Hrozí další kolo globální ekonomické krize?

20. 12. 2010 / Miloš Pick

Spouštědlem krize byla krize finanční, ale hlubší příčinou patrně byly globální nerovnováhy. Ty byly vyvolány jednak nerovnoměrným vývojem kvalitativní, znalostní konkurenceschopnosti -- jejím oslabováním především v důsledku potržňování vzdělávání v některých vyspělých zemích. A jednak nerovnoměrným vývojem nákladové konkurenceschopnosti především v důsledku vnucování politiky levné práce rozvíjejícím se zemím -- vnucováním omezení jejich celní ochrany výměnou za nízké směnné kurzy jejich měn. Obojí podle neoliberálních receptů.

Např. v USA je terciární vzdělávání ze dvou třetin financováno ze soukromých zdrojů; školné vytváří sociální síto v přístupu mozků k tomuto vzdělávání a kvalita jednotlivých škol je trhem ostře diferencována, což obojí vede k nižší účinnosti než ve Skandinávii, kde je terciární vzdělávání financováno téměř výlučně z veřejných zdrojů. Např. Čína musela před vstupem do WTO (Světové obchodní organizace) postupně snížit míru své celní ochrany ze 43 na 11 procent, za což jí byl umožněn nízký, tzv. "konkurenceschopný" kurs její měny.

Epicentrum soudobé globální krize nazrávalo v USA již od poloviny devadesátých let oslabováním jejich konkurenceschopnosti. V kvalitativní konkurenceschopnosti oslabovaly svůj předstih nejen proti Skandinávii, ale i proti Německu a Japonsku. V nákladové konkurenceschopnosti se stále hlouběji propadaly proti důsledkům politiky levné práce, kterou vnucovaly rozvíjejícím se zemím a její důsledky na USA dopadaly jako bumerang. Důsledky oslabování konkurenceschopnosti vůči světu zde byly dlouhodobě tlumeny extrémní polarizací a brzděním růstu mezd, což se přelilo do zadlužování domácností, a to stále více i nesplatitelnými, toxickými hypotékami, což nakonec přispělo k otevřené finanční krizi.

Soudobá krize je tedy -- obdobně jako Velká krize třicátých let - krizí z nadvýroby, z plošného zamrznutí poptávky. Zamrzání poptávky je prvotně způsobeno stlačováním mezd kapitálem, jak to charakterizoval Marx. To na jedné straně stlačuje poptávku příjemců mezd po spotřebě, na druhé straně zvyšuje zisk kapitálu nad úroveň jeho poptávky po investicích.

Na rozdíl od Velké krize třicátých let však navíc dochází k extrémní polarizaci mezd a příjmů domácností. To ještě ostřeji brzdí poptávku po spotřebě. Příliš nízké a váznoucí příjmy chudých -- a v rostoucí míře i středních -- vrstev stlačují jejich poptávku po spotřebě. A naopak nadměrné příjmy bohatých přesahují úroveň jejich poptávky po spotřebě. Tak to nyní charakterizuje světoznámý sociolog Robert Reich.

Soudobá krize je však navíc -- a možná hlavně -- i krizí z globálních nerovnováh. Země zaostávající v konkurenceschopnosti mají velké schodky zahraničního obchodu a běžného účtu platební bilance a v rostoucí míře se zadlužují u zemí s velkými exportními přebytky. Paradoxně, bohaté USA se zadlužují nejvíce u chudé Číny v rozsahu asi 6 % v poměru k HDP USA a obdobně u Japonska. A navíc do zemí s levnou prací se z bohatších zemí přemísťují investice a pracovní místa.

Soudobá krize je dále i krizí extenzivního, hmotného růstu -- trh selhává nejen při "čištění" ekonomiky od plýtvavého konzumu, ale i při obratu od hmotného ke znalostnímu, kvalitativnímu, udržitelnému růstu.

Při překonávání důsledků této krize proto nestačí keynesiánské pobídky k posílení poptávky, ale je nezbytné i její přesměrování na jiné, zejména domácí trhy na úkor dosavadních vývozních přebytků. A krok za krokem je nutno překonávat i sociální brzdy poptávky -- extrémní polarizaci příjmů. V prvním kole se tato globální krize rozpoltila.

Úspěšným rozvojovým zemím, zejména skupině velkých zemí BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína), se podařilo přesměrovat část své poptávky především na ohromné domácí trhy (Rusko část svého exportu ropy a plynu přesměrovává do Asie) a tím se do značné míry odpoutat od krize vyspělých zemí. Po částečném zpomalení v minulém roce letos již obnovují svůj vysoký růst, který v Číně opět možná dosáhne 10 procent. Počáteční oživení ve vyspělých zemích, zejména v USA a EU, má však protikladný, křehký charakter.

Na rozdíl od velké krize třicátých let, pohotová prorůstává keynesiánská politika vlád utlumila propad ekonomik a zabránila jeho katastrofické hloubce. Překonání tohoto propadu, návrat k předkrizové úrovni a natož obrat k udržitelnému růstu je teprve otázkou budoucnosti. V USA se množí varování ekonomů, připomínajících zkušenost Japonska s dvěma dekádami deflačně-stagnačního vývoje.

Oživení v USA bylo přitom ovlivněno především jednorázovou fiskální injekcí do poptávky v rozsahu asi 5 procent hrubého domácího produktu. Při pokračující nedostatečné konkurenceschopnosti USA to však nejen dočasně obnovilo možná 2-3procentní růst HDP (podle dosud značně nejistých a rozdílných odhadů), ale především nasává dovozy a obnovuje neudržitelné schodky obchodní bilance a běžného účtu platební bilance. To pomáhá spíše oživení v ostatním světě včetně EU. V EU, počínaje Německem, však poptávková injekce nepřekročila 1,5 procenta HDP.

Počáteční 0-4procentní oživení růstu HDP je ještě křehčí a postupně vyhasíná - je založeno jen "na jedné noze", na exportu, ale bez dostatečného živení domácí investiční a spotřebitelské poptávky. Patrně se o něj více "zasloužilo" oživení v USA a v zemích BRIC než vlastní hospodářská politika. Přitom "jih" eurozóny má dokonce naopak dvouciferné schodky běžného účtu platební bilance. V nastávající fázi však hrozí nastartované protichůdné kroky USA i EU. USA dále oslabují kurz US dolaru. Tím si vytvářejí předpoklad nové připravované poptávkové injekce v rozsahu až 4 - 6 procent HDP měnovou politikou (tzv. kvantitativním uvolňováním, tedy v podstatě tištěním peněz), což je však pro povzbuzení poptávky méně účinné než fiskální injekce, ale působí to na oslabení US dolaru. Fiskální injekci FED (Centrální banka) rovněž zvažuje v rozsahu opět možná 5 procent v poměru k HDP, pokud ji republikáni nezmaří. V každém případě, i pokud to pomůže udržet růst v USA, může to oslabit oživení v ostatním světě počínaje EU, a zejména "jihem" eurozóny, ale konče i Německem.

EU, počínaje Německem, však odmítá další poptávkové injekce, naopak prosazuje - podle Mezinárodního měnového fondu i USA předčasnou -- rozpočtovou konsolidaci, a to jednostrannými škrty výdajů veřejných rozpočtů. Česká publika je v tom nejpilnějším žáčkem, ačkoli míra zadlužení jejích veřejných rozpočtů je asi poloviční proti průměru EU i Německu.

Ať již tyto protichůdné kroky - i při oslabených bankovních úvěrech, které dosud v USA ani v EU nedosáhly předkrizové úrovně - pomohou USA či nikoli, obojí může ohrozit růst v EU, počínaje Německem, oslabit jedinou, tu exportní "nohu" dosavadního obnoveného růstu. To ve zvýšené míře platí i pro obdobně "jednonohé", exportem tažené, ještě mírnější oživení v ČR, provázené ještě tvrdšími rozpočtovými škrty. A v zemích "jihu" to dokonce může prohloubit jejich katastrofu.

Paradoxně, škrty rozpočtových výdajů v EU, počínaje "jihem" a konče Německem, vedou nejen k destrukci sociálního státu, ale mohou vyústit i v destrukci ekonomiky a tím i samotných veřejných rozpočtů. Lidová moudrost varuje: "V domě, který celý hoří, nelze zachraňovat jen záclonky." Pokud oba hlavní aktéři -- USA a EU -- nezmění své protichůdné politiky, mohlo by to vyvolat další kolo krize, jehož epicentrem by patrně byla EU, počínaje "jihem" a konče Německem. EU je totiž, na rozdíl od ostatního světa, ohrožena nejen oslabováním ostatních měn, ale i vlastní restriktivní fiskální politikou včetně restrikce sociálního státu, a to možná i problematickým nastavením eura.

Václav Klaus ve svém nedávném vystoupení v Moskvě jen přilévá olej od ohně zcela opačným pohledem. Za příčinu málo nadějné budoucnosti Evropy viní její sociálně tržní ekonomiku na rozdílů od čistě tržní ekonomiky minulých století.

Širší pohled

V širším pohledu jsou obojí kroky rizikové a neperspektivní.

Jednostranné oslabení vlastní měny může vyvolat měnovou, "kurzovou válku", s katastrofálními důsledky, jako měla "celní válka" za Velké krize třicátých let, jak před tím varuje i Mezinárodní měnový fond. Východiskem by spíše mělo být opuštění plovoucích, trhem řízených kurzů a přechod k mezinárodní koordinaci regulovaných měnových kurzů, jak to dávno doporučuje UNCTAD (Konference OSN pro obchod a rozvoj). Naznačil to kdysi již Samuelson ve své světoznámé učebnici ekonomie:

"Kurz měny je cena, cena peněz. Ale tak důležitá cena, že ji nelze svěřit trhu." To ale nelze zařídit přes noc, silovým přetlačováním, ale jen v dlouhodobějším procesu v rámci širších reforem globální ekonomiky. Přesto vzniká otázka, zda i za této napjaté světové situace lze napravit alespoň velmi slabou "přiléhavost" kurzu eura ke značně rozdílné reálné konkurenceschopnosti jednotlivých zemí eurozóny -- zejména k rozdílům mezi "severem" a "jihem". Euro je měkké pro Německo, které od vzniku eurozóny zdvojnásobilo své exportní přebytky a naopak neúnosně tvrdé pro ty země "jihu", kterým zdvojnásobilo schodky běžného účtu. A to se přelévá i do veřejných rozpočtů. Možná se stala chyba při přepočtu národních měn na euro. Lze to ale následně napravit nyní? Teoreticky si dovedu představit přepočet národních cenových hladin -- všech cen včetně ceny práce dané země -- alespoň v nejvážnějších případech, a to bez změny souhrnného kurzu eura. Nechtěl bych ale být v kůži politiků, kteří by se toho odvážili. Tržnějším řešením je oslabit euro na úroveň, která by byla konkurenceschopná i pro "jih" eurozóny. A možná i podpořit jej zvýšením finanční pomoci "severu", neboť se mu zvýší zdroje. Třeba by to i pro něj bylo i levnější pomoci "jihu", aby si na sebe sám vydělal, než dosavadní následné financování bankrotů.

Jsou to ale jen teoretické možnosti, které by si vyžádaly konkretizace a poslední varianta i projednání s globálními hráči. Jestliže ale hrozící alternativou je možná i rozpad eurozóny, nestojí to alespoň za přemýšlení?

Stejně tak škrty výdajů veřejných rozpočtů jsou nejméně účinnou cestou k jejich konsolidaci. Jejich zadlužování bylo vyvoláno především na příjmové straně. Míra zdanění v poměru k HDP ve vyspělých zemích činila na konci devatenáctého století asi 10-15 procent a na konci dvacátého století asi 50 procent ve Skandinávii, 40 procent v EU 15 a 30 procent v USA a dalších převážně neoliberálních zemích. Vyspělé země, podle neoliberálních receptů, v polovině devadesátých let minulého století toto stoleté zvyšování míry zdanění zastavily a částečně ji dokonce snižují. I to platí ve zvýšené míře pro ČR, kde míra zdanění je asi o 5 procent v poměru k hrubému domácímu produktu nižší než v průměru EU, tedy o více, než činí současný schodek našich veřejných rozpočtů.

Výdaje na zdravotnictví, penze, vzdělávání i ochranu životního prostředí se však objektivně zvyšují - prodlužuje se délka života i vzdělávání, zvyšuje se poškozování životního prostředí. Plýtvání se na tomto zvyšování výdajů podílí jen asi desetinou a lze je účinně omezovat. Pro odpůrce sociálního státu -- počínaje Margaret Thatcherovou i Tony Blairem a konče současnou vládou ČR i programem Michala Haška z ČSSD - však je jen záminkou k odsouzení sociálního státu jako neudržitelného a k jeho oklešťování pseudoreformami.

Brzdění zdanění vede k tlaku na deficitní financování těchto veřejných služeb a na jejich privatizaci, přestože to zvyšuje jejich nákladnost a zhoršuje jejich kvalitu. Východiskem by mělo být spíše přiměřené zvyšování míry zdanění, mezinárodně harmonizované zejména v rámci měnových zón. Přitom v budoucnu by některé daně mohly být společné, jako zejména Tobinova daň z finančních operací či některé ekologické daně. Hubené výsledky posledního summitu zemí G20 přitom signalizují, že dosud nenazrála ochota ani k řešení akutních problémů. Nebyla přijata ani žádná opatření k překonávání globálních nerovnováh.

Nic nebrání dalšímu oslabování US dolaru. Čína a ostatní rozvojové země mohou posilovat kurz své měny jen přiměřeně zvyšování konkurenceschopnosti svých technologicky složitějších výrob, nebo by se musely vrátit k jejich celní ochraně. Katastrofa Ruska za Jelcina varuje před opačným postupem.

Nejrychlejší řešení by mohla zvolit EU, počínaje Německem, přesměrováním částí své poptávky na domácí trhy hlavně expanzivní fiskální politikou, jak to úspěšně uplatňují země BRIC. Chybí však k tomu vůle vládnoucích politických stran.

Otevře další vývoj krize cestu k zásadnějším řešením?

Obecnější a hlubší pohled

Soudobá krize je krizí společenskou, obdobně jako krize třicátých let. Selhává monopolistický, finanční, globalizovaný kapitalismus - založený na téměř výlučné úloze trhu téměř bez regulační úlohy státu. Nestačí proto jen tlumení důsledků této krize povzbuzováním a přesměrováním poptávky, ale je nezbytné zejména i překonávání jejích příčin. Dlouhodobým východiskem je překonání podstaty tohoto současného kapitalistického systému - přechod ke společnosti svobody, založené na souhře neviditelné ruky trhu s viditelnou, oproti současnosti účinnější, rukou sociálně znalostní společnosti (Britské listy, 18. 2. 2010, Pohledy č. 1/2010, Social Europe, Jule 2010, Journal, volume 5, issue 1). Ta se může vyvíjet v globálním měřítku zejména:

  • Překonáváním asymetrické liberalizace světového obchodu, založené na vnucování politiky levné práce rozvíjejícím se zemím. Předpokladem je překonání jednopolárního uspořádání světa, převážně podřízeného zájmům jediné supervelmoci a postupné rozvíjení rodícího se vícepolárního světa, který by umožnil vyvažování a postupně i koordinaci zájmů jednotlivých regionů světa.
  • Obratem od hmotného, kvantitativního hospodářského růstu, založeného na zvyšování množství výrobků a služeb ke znalostnímu, kvalitativnímu rozvoji, založenému na zvyšování množství znalostí, vtělených do jednotky výrobků a služeb. Předpokladem je na jedné straně rozvoj člověka a jeho znalostí převážně solidárně poskytovanými veřejnými službami do zdravotní a sociální ochrany a zejména solidárně umožněnými rovným přístupem mozků ke znalostem. Druhým předpokladem je přiměřená míra zdanění včetně zdanění odrážejícího vzácnost přírodních zdrojů i náklady na ozdravování životního prostředí.
  • Překonáním nerovnováhy sil mezi kapitálem a prací i přírodou, která se nepřímo stává dalším, stále významnějším nebezpečně "vykořisťovaným" výrobním činitelem. To vyžaduje zejména překonávání dominace největších nadnárodních společností v ekonomice i politice. Tato dominance je překážkou uplatnění soutěžního trnu i demokracie. Předpokladem je jednak překonání extrémní deregulace trhů, počínaje finančními trhy, veřejná - případně i vlastnická - kontrola monopolů a několika stovek největších nadnárodních společností včetně bank. Druhým předpokladem je společenské vyjednávání mezi prací a kapitálem i účast práce na vlastnictví a rozhodování podniků. To je i podmínkou postupného překonávání extrémní polarizace příjmů.

Taková společnost by měla být společností svobody nejen jednotlivce, ale i svobody solidární společnosti, svobody nejen politické, ale i osvobození od bídy, národnostního a rasového útlaku, válek a ekologického sebezničení.

Tyto náměty se nesnaží nabídnout k tomu "kuchařku", ale jen podnět k zamyšlení.

Psáno pro nejnovější POHLEDY - edice Studie-analýzy-prognózy ČMKOS "Nové kolo reforem veřejných financí - nekonečný příběh" v návaznosti na již dříve zveřejněnou vizi "Globální krize a společnost svobody"

ČTENÍ NA SVÁTKY

22. 10. 2010 Miloš Pick: Miloš Pick: Hrozí další kolo globální ekonomické krize? ZDE

02. 07. 2010 Miloš Pick, Jaroslav Ungerman: Je střet generací nevyhnutelný? ZDE
19. 02. 2010 Miloš Pick: Veřejná ruka dosahující globálních měřítek ZDE
16. 11. 2009 Miloš Pick: Manifest společnosti svobody, blahobytu a mírového soužití ZDE
12. 11. 2009 Miloš Pick: Miloš Pick: Stát blahobytu, nebo kapitalismus? ZDE
25. 11. 2008 Miloš Pick: Miloš Pick: Od krize hypoték ke krizi kapitalismu ZDE
30. 04. 2008 Miloš Pick: Zápas o pětidenní pracovní týden v éře reforem ZDE
04. 10. 2004 Miloš Pick: Zítřek sociálního státu v globalizovaném světě ZDE
22. 07. 2004 Miloš Pick, Jaroslav Ungerman: Co po washingtonském konsensu? ZDE
02. 07. 2004 Miloš Pick: Sociální stát a globalizace ZDE
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 17.12. 2010