Víkendy se šéfy trávit nemusíme

15. 9. 2010 / Tomáš Stýblo

Chci reagovat na článek Vojtěcha Merunky, ve kterém je rozebíráno chováni pražské rádoby buržoazie. Vzhledem k tomu, že k této sociální skupině sám patřím a deset let jsem pracoval na podobném místě, jake pan Meruňka zmiňuje, chci protestovat proti některým zobecněním v tomto článku. Pan Merunka to s námi otroky asi "myslí dobře", ale jeho přístup k problému může situaci jen zhoršit.

Zaprvé - víkendy se šéfy, různé "team-buildingy", ožíračky v hospodách, "fotbálek"a házení si nafukovacím míčem se šéfem, účast na striptýzech a další podobné způsoby, jak ničit nezávislost a sebeúctu "lidských zdrojů", skutečně patří k tomu, s čím se elitní pražský zaměstnanec ve svém životě setká.

Ale lze se bránit. Například já osobně jsem se za celých deset let svého zaměstnaneckého poměru nezúčastnil ani jednoho firemního večírku, neabsolvoval ani jedno mimopracovní setkání se šéfem, a nebyl nucen k účasti na žádném team-buildingu.

Troufám si tvrdit, že tuto možnost vzdorovat mi poskytl právě nenáviděný kapitalismus, respektive konkurenční prostředí, a že v jakémkoliv socialismu by situace byla mnohem horší. Mí známí z "veřejných" (státem ovládanych) podniků a institucí (například školství) mají v tomto ohledu mnohdy horší zkušenosti než zaměstnanci soukromých korporací.

Pan Merunka je také programátor, a tudíž bych si dovolil předat několik doporučení, jak se této korporátní hrůze bránit, a jak zajistit, aby sféry pracovních a soukromých vztahů zůstaly od sebe neprostupně odděleny.

Jakýkoliv zaměstnanec v kapitalismu i v socialismu je ve své podstatě otrokem, který sám sebe dobrovolně prodává mocnějšímu, je tedy prostitutkou či prostitutem. Bohužel typický zaměstnanec si své třídní postavení prostituta neuvědomuje - vytěsňuje ho v zájmu zachování sebeúcty ze svého vědomí, snaží se ho zamazat socialismem a jinými formami falešné kolektivity atp. To vše vede k tomu, že se chová jako neprofesionální prostitutka.

Profesionální prostitutka si vždy udržuje od zákazníků odstup, nevstupuje s nimi do osobních vztahů, nestává se na nich citově závislou a netráví s nimi svůj volný čas - chová se k nim profesionálně, k čemuž patří i povrchní falešná přátelskost (marketingový charakter), slušné jednání, slušné oblečení a upravený zevnějšek atp.

Klíčem k úspěchu a zachování si nezávislosti alespoň na psychické úrovni je tedy chovat se jako elitní prostitut. To vyžaduje za prvé pochopit a přijmout své sociální postavení, za druhé získat určité základní sociální dovednosti, a za třetí stanovit si pevné hranice, za které člověk nikdy nepůjde: prostitutky se od zákazníků mnohdy nenechají líbat na ústa, zaměstnanec nemusí nutně šéfovi lízat zadek. Důsledné oddělení pracovních a soukromých vztahů je zde klíčem k úspěchu.

Nicméně je nutné získat určitý cit pro to, kde končí sféra soukromá a kde začíná sféra pracovní. Po několika letech práce jsem pochopil, že profesionální jednání s lidmi patří ke kvalitnímu výkonu práce v mé profesi. Ani odbornou a technickou práci človek totiž nedělá ve vakuu - ta práce musí někomu přinášet prospěch, někdo si její výsledek musí koupit.

Pro profesionála by v zájmu odvádění kvalitní práce a v zájmu fungující spolupráce s kolegy neměl být problém být slušně oblečený a povrchně přátelský. Vždy je možné v případě nutnosti dát všem dotěrům jasně najevo, že přátelské jednání je pro mě jen jedním z nezbytných požadavků mojí profese - že můj vztah k zaměstnavateli je obdobný, jako když si zákazník zakoupí čas prostitutky - a že existují určité hranice, za které nepůjdu.

Navzdory tomu, co hlásají mnozí socialisté, jsou popisované prostituční aspekty mocensky asymetrických sociálních vztahů často mnohem horší v menších firmách než ve větších, a výrazně horší jsou také ve státních institucích a podnicích.

Toto souvisí s konkurencí. Pokud člověk odvádí pro firmu hodnotnou práci, málokterému šéfovi bude stát za to, takového zaměstnance vyhodit. Pokud šéf zaměstnance vyhodí v podstatě jen z osobních důvodů, vzniká tím firmě finanční újma. Za takového zaměstnance je třeba najít náhradu, ostatní zaměstnanci jasně vidí, že vedení jedná iracionálně.

Díky existenci konkurence se tedy můžeme takovýmto různým korporatním hrůzám bránit. To ale samozřejmě vyžaduje, aby zaměstnanec přinášel svou prací firmě nějaký prospěch. Pak je možné neprodyšně oddělit pracovní a soukromé vztahy, a vše pracovní udržovat na úrovni obchodních transakcí.

Bohužel, lidé si nejsou rovni, a stejně tak jako existují prostitutky ochotné udělat pro zákazníka cokoliv, budou vždy existovat i lidé, kterým nezbude, než lízat šéfovi zadek. Řešením není více socialismu, ale více konkurence.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 15.9. 2010