Za pochybný zásah v ČT může soudce

12. 3. 2011 / Radek Mikula

Dnes, kdy si připomínáme památný Den vstupu ČR do NATO, který měl zabezpečit demokratický vývoj naší země, nejspíš budeme v novinách a televizním či rozhlasovém zpravodajství věnovat pozornost jedné konkrétní akci příslušníků Armády České republiky. Ani otázka dalšího směřování české demokracie nezůstane stranou.

Razie Vojenské policie vyvolává především pochyby o právní legitimitě záměru prohledat kancelář redaktora Rožánka, a to jednak předevčírem, kdy se o to pokoušela bez opory v soudním rozhodnutí, a jednak včera, kdy toto rozhodnutí již k dispozici měla.

"Policisté pátrali po dokumentu, který byl údajně v režimu utajení. Měli ale tentokrát, na rozdíl od čtvrtečního přepadení, s sebou soudní povolení k prohledání prostor, aby mohli spis či dokumenty získat." ZDE

Podle mého přesvědčení je samotný fakt, že soud vydal příkaz k tomuto úkonu nejznepokojivějším aspektem celé události. Pokud je tvrzení pracovníků České televize, že "(...) podle dostupných informací byla předmětná listina odtajněna, tzn., není dále klasifikována jako utajovaná informace, již z tohoto důvodu nemůže mít kopie či originál této listiny povahu věci důležité pro trestní řízení." pravdivé, potom je evidentní, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 JUDr. Kryštof Nový se vydáním příkazu k prohlídce televizních prostor dopustil kárného provinění, kterým by se v zájmu obnovení prestiže české justice měly příslušné orgány začít co nejrychleji zabývat. S ohledem na znění § 41 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb, které praví, že:

Fyzická osoba nebo právnická osoba, která se podílela na získávání nebo zpracování informací pro uveřejnění nebo uveřejněných v rozhlasovém nebo televizním vysílání, má právo soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy odepřít předložení nebo vydání věci, z nichž by mohl být zjištěn původ či obsah těchto informací.

Lze totiž mít silné pochybnosti o oprávněnosti vydaného příkazu. Jak prohlásil mluvčí Vojenské policie: "Právě ten autentický dokument, který byl prezentován a odvysílán 9. 2. v reportáži České televize v Událostech, tak je dokumentem, který nám může velmi napomoci při šetření právě důvodného podezření na spáchání tohoto trestného činu (ohrožení utajované informace - § 317, tr. zákoníku, pozn. autora)". ZDE (videosoubor) Vše tak nasvědčuje tomu, že jde právě o zjišťování původu zveřejněných informací, který je ovšem uvedeným zákonem chráněn.

Navíc je pravděpodobné, že soud dal Vojenské policii mnohem širší oprávnění, než je možnost získat jeden dokument:

"(šéfredaktor zpravodajství ČT Karel) Novák řekl, že vojenská policie v kanceláři redaktora Karla Rožánka, kde sedí další dva redaktoři, zabavovala vizitky, notesy apod. Mohou z toho tedy zjistit, na jakých kauzách teď redaktoři pracují." ZDE

To zavdává podezření, že vojenským policistům nešlo jen o řešení případu, jehož vyšetřováním odůvodnili svou snahu získat soudní svolení k prohlídce televizních prostor.

Politováníhodné je, že Česká televize dosud nezveřejnila text odůvodnění soudního příkazu, který ji musel být před prohlídkou předán. I tak je ale již nyní možné vznést pochybnosti o postupu soudce Nového i státního zástupce, který mu předal návrh na vydání příkazu k prohlídce.

Typické pro úroveň české žurnalistiky je, že veškerá pozornost se soustřeďuje na postup Vojenské policie, ačkoli ta je z formálního hlediska nejnižším článkem v procesu vydávání uvedeného příkazu - podává podnět státnímu zástupci, aby dal soudci návrh na jeho vydání. Určitou logiku samozřejmě směr mediálního zájmu má. Iniciátorem celé aféry Vojenská policie nepochybně je.

To však nic nemění na skutečnosti, že hlavní odpovědnost nesou justiční orgány, především soudce. Ten je do té míry mimo hledáček sdělovacích prostředků, že žádný z nich dosud ani nepublikoval jeho jméno. To není nic nového. Vzpomeňme na rozsáhlou kritiku množství policejních odposlechů, která obvykle vůbec nebrala v úvahu, že každý odposlech jedno každého občana musel povolit soudce. Jestliže byly odposlechy nadužívány, znamenalo to především, že soudní kontrola policejní praxe byla vykonávána pouze formálně a soudy tak rezignovaly na ochranu soukromí občanů, na kterou ze zákona musejí dbát.

V současnosti tedy novináři rozebírají první návštěvu vojenských policistů na Kavčích horách, která proběhla bez opory v zákoně, a pak následnou dramaticky uskutečněnou prohlídku, aniž by se ptali jak to, že k ní byl dán soudní příkaz. Je paradoxem, že tento tlak již má první výsledek v krocích ministra obrany: Vondra postavil kvůli razii v ČT šéfa Vojenské policie mimo službu ZDE , zatímco odpovědností justičních činitelů se nezabývá nikdo.

Je samozřejmě možné, že jak státní zástupce, tak soudce byli vystaveni natolik sofistikované manipulaci ze strany Vojenské policie, že to z nich snímá značnou část odpovědnosti. Jenže stále stojíme před pátráním po jednom jediném tajném a nyní již odtajněném dokumentu. Za jakých okolností to je možné považovat za důvod k tak závažnému zásahu jako je prohlídka prostor veřejnoprávní, nebo koneckonců jakékoli jiné, televize?

K definitivnímu soudu by bylo třeba znát znění soudního příkazu, avšak již nyní si troufnu odhadovat, že jde o pohříchu čím dál obvyklejší selhání soudcovské odpovědnosti a triumf formalismu spojeného s lokajským vztahem značné části české justice k bezpečnostním složkám, jejichž činnost mají kontrolovat.

Takový stav nemůže nevyvolávat otázku, je-li Česká republika státem právním, nebo spíše policejním. Orgány činné v trestním řízení nám možná právě demonstrují, že dnes už nemusejí simulovat první variantu.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 11.3. 2011