Španělské republice by bylo 80. let

8. 4. 2011 / Lubomír Molnár

Vojenská vzpoura armády pod vedením generála Francisca Franca proti Druhé španělské republice a demokraticky zvolené republikánské vládě José Giralo y Pereiry v červenci 1936 byla preludiem k obnovení válečného běsnění na evropském kontinentě. 20. července 1936 ozbrojila vláda lid a rozpustila armádu. Tradiční vládci země, šlechta, latifundisté (převážně v jedné osobě), armáda, guardia civil a katolická církev spojili síly a za podpory italského a německého fašismu utopili republiku v bratrovražedné občanské válce. Hned na jejím počátku došlo mimo jiné k zastřelení básníka a dramatika Federica García Lorcy frankisty.

Společnost národů hájila politiku nezasahování a vyhlásila zbrojní embargo.

Československá republika se na vládní úrovni zapojila do „výboru neintervence“, který ve skutečnosti kryl aktivní podporu vybraných zemí „výboru“ (Německo, Itálie, Portugalsko) fašistickým povstalcům. Založilo si tím na další „neintervenční“ aktivitu iniciátorů „výboru“ Velké Británie a Francie, když došlo na české pohraničí a samotnou existenci samostatného československého státu v roce 1939. Výsledek známe jako „Mnichov“.

Občané Československé republiky se na nevládní úrovni zapojili do podpory dobrovolnických mezinárodních brigád (neboli interbrigád) španělské republikánské armády, které bojovaly proti fašistům v letech 1936 – 1939. Mezi nimi kolem 1500 Čechoslováků, praví dnes česká wikipedie. Ostatní české mainstreamové zdroje o skoro 40 tisících antifašistických interbrigadistů z dvacítky zemí celé Evropy, USA, Číny, SSSR, Mexika, Austrálie a Nového Zélandu cudně mlčí. Mlčí i o prvním válečném zločinu německého letectva, zničení španělského města Guernica eskadrami Legie Condor, které tak brilantně namaloval Pablo Picasso.

Porážka Španělské republiky 1. dubna 1939 (vlády Anglie a Francie uznaly Frankův režim už 27. února) a zánik Československa jsou si spolu v časové ose i v příčinné souvislosti blízké. V Madridu se nebojovalo za Prahu. V Madridu se bojovalo za budoucnost celé Evropy.

Ve Španělsku následovalo 36 let diktatury generalissima Franka a znovunastolení monarchie s bourbonským následníkem Juanem Carlosem I. na královském trůně. Až přijetí nové ústavy v roce 1978 umožnilo proces přechodu Španělska od diktatury k demokracii. Tvůrci ústavy vzešli ze starých stavů a vynutili si konsensus neotevírání minulosti. Ve španělských skříních se tak stále klepe bezpočet kostlivců.

Zadušení republiky v dubnu 1939 znamenalo odložení o dlouhé desítky let řešení problémů – počínaje vysokou negramotností, přes bezprávné postavení žen a rovnoprávnost národů a konče státoprávním uspořádáním. Přes výzvy do kursů gramotnosti, které se ještě v současnosti s koncem léta v některých částech Španělska objevují, lze negramotnost považovat za vyřešenou. Mnohé další problémy v otevřené i skryté podobě na řešení ještě čekají. S kostlivci minulosti má Španělsko i své Pandořiny skříňky budoucnosti.

Šestý kanál televize odvysílal nedávno scénku. Diskutují spolu španělský král Juan Carlos a kubánský prezident Fidel Castro. Vlastně ani moc nediskutují. Juan Carlos dopřává Fidelovi školení o demokracii. Vyvrcholením výkladu je popis zastupitelských orgánů a způsob jejich volby. Fidel chápavě pokyvuje hlavou, má však na závěr jednu otázku: „Poslyš Juane Carlosi, a Tebe, Tebe zvolil kdo?“

Správnou odpověď všichni Španělé, Katalánci i Baskové znají: Francisco Franco.

Španělské republice by bylo 80. let.

Vytisknout