Egypt mezi vojenskou diktaturou a islámským státem?

14. 2. 2011 / Boris Cvek, Karel Dolejší

Boris Cvek: Tohle je velmi výstižný článek: Egypt z pohledu íránské revoluce v roce 1979. Doufám, že v roce 2011 se nebude opakovat íránský model, i když vojenský puč je nejspíše větší prohra pro demokracii než íránská teokracie (která je poměrně demokratická a nemá charakter barmské junty, k čemuž - zdá se - směřuje Egypt). Nechápu, proč se o situaci v Egyptě po zrušení ústavy a rozpuštění parlamentu armádou nemluví zcela jasně jako o vojenském puči. Co jiného je vojenský puč než tohle? V tom pohledu Mubarak a jeho plánovaný transfer moci na syna, vázaného na civilní, republikánské složky společnosti (byť zbohatlíky), mohl znamenat pro egyptskou demokracii daleko více než současná junta.

Karel Dolejší: Opravdu málokdy mám sympatie pro zkorumpované zbohatlíky, ale po důkladném promyšlení situace by mi taky playboy Gamál Mubarak se svými snobskými kamarády přece jen připadal jako mnohem lepší krok na pomalé cestě ke skutečně civilnímu režimu než to, co se v zemi děje teď. Tento závěr mě samotného velmi překvapil, ale stojím si za ním už několik dní. Smetánka je možná odporná, ale má aspoň ráda život a rozhodně by zemi mezinárodně neizolovala, protože by to škodilo jejím ekonomickým zájmům. Junta reprezentuje svévoli a neúctu k životu. Nevěřím jí ani nos mezi očima.

BC: Demokracie vždy vyžaduje postupný a dlouhodobý vývoj, nerodí se z revolucí svržením tyranů, nýbrž z postupné distribuce moci v rámci mocenského vyvažování a rozvíjejícího se právního systému. Zdá se mi, jako by to současní opěvovatelé Mubarakova pádu vůbec nechápali.

KD: Hysterickým nadšením mnoha mladších levicových přátel nad pádem Mubaraka, který by přece tak jako tak koncem roku odešel, jsem upřímně zděšen. Tolik politické naivity by asi moje generace, která musela studovat dějiny KSČ, přece jen neprokázala... Právní systém v Egyptě například fungoval velice mizerně, ale nebyl to systém vojenských tribunálů. Právníci v něm do jisté míry mohli hájit práva disidentů. Teď nebude nic takového. Možná i proto, že právnický stav z velké části tvoří příznivci islamistů.

BC: Ale i pro mne je tak otevřený vojenský puč proti republice velkým překvapením. Myslel jsem, že armáda využije situace, aby se stala "pokrokovou" silou ve společnosti a aby ji dovedla k sekulární demokracii jako v Turecku. Zrušit ústavu republiky a rozpustit parlament, to je děsivý krok zpět.

KD: Prezentuje se to jako splnění požadavků protestujících. Ale samozřejmě, v současné situaci je to velice nebezpečné. Platí výjimečný stav bez ústavy. V takové zemi bych nechtěl žít ani minutu.

BC: Odkud se nyní budou odvozovat zákony, kdo je bude tvořit a kdo bude garantovat společenskou kontrolu moci? Armáda bude mít funkci legislativní, exekutivní i soudní jako garant ústavního pořádku a práva?

KD: Ano přesně tak, až do předání moci. Armáda si stanoví základní pravidla tak, jak se jí zachce. Zcela libovolně.

A kdo ví, jak to s tím předáním moci vůbec dopadne...

BC: To je mnohem horší situace než v Íránu nebo dokonce v Saúdské Arábii, člověk by řekl, že "revoluce" dovedla Egypt ze stavu relativně osvícené diktatury s pozitivní a demokratizační vývojovou tendencí do stavu vlády vojenské junty ve stylu barmských generálů.

KD: K tomu celkem nemám co dodat. Chtěl bych doufat, že se věci postupně zlepší, ale opravdu jen málokdy dochází k tomu, že se držitelé absolutní moci této moci jen tak vzdají. Armáda nemá rovnocenného protihráče. Nikdo ji k ničemu nedonutí.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 14.2. 2011