Plebejská kultura strachu stále hledá svého tyrana, česká společnost se toho doposud nezbavila
Nesamozřejmost českého národa
1. 2. 2018
/
Dominik Zámec
čas čtení
12 minut
V reakci na znovuzvolení prezidenta Miloše Zemana se mnozí političtí komentátoři ohánějí argumenty, že teď je naše politická scéna stejná jako v Polsku, nebo Maďarsku. Obavy pramení především z faktu, že v české politice bude dominovat autoritářské duo Zeman-Babiš. Problém autoritativních vlád je vlastní všem středoevropským národům. Odkud ale tento populismus pramení? O středoevropských národech můžeme hovořit jako o národech, jejichž identitu a politické rozhodování ovlivňují historická traumata, se kterými se nikdy plně nevypořádaly. V českém kontextu, o kterém především budou následující řádky, se jedná o pocit nasamozřejmosti a oběti, doprovázený silným antielitářstvím. Změnu, kterou si (nejen) česká politická scéna prošla poslední roky, můžeme charakterizovat jako obrat od „identitě založené na argumentaci, k argumentaci založené na identitě“. Zkoumání české identity a její historické formování je podle mého soudu jedním z velmi důležitých prostředků jak porozumět politickému rozhodování české společnosti.
Ideu „nesamozřejmého
národa“ vnesl do veřejného prostoru už v roce 1967 spisovatel Milan Kundera.
Ten tehdy 27. června roku 1967 přednesl, jako člen předsednictva Ústředního
výboru Svazu československých spisovatelů (ÚV SČSS), na IV. sjezdu této
organizace úvodní slovo k sjezdovým materiálům. Během svého vystoupení
zmínil, že „existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí a právě
nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením“. Nejistotu provází
nějaké trauma z minulosti. Obyčejně je trauma definováno v psychologické rovině
jako psychické zranění, které je dané traumatickou událostí, nebo zážitkem.
Může se jednat o jedince, ale také o skupiny či celá společenství.
Národní trauma vždy
vznikne jako reakce na potlačení národních ambic cizími státy. Můžeme
polemizovat, zda takový otřes může mít pozitivní, nebo negativní efekt. Přední
český filosof Václav Bělohradský, který tezi Milana Kundery rozvedl, se
domnívá, že živé zranění ze zániku státu, ať už vinou vlastní, či cizí
mocnosti, je základem legitimního rozhodování státu. V českém kontextu to byla
nejdříve bitva na Bílé hoře, která skončila porážkou protestantské šlechty a
uvrhla zemi na dalších skoro tři sta let pod vládu habsburské monarchie se sídlem
ve Vídni. Následovala mnichovská rána z roku 1938, která vytvořila pocit
bezmoci a zrady ze strany Západu. Na tuto kalamitu navazuje rok 1968, kdy
příjezdem vojsk Varšavské smlouvy selhaly nejen snahy reformních komunistů o přetvoření
režimu v „socialismus s lidskou tváří“, ale také možnost větší nezávislosti na
Moskvě.
Tato újma ze zániku
státu, který si nesamozřejmý národ vybojoval a pak o něj opakovaně přišel,
vytváří pocit permanentního ohrožení. Je to tak velký zásah pro národní
identitu, že jen málokdy je schopna pracovat se svým historicky-kulturním a
politickým odkazem objektivně a bez mytologizace. České dějiny jsou protkány
politickou mytologizací v důsledku zániku státu, např. v interpretaci
husitství, mnichovského diktátu a komunistického režimu, protože většina lidí se
vidí jako oběti, nikoliv také jako spolutvůrci systému. Spojují se zde dva
faktory, pocit oběti a mytologizace.
Podle Kundery se
nejenom národ, ale i každý člověk snaží ustavičně měnit svůj příběh a snaží se
ho přepsat do podoby, jemu výhodné a Bělohradský dodává: „Velmi nesamozřejmé národy
přepisují svou minulost do veršů s hysterickou vášní a svou zveršovanou podobu
pak hájí popuzeně proti každému, kdo by chtěl nahlédnout pod pozlátka veršů –
odhalit účelovost a historickou omezenost té konstrukce. Kdo strhne pozlátka
veršů z minulosti velmi nesamozřejmého národa, riskuje vyloučení z národní
pospolitosti a často je i trestán státní mocí.“
Ideálním příkladem je
dnešní Polsko, kde například vyvolala před několika lety vášnivou polemiku
kniha Jana Grosse, kde autor hovoří o více než spoluúčasti Poláků na
protižidovském pogromu v Jedwabném na konci 2. světové války. Velké emoce
vyvolal také film Válečná generace, natočený Philippem Kadelbachem. Film
sklidil, za ukázku antisemitistických nálad polské společnosti a příslušníků AK
(Armia Krajowa) během 2. světové války, silnou kritiku z řad široké veřejnosti
a politiků. Na tomto případě vidíme, že se polská společnost nevyrovnala se
svou problematickou minulostí a ten, kdo na takový problém poukáže je celým
společenstvím pranýřován. Abychom situaci uvedli do českého kontextu, můžeme
zmínit kontroverzní odsun německy mluvícího obyvatelstva z českých zemích po 2.
světové válce.
Polsko se ovšem také cítí
v zajetí dvou mocností, tak jako v meziválečném období. Tehdy bylo ohrožováno
Sovětským svazem z východu a Hitlerovým Německem ze západu. Obě mocnosti měly
velmi silný revanšistický a expanzivní charakter. Toto trauma se v polské společnosti
objevuje dodnes v podobě nenávisti k Rusku a velmi podezíravém postoji k
Německu. Uvést můžeme situaci, kdy polský premiér znovu otevřel téma německých
reparací, zároveň ovšem navrhuje vyšší přítomnost vojsk NATO na svém území.
Maďarsko bylo naopak
velmi postiženo Trianonskou smlouvou z roku 1920. V důsledku této smlouvy
ztratily Uhry přes 70 % svého území, 90 % svých solných dolů a také doly, kde
se těžily drahé kovy. To vedlo ke zhoršení hospodářské situace. Maďaři
považovali smlouvu za nespravedlivou a podle ní také upravili svou zahraniční
politiku, která posléze směřovala k fašistické Itálii a nacistickému Německu.
Všechny národy, i ty
méně nesamozřejmé než je český, svou historii tak či onak mytologizují, ale
v případě velmi nesamozřejmých národů se mohou měnit v mýty celé
dějiny, tak jak jsme to viděli u českých obrozeneckých historiků. Tento
mytologizovaný národní příběh pak slouží jako tmel národní identity. Součástí
takového vyprávění je prezentace národa jako moudré oběti, která „předběhla
dobu“, ale „nikdo ji neposlouchá“.
Jistému
mytologizování se ale neubránil ani sám Kundera, když představoval českou vizi
socialismu jako něco naprosto nového, co jsme v naší české kotlině vymysleli.
Bohužel si neuvědomoval, že demokratický řád a levicová politika fungovaly celých
třicet poválečných let v celém západním světě. Dominantní v ekonomickém myšlení
západních elit byla keynesiánská ekonomická škola, která regulovala tržní
mechanismus a zároveň prostřednictvím sociálního státu poskytovala svým
obyvatelům vzdělání, zdravotní péči, nebo přídavky na děti.
Důsledky
Právě pocit nejistoty
plodí defenzivní nacionalismus, kterého jsme svědky. Jedním
z traumatizujících rysů tohoto typu defenzivního nacionalismu je nedůvěra
k politickým elitám, které nejsou tak říkajíc „naše“, protože sídlo vlády
bylo nejdříve ve Vídni, pak v Berlíně a v neposlední řadě v Moskvě. V českém
případě byl tento jev umocňován poněmčením a rekatolizací po bitvě na Bílé hoře.
Násilná rekatolizace má zřetelné následky v české společnosti dodnes a
projevuje se v podobě obecné nedůvěry k náboženství.
Kultury „my“ a „oni“
si všiml už Masaryk, když tvrdil, že tento boj proti těm, kdo nám vládnou,
vytváří na jednu stranu určitou formu inteligence, ale také politickou
nezkušenost a nerozvážnost, která podle TGM plodila pouze demagogii.
Připočteme-li
k tomu, že jen během 20. století se politické, a částečně i kulturní elity
v českých zemích opakovaně měnily během hned několika historických zvratů,
chybí tu podmínky pro zakořenění stabilní politické kultury a tvorbu
respektovaných elit, které by kritizované jevy mohly změnit. Výsledkem je
naopak pokračující nadvláda plebejské mentality, která je částí populace
vnímána jako smysl pro rovnost, nese s sebou ovšem jistý nádech antielitářství.
Vládnoucí elity jsou
v „plebejské společnosti“ vnímány automaticky s posměchem a pohrdáním, jen
proto, že jsou. Vzniká tím velmi nebezpečné rozdělení společnosti na dvě části.
Na jedné straně stojí manuálně pracující lidé lidé z vesnic a malých měst,
kteří pohrdají elitami. Jsou zklamáni z polistopadového vývoje, mají pocit, že
je nikdo neposlouchá, a vytoužené plody ekonomického růstu zatím nespatřili. Na
straně druhé stojí kosmopolitní, liberální a bohatá velká města v čele s
Prahou. Jak upozorňuje Bělohradský, v českých zemích se neformuje skutečná
politická opozice, ale „opozice proti politice“.
Politická veřejnost
je zde velmi slabá, protože lidé, „poučeni“ minulostí, se politice vyhýbají.
Toho využívají demagogové a „antipolitičtí“ kandidáti, kteří tvrdí, že nejsou
jako politici. Typickým příkladem je Andrej Babiš, který o sobě často rád říká,
že není jako ostatní politici. Mnohem horším je ovšem Tomio Okamura, který se
stal předním českým obchodníkem se strachem a nenávistí vůči uprchlíkům, EU a
menšinám obecně.
Bělohradský navíc zdůrazňuje,
že důležitým rysem nesamozřejmých národů je něco jako věčná úzkost z míru.
Jejich státy jsou totiž výtvory poválečných chaosů, je do nich vepsána vůle
vítězů trestat poražené. Nezávislost nesamozřejmých národů je výsledkem války,
proto v nich přežívá válečná mentalita i v době míru. Ta se projevuje
například potřebou generovat umělé krize, protože klid je podezřelý. V této
souvislosti můžeme zdůraznit téma migrace jak v prezidentských, tak u voleb do
poslanecké sněmovny. I přesto, že v ČR žádní migranti nejsou a ani nemají v
úmyslu být, se migrace stala tématem číslo jedna. Významný italský esejista,
spisovatel a postmoderní filosof Umberto Eco mluví o tom, že každý národ, když
cítí, že se jeho identita hroutí, si najde svého nepřítele, aby mohla být jeho
identita znovu upevněna. V českém prostředí o našich tragických moderních dějinách
hovoří ve své knize Mnichovský komplex Jan Tesař. O této problematice se také několikrát
zmínil politolog Jiří Pehe, ve své knize Demokracie bez demokratů.
Český
euroskepticismus, defenzivní nacionalismus a odpor k elitám je výsledek
historických událostí, které zanechaly na našem myšlení trvalé šrámy. Cítíme se
nejistí, máme strach ze změny, z něčeho odlišného. Převládá pocit, že po Vídni,
Berlíně a Moskvě nám „vládnou“ úředníci z Bruselu. Nerespektují se politické ani
kulturní elity, často se společnost rozděluje na tábory, které se na sebe
dívají s předsudky. Podle mého soudu na tom má značný vliv právě
problematická minulost naší země, která se nicméně dotýká i dalších zemí
střední Evropy.
Nejen traumatizovaní jedinci, ale i
traumatizované národy potřebují poměrně dost času v příznivých podmínkách,
aby se vyléčili. Jedním z prvních kroků musí být překonání syndromu oběti,
což není možné bez pravdivého překonání mytologizovaných dějin a přijetí
odpovědnosti za vlastní činy. Je potřeba si říct, že jsme samozřejmý národ a naši
suverenitu nám v tuto chvíli skutečně nikdo neohrožuje. Pokud to dokážeme, může
i naše politická scéna vypadat zcela jinak.
10223
Diskuse