Tunisko. Prudký spád událostí

18. 1. 2011 / Lubomír Molnár

K dnešnímu dni je zjevné, že Tunisko vstupuje do nových časů. Tuniská revoluce se ve vnějším projevu právě nachází v etapě odstraňování symbolů zcela nedávné minulosti. Po zdech a bilbordech šplhají zdatní mladíci a strhávají obrazy diktátora Ben Alího.

Vše mělo začít tím, že dne 17. prosince minulého roku tuniská policie ve městě Sidi Bouzid odhalila na místním tržišti mladého trhovce Muhameda Buaziziho, který neměl v pořádku papíry k prodeji ovoce a zeleniny. Muhamedův stánek policie znehodnotila a trhovce zbila.

Jenže... Muhamed patří k 60% vysokoškoláků, kteří jsou v Tunisku bez zaměstnání a hledají si obživu, jak se dá. Navíc jeho odborností je informatika. Průměrná nezaměstnanost mladých Tunisanů je 30%, u vysokoškoláků tedy dvojnásobná. Z druhé strany Tunisko vykazuje srovnatelně s jinými africkými či arabskými zeměmi vysoké ukazatele (včetně životní úrovně a elektronické gramotnosti). Tím se stalo, že v době kdy se Tunisané seznamovali s obsahem dokumentů Wikileaks, týkajících se řídících struktur země, zahájili současně 2.ledna 2011 Anonymous „Operaci Tunisko“ napadením oficiálních stránek země. Operace byla odpovědí na strádání podstoupené Muhamedem Buazizim.

Pak nastal prudký spád událostí, který zatím vyvrcholil 14. ledna úprkem exprezidenta Ben Alího ze země a jeho přijetím v Saudské Arábii.

Tunisko je sousedem Evropské unie (tedy i naším), je bývalým francouzským protektorátem, je oblíbenou destinací i českých turistů. Tamní události si zasluhují nejen naší hlubší pozornost, ale i kritickou sebereflexi.

V úvodu jsem nepoužil výraz "převrat", ale "revoluce". Vývoj země podle v tuto chvíli známých informací spěje ke kvalitativní změně poměrů. Hybnou silou jsou horizontální struktury nespokojených občanů, především mladých lidí a představitelů středních vrstev, kterým byla upírána možnost se výrazněji podílet na řízení země. Nejsou informace o tom, že by se výrazněji profilovala spiklenecká struktura z dosud vládnoucích vrstev, jejíž zájmem by bylo jen odstranění mocenského klanu exprezidenta a jeho manželky. V rozhodující moment se od bývalého kamaráda Ben Alího distancoval i prezident Sarkozy. Nedovolil přistání letadel tuniských exulantů ve Francii a nechal si tak otevřený prostor pro vztahy s budoucím vedením Tuniska.

Médii rovněž není prezentována ani struktura opozice a jejích vůdčích osobností. Zřejmě v tuto chvíli prostě nejsou. To je nový fenomén, který stojí za pozornost. Vypadá to v tuto chvíli tak, že země s nepopiratelnými zájmy v Tunisku, jsou vývojem zaskočeny. Neočekávaly ho, nechystaly ho a ani si ho nepřejí.

Jak odlišná je současná situace v Tunisku s tou, jež se odehrávala před dvaceti lety ve východní a jižní Evropě. Tehdy se dalo tušit, že pod zástěrkou osvobozující Sinatrovy doktríny „My way“ budou všechny státy dříve či později zglajchšaltovány do dnešního stavu. Jak odlišná je situace dnešního Tuniska od barevných rebelií v Thajsku či Barmě, které nemají šanci na úspěch protože než stávající poměry nemohou být jiné lepší.

Z dnešních informací o vytvoření smíšené vlády svornosti z představitelů minulých vládních struktur a představitelů opozice, o zamýšleném propuštění politických vězňů, o povolení činnosti opozičních politických stran, o vypsání svobodných voleb lze jen usoudit, že vývoj má svojí dynamiku.

Na závěry, kam vývoj dospěje, zda bude přidušen či ne, zda bude mít efekt domina či ne, je příliš brzy.

Proč nám ale Člověk v tísni nikdy neřekl, že jsou Tunisané v tísni, se můžeme ptát již nyní. Taky se můžeme ptát, zda je mravné nazývat Ben Alího "diktátorem" nyní, byl-li Evropě přes dvacet let když ne přítelem, tak tedy seriozním partnerem. Je jen slabou výmluvou, že USA také mívaly v Jižní Americe své „zkurvysyny“ - a nestyděly se.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 18.1. 2011