout. To by znamenalo lehčí trestněprávní kvalifikaci tehdejšího jednání pana Nakládala a ve svém důsledku jeho beztrestnost i pro zastánce retroaktivity v trestním právu.

Přijetí antikomunistického zákona

Pro pochopení toho, o co v procesu s panem Nakládalem jde, se však musíme vrátit do minulosti. Počátkem 90. let došlo k obrovskému ekonomickému propadu a koncem roku 1992 k nelegitimnímu a protiústavnímu rozbití Československa. Antikomunismus se stal nosným programem politických stran tím naléhavěji, čím méně se jim dostávalo invence k obecně prospěšné správě společnosti. Na řadu přišlo hledání vnitřních nepřátel, nově nazývaných starými strukturami a temnými nitkami minulosti. Objevilo se zejména lustrační a další diskriminační zákonodárství a pak i zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, popírající zejména základní lidské právo na zákaz zpětné účinnosti trestního práva. Vše protiústavně posvětil Ústavní soud. Pouze potvrdil tezi Komunistického manifestu o zákonech jako o vůli panující třídy povýšené na zákon a otevřel cestu k politickým trestněprávním procesům.

V souladu s protiústavním výkladem to nejprve domněle umožnil § 5 uvedeného zákona, podle něhož „do promlčecí doby trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby“. S odkazem na citované retroaktivní ustanovení dosud probíhají politické procesy iniciované Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (dále: ÚD) bez ohledu na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále: Listina), které zní: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“

Argument pro retroaktivitu padl

V r. 1999 vznikla obava, aby nedošlo k zániku trestnosti činů uplynutím desetileté promlčecí doby i za použití ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. Proto zákonem č. 327/1999 Sb. bylo s účinností od 28. 12. 1999 do § 67a trestního zákona zařazeno nové písm. d), které opět v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny stanoví nepromlčitelnost „trestných činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských“.

Pokud Ústavní soud protiústavně odůvodnil retroaktivní zastavení běhu promlčecích lhůt podle § 5 zákona č. 198/1993 Sb. zejména tím, že některé trestné činy nebyly za minulého režimu stíhány z politických důvodů, pak uvedenou novelizaci takto odůvodnit nelze, protože zákon č. 327/1999 Sb. je retroaktivní i k právnímu stavu domněle založenému § 5 zák. č. 198/1993 Sb. již za nového režimu, kde představa o nestíhání těchto trestných činů z politických důvodů je zcela absurdní. To se pochopitelně vztahuje i na § 35 písm. c) nového trestního zákona č. 40/2009 Sb. účinného od 1. 1. 2010, kterým nový zákon obsah § 67a písm. d) předcházejícího trestního zákona převzal.

Útok na pravomoc prezidenta republiky

Aplikace uvedených retroaktivních ustanovení je často otřesná. Nejen, že orgány činné v trestním řízení se zpravidla ani nenamáhají v konkrétních případech dokazovat „politické důvody neslučitelné se základními zásadami právního řádu demokratického státu“ a přistupují k nim jako k samozřejmé notorietě, ale jejich výklad jde dnes tak daleko, že pod ně začínají spadat i amnestie prezidenta republiky, přestože právo prezidenta republiky udělovat milost je ústavní a rozhodnutí, kterým prezident republiky uděluje milost, má vyšší právní sílu, než prostý zákon, protože ho může v konkrétní věci nebo skupině případů popřít. Poslední se patrně týká i případu pana Nakládala, na kterého se zjevně vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky č. 54/1960 Sb. Jde o další útok na ústavní postavení prezidenta republiky a je na pováženou, že si ho Okresní soud v Olomouci dovolil po ještě čerstvém respektování rovněž dávných rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii Krajským soudem v Hradci Králové v případě JUDr. Ludmily Brožové-Polednové.

Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii jsou normativní právní akty, které se vždy uveřejňovaly a uveřejňují ve Sbírce zákonů. Podle zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, byla amnestijní rozhodnutí, přijatá v této době, ponechána v platnosti. Ustanovení § 2 o možnosti zrušit tyto právní akty zákonem se na amnestijní rozhodnutí nevztahuje, protože to žádný ústavní zákon nepřipouští a síla běžného zákona na to nestačí. Samozřejmě není přípustná ani jejich změna nebo doplnění (novelizace), popř. jejich „oficiální“ závazný výklad.

Právní kontinuita závaznosti amnestijních rozhodnutí v trestním právu procesním (§ 11 odst. 1 písm. a), § 159a odst. 2, § 172 odst. 1 písm. d), § 223 odst. 1, § 231 odst 1 trestního řádu) byla zakotvena také ustanovením čl. 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR.

Soudy se nemohou svévolně rozhodovat, zda budou či nebudou respektovat využití ústavní prerogativy prezidenta republiky udílet milost.

Mediální tlak

Kolem jednotlivých případů probíhá uměle vytvářená mediální kampaň, která má za cíl zbavit stíhaného člověka důstojnosti a rozhodnout v očích veřejnosti o jeho vině ještě před rozhodnutím soudu. Média vyvíjejí tlak i na soudce, pokud si dovolí vybočit z předem předpokládaného scénáře. Přípravné řízení a většinou i řízení před soudem pak podle toho také vypadá. Důkazní řízení je vedeno jen k potvrzení dopředu daného přesvědčení o trestné činnosti obviněného. Nejsou prováděny důkazy ve prospěch obviněného a pokud se tak omylem stane, není jim přikládán význam, který ve skutečnosti mají. Jsou přibíráni znalci jako alibi pro soudce a následně se přihlíží k evidentně křivým posudkům. Dochází ke zkreslování protokolace. Na obviněného je vyvíjen mediální tlak a je přesvědčován i soudem, aby souhlasil s průběhem řízení bez své účasti, pokud mu to zdraví nedovoluje. Jsme svědky mnoha dalších nezákonností. I mezi soudci jsou kariéristé a zbabělci jako v každém jiném vzorku populace. Vědí jaká je společenská objednávka předznamenaná protiústavními nálezy Ústavního soudu a dnes již i judikáty Nejvyššího soudu v těchto věcech. Mnozí z nich jsou připraveni vyhovět. Je to žádané a pohodlnější.

Boj o ústavnost aplikace trestního práva

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu vznikl 1. ledna 1995 v rozporu s Ústavou i se zákonem o Policii České republiky (např. nikoliv na návrh policejního prezidenta). Smysl ÚD-u je sice uveden již v jeho názvu, ale krom toho, že na území českého státu nikdy neexistoval „komunistický režim“, neexistovala a neexistuje ani žádná zákonem definovaná skupina skutkových podstat trestných činů, která by se dala podřadit pojmu „zločiny komunismu“. V obou případech jde jen o ideologické floskule. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny „státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví“ a podle odst. 1 téhož článku „stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání“.

Není proto divu, že se soudci s vyspělým právním vědomím a svědomím zdráhají aplikovat § 5 zák. č. 198/1993 Sb. či dnes již § 67a písm. d) trestního zákona jako normu, jejíž aplikace je zakázána přímo ústavní Listinou. Nesou přitom významnou odpovědnost a mohou se dopustit i nepromlčitelných zločinů. Úmyslné stíhání kohokoliv bez právního důvodu totiž může být posuzováno nejen jako zneužití pravomoci veřejného činitele. Takové stíhání může představovat u starých lidí, proti kterým je namířeno, také velmi intenzivní psychické týrání, které lze kvalifikovat jako formu mučení. Může u nich vyvolat i smrt. Pak by se mohlo jednat i o vraždu v nepřímém úmyslu.

Ještě v r. 1995 zastávali někteří soudci Nejvyššího soudu právní názor publikovaný v komentáři k trestnímu zákonu, který se shoduje s autorovým: „Protože úprava podmínek promlčení trestního stíhání patří do komplexu otázek trestní odpovědnosti, posoudí se otázka, zda je určitý trestný čin promlčen či nikoli, i z hlediska časové působnosti trestního zákona (viz § 16 odst. 1 TrZ a vysvětlivky k němu). To pak znamená, že je-li podle zákona jednou trestný čin promlčen, jeho dodatečné prohlášení za čin nepromlčený (resp. dodatečné nezapočítání již proběhlé promlčecí doby) nemůže znamenat opětovný vznik promlčením zaniklé trestní odpovědnosti, a to ani tehdy, stane-li se tak zákonem (srov. § 5 zák č. 198/1993 Sb.). Podle čl. 40 odst. 6 Listiny totiž platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Není pochyb o tom, že otázka, zda určitý trestný čin promlčen je či není, patří do rámce posuzování jeho trestnosti už jen z toho důvodu, že promlčení je zákonným důvodem zániku této trestnosti.“ (Šámal Pavel, Púry František, Rizman Stanislav: Trestní zákon, komentář, 2. vydání, C.H.Beck/SEVT, 1995, s. 390-391).

K teoretickému střetu na toto téma došlo v r. 1996. Na článek soudce Ústavního soudu (Procházka Antonín: „Quo vadis...?“, Právní rozhledy 5/96, str. 212-213), který mimo jiné obdobně jako Ústavní soud přisoudil hmotněprávní promlčecí lhůtě procesní charakter, přesvědčivě odpověděli soudci Nejvyššího soudu (Púry František, Šámal Pavel: „Ještě k problematice promlčení trestnosti činů ve vztahu k zákazu retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele“, Právní rozhledy 11/96, str. 504-508).

V r. 1997 se další soudce Ústavního soudu, v rámci kritiky zastavení trestního stíhání v konkrétní věci (?!) vyslovil se zavádějícím odkazem na čl. 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod takto: „...Úmluva ... umožňuje odsouzení pachatelů za takové jednání, které bylo trestné podle všeobecných právních zásad uznávaných civilizovanými státy.“ (Rozhovor Igora Maukše s JUDr. Vladimírem Čermákem: „Případ Jakeše a Lenárta podléhá evropským normám“ s nadtitulkem: „Ústavní soudce Čermák: Přál bych si Norimberský proces s představiteli komunistického režimu“, LN ze dne 18.10.1997).

Úmluva však žádný Norimberský proces s představiteli komunistického režimu v České republice neumožňuje a je vhodné připomenout, že Norimberský proces neorganizovala Česká republika, ale vítězné velmoci představující „civilizované národy“ a nově utvářené „společenství národů“, protože tenkrát šlo o válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, o prosazení tzv. norimberského práva a také o legitimitu retribučních zákonů v zemích dříve okupovaných Německem. Jednotlivé státy nejsou oprávněny se samy stylizovat do postavení „společenství národů“ či „mezinárodního společenství“ a nemohou proto libovolně retroaktivně stanovit nepromlčitelnost trestnosti činů podle svých momentálních vnitrostátních politických potřeb a zájmů. V souvislosti s domnělou nutností zorganizovat obdobu Norimberského procesu s představiteli bývalého režimu také vyjádřil JUDr. Čermák na soudce Ústavního soudu velmi zajímavé přesvědčení: „Měli bychom se soustředit na případy manifestní.“

Dne 02. 11. 1997 vyšla v příloze Lidových novin pro civilizaci a myšlení Orientace stať dalšího soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Klokočky „Vrchní soud se pokouší o právní převrat“ s nadtitulkem „Rozhodnutí v kauze Milouše Jakeše a Jozefa Lenárta je protiústavní“. Autor opět nemístně napadá soudce obecných soudů: „...Vrchní soud se výslovně odvolává na to, že trestnost jednání Jakeše a Lenárta ...'je zcela nepochybně promlčena‘...Vrchní soud v daném případě odmítl respektovat § 5 zákona č. 198/1993 Sb., čímž jednal způsobem srovnatelným se zneužitím pravomoci veřejného činitele ...Tímto způsobem Vrchní soud jako článek naší soudní soustavy selhal...Arogance, s níž se Vrchní soud staví k nálezu Ústavního soudu, svědčí o nepochopení jeho poslání.“ Soudci si dovolili respektovat Listinu a tzv. válka soudů byla na světě. Nutno dodat, že zatím se režimu zpravidla daří soudcům obecných soudů v této otázce lámat páteř. Tu má ovšem každý soudce jenom jednu.

O vlivu ÚD-u na polistopadové právní vědomí svědčí, že dne 30. 10. 1996 jeho ředitel PhDr. Václav Benda svolal „zástupce Nejvyššího a Vrchních státních zastupitelství, Ústavního a Nejvyššího soudu ČR“, na pracovní poradu svého úřadu, která se uskutečnila v době od 25. do 26. 11. 1996 v rekreačním středisku MV ČR Vltava v Červené nad Vltavou. Cílem porady bylo „vyjasnění stanovisek a sjednocení postupu při objasňování a stíhání zločinů komunismu“. Epizoda ilustruje nejen svéráznou představu tehdejšího ředitele ÚD-u o dělbě moci v právním státě, ale především to, že si vůbec mohl dovolit takovou poradu svolat.

PhDr. Václav Benda byl ředitelem ÚD-u jmenován nezákonně, aniž by byl příslušníkem Policie ČR. Upozornil na sebe v zahraničí zejména v souvislosti s aférou vídeňského starosty Helmuta Zilka a již dříve projevoval na veřejnosti předpoklady pro tuto funkci. Dne 15. 6. 1994 otiskl Český deník jeho postoj: „K příznivému stanovisku k návštěvě gen. Pinocheta mě vedly především důvody morální. Pinochetův úspěšný zásah proti komunistické expanzi byl v té době (1973) světélkem na konci velmi temného tunelu a troufám si tvrdit, že tak jeho převrat tehdy posuzovala drtivá většina našich spoluobčanů, dokud nebyla zmanipulována goebbelsovským šílením našich i zahraničních sdělovacích prostředků....“

Dne 8. 12. 1994 zveřejnila ČTK prohlášení místopředsedy KDS a budoucího ředitele ÚD-u V. Bendy: „Cestou vhodného právního posuzování skutků bude možné i po 01.01.1995 stíhat představitele komunistické nomenklatury a pracovníky Státní bezpečnosti ... bude záviset pouze na ,obratnosti vyšetřovatelů‘ ...“. Podivná interpretace ústavní zásady, že nikdo nesmí být stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon.

Sílu českého revanšismu dokládá zpráva deníku Telegraf ze dne 25. 1. 1997, o kádrové čistce na Městském státním zastupitelství v Praze: „... Představitelé Konfederace Politických vězňů si včera posteskli, že případy vyšetřování zločinů z padesátých let se vlečou a někteří státní zástupci postupují v těchto causách liknavě. Nejvyšší státní zástupkyně Bohumíra Kopečná toto tvrzení ale včera odmítla s tím, že se jedná o velmi staré případy a poukázala na důkazní nouzi. Připustila zároveň, že určité problémy se v této záležitosti vyskytovaly na Městském státním zastupitelství v Praze. Po nedávné výměně pražského státního zástupce se i tam situace zlepšila. Kopečná včera ocenila spolupráci s úřadem Václava Bendy.“

Dne 12. 2. 1997 odvysílala TV NOVA v televizních novinách tvrzení JUDr. Petra Nováka, Okresního státního zástupce v Uherském Hradišti: „Tito lidé si zaslouží, aby se jim dostalo morální satisfakce ze strany naší justice, když samotní obvinění nemají dostatek slušnosti, aby se omluvili sami.“ Zde už nešlo jen o nerespektování presumpce neviny. Podobný názor vyjádřil také místopředseda PS PČR Karel Ledvinka v pořadu „7 dní“ uvedeného v TV NOVA dne 16. 2. 1997. Znamenalo to snad, že vše je předem domluveno, že dopředu vybraným „zločincům“ stačí přiznat se k tomu, co nikdy nespáchali, omluvit se a že řízení pak bude zastaveno?

Dne 25. 10. 1997 informovala Práce o jednání, jehož se zúčastnili vedle pracovníků ÚD-u také „...pracovníci z Německa v čele s generálním státním zástupcem v Berlíně Christopfem Shaefgenem. Cílem bylo zejména vzájemné předání zkušeností...Shaefgen věří, že usmíření obětí a pachatelů je možné jen tehdy, když se vyšetří vina a pachatelé budou označeni.“ Měl ovšem ze zasedání pocit, že v ČR jsou problémy mezi ÚD-em a justicí. „Podle něj to možná souvisí s malou obměnou v nejvyšších postech justice u nás po roce 1989.“(Tamtéž).

O skutečném smyslu činnosti ÚD-u si zřejmě lze učinit závěr také podle toho, kdo přispíval na jeho činnost. Bývalý ředitel ÚD-u PhDr. Václav Benda přiznal v rozhovoru pro deník Práci zveřejněném dne 17. 6. 1996 následující: „Mojí snaze šetřit výdaje úřadu navíc vychází vstříc peněžní podpora zejména ze strany německé sociálnědemokratické nadace Friedricha Eberta.“

Přínos Václava Havla

Václav Havel je patrně stále věren stavbě děje jako absurdního dramatu. Zvěstovatel pravdy a lásky se mezinárodně proslavil také obhajobou válečných zločinů „humanitárního bombardování“ a agrese NATO v Jugoslávii. Méně je známo, že dne 28. října 2001 jako prezident České republiky se vyslovil ve slavnostním projevu k národu u příležitosti výročí vzniku společného státu Čechů a Slováků, který se novému režimu s ním v čele nakonec podařilo po třech letech zničit, k tématu politických procesů takto:

„Ještě hůř jsme na tom ve věci trestního stíhání těch, kteří zrazovali svou zemi nebo kteří týrali své spoluobčany. Jejich případy, pokud jsou vůbec předmětem šetření, se ze záhadných důvodů táhnou dlouhá léta, vždy znovu se objevují při jejich projednávání jakési skutečné či domnělé nedostatky, vždycky se posléze vynoří jakési překážky bránící vynesení rozsudků. To samozřejmě znevěrohodňuje jakékoli deklarace o zločinnosti bývalého režimu či o vůli společnosti a jejích politických elit vyvodit z poznání minulosti patřičné důsledky. ...bez upřímné společenské objednávky promítnuté do jasného politického odhodlání se efektivnější a rychlejší práce vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců v této věci asi nedočkáme.“

Václav Havel

Že by ve své instrukci prezidenta republiky vyšetřovatelům, státním zástupcům a soudcům vyzradil mediálně přísně střežené veřejné tajemství demokratického a právního státu? Jak asi soudci naloží s panem Nakládalem, jestli se odvolá?

autor je advokát

Vytisknout