Stávková pohotovost učitelstva za zvýšení platů má dokázat, že v tradičně opatrné zaměstnanecké vrstvě vzrůstá netrpělivost. Je tomu tak doopravdy nebo je to jen nová taktika odborářských vůdců? Ti varovali vládu, že mají v záloze i jiné nátlakové akce než před čtyřmi lety. Tehdy zorganizovali řetězovou stávku. Místo zvýšení platů je nyní prioritou ministerstva školství za několik miliard internet do každé školy. Už je tu také její rub: Anonymní parta v posledních dnech vyzývá ke stávce učitele prostřednictvím internetu. Slibuje, že vystoupí veřejně až okamžiku, kdy bude mít jistotu, že odpovědi na stovky jí rozeslaných emailů potvrdí "kladný postoj" učitelstva ke stávce. Do té doby prý zůstanou za bukem. "Vážená kolegové, jistě nás pochopíte", naznačují mnohovýznamně... Jsou to provokatéři, vtipálci nebo naivisté? Jejich maily málokde dostanou učitelé. Rozhodovat o jejich zveřejnění budou ve školách ředitelé. Situace předjímá mnohá další "dobrodiní" internetu. Vypovídá i něco o stavu učitelské demokracie a obručích strachu, které ještě všechny nepraskaly od "éry normalizace".

Před čtyřmi lety, když se také schylovalo ke stávkám učitelstva jsem si chodil pro rozumy k jedné kantorce z Utahu. Tu by tu ani dnes vyhlášení stávky ve školách neudivilo. Ve Státech se "chodí do stávky" často. Učitelské odbory jsou tam jedny z nejmocnějších. Proto se úřady obvykle umoudří a uznají, že zas dozrál čas kantorům přidat. Nad nápady s řetězovými , okupačními stávkami, "pohotovostmi" a e-mailovou konspirací by zas kroutila hlavou.

Organizace minulých akcí učitelů byly vždy s problémy. Jen v roce 1991 se převalily Prahou do té doby nemyslitelné spontánní demonstrace učitelů, kterým ještě nešlo o platy. Lekli se, že by měli mít totální odpovědnost za žáky a vyučovat je podle vlastních programů. Ministr- romantik a matematik-filosof Petr Vopěnka si je chtěl získat. Vysvobodit je ze svěrací kazajky. Neuspěl. Nabádal totiž učitelstvo i k pokání za minulá politická a lidská selhání. Učitelé to pochopili jako ponížení. Ministr podle nich nerozuměl atmosféře ve školství ani školní rutině. Vopěnka pak odstoupil s komentářem, že "nenašel... správné lidi pro reformu, abych mohl vyčistit Augiášův chlív." Skutečné pravicové a levicové motivace aktérů změn ve školství se pak definitivně znejasnily. Očista škol se nikdy nekonala a v praxi si každý dodnes může myslet a servírovat žákům, co uzná za vhodné. Je skoro nezjistitelné, co se skutečně děje za dveřmi ředitelen, sboroven a tříd. Zfeminizované učitelstvo to není společensky uznávaná, před bývalým režimem středostavovsky stabilizovaná a profesionálně hierarchizovaná společenská vrstva. Všeobecně ubývá kantorů lidsky a psychicky vnitřně vyrovnaných, vědomých si vlastní důstojnosti, niterně zapálených pro své poslání. Fakulty si školí za státní peníze , do škol se nikdo nehrne. Jsou důvodem neklidu, napětí , strachu , demotivace a apatie ve školství jen nižší platy? Většinové učitelstvo znovu nejraději mlčí a je v zákrytu se svými krtinci. Občanská iniciativa a odvaha se podle něj stále nevyplácí. Co se školami, kde si založit odbory ani netroufli nebo nechtěli? Proč asi? Nevíme, zda i nyní charismatický šéf školských odborů mluví pravdu nebo jen taktizuje, když tvrdí, že organizátory elektronické kampaně na internetu nezná a snaží se o námluvy a spojenectví s nimi prohlášeními pro tisk. Podivné jsou i školské strategie shora a vztah loajality v resortu zaměstnanců, který je bezkonkurenčním státním molochem.

Nadává se na staré rakouské školství a setrvačnou sílu jeho tradice. Základní ústavní zákon přitom stanovil tak revoluční principy pro školskou politiku státu , že se jim střední Evropa dodnes neodvážila ani přiblížit. Některé paragrafy připomínají poměry za oceánem: "Věda a vyučování jest svobodné. Každý občan má právo ústavy vyučovací a vychovávací zřizovati a na nich vyučovati, když dle zákona prokáže, že jest k tomu způsobilý. Každý má toho vůli voliti si svá povolání a vzdělati se k němu, jak a kde libo." Kde se to v konstituci mocnářství vzalo? Nejspíš i z odvážné iniciativy několika nekonformních pedagogů v řemeslnické škole K.S. Amerlinga v pražské Budči. Dvě desetiletí před Ústavou 1867 se tam sešla porada učitelů ze všech českých krajů, aby se dohodli "na společném a závazném vystupování za úpravu duchovních a hmotných potřeb učitelstva". Zformulovali "rezoluci" se čtrnácti body pro lidsky důstojný výkon učitelského povolání. Za připomenutí stojí : Závazné učitelské konference, jmenování učitelů státem na základě důkladného a předběžného vzdělání, odevzdání školního dozoru školní radě , v níž by byli zastoupeni nejschopnější učitelé, plat v úřednické třídě a penzionování po 30 letech s celou mzdou. Poučeni revolucí 1848 tvůrci říšských zákonů tyto podněty nepřeslechli a páru z přetopeného kotle upustili inteligentně a liberálně napsanou ústavou.

Kam se asi vytratily dnes zájmy učitelů a moderní zásady v našem posledním návrhu nového školského zákona?

Zapomnělo se, že konference učitelů jsou důležitým principem demokracie i ve školství? Ovšem , mohou je organizovat odbory , asociace i magistráty , ale už jsme vyzkoušeli , že stát nezajímají , pokud mu přímo nevadí. Když ale byly povinné ze zákona , z tribun dokázali i v krušných dobách odvážlivci zveřejňovat požadavky, které vrchnosti jinak nemohly uslyšet.

Poradní princip demokratického vyvažování vlivů je ve školství nutný. Neměli by jej suplovat jen odborářští bossové nebo nejnověji jakési tajemné zakonspirované skupiny. Uzákoněny by měly být i jiné řádné organizační nástroje, které by profesní dialog, zpětné vazby a prevenci neshod mezi učitelským stavem a zřizovateli zajistily. Bylo pak určitě méně důvodů k vyhlašování stávkových pohotovostí učitelstva.

První republika mnohé tyto principy udržela v praxi . Umožňovaly to její podrobné volební, kompetenční a sankční zákony o fungování smíšených orgánů školské správy , o konferencích učitelstva i další zásady. Prostému lidu pracujícímu ve školách přece šlo vždy a jde i teď ještě o něco víc než "jen" o ty peníze. Jde např. o spravedlivé poměry na pracovištích. Tento pocit zas mnohde chybí, ač je základem pro úspěšnou práci. Zatím to ale vypadá, že i učitelstvu jde jen o prachy a na ostatní už resignovalo. Kde je moderní řízení jakosti školství? Kde je jasný systém motivací, sociálních garancí, benefitů a bonifikací za zkušenosti a profesionalitu, za loajalitu , kde je kariérní postup a státem garantovaná společensko-sociální pozice učitelstva ? Kantory osvědčených standardů zbavily až totalitní režimy. Obnovená demokracie jim je zatím nevrátila. Ani se k tomu nechystá.

Americké učitelce z Utahu se nám nikdy nedařilo úplně vysvětlit, proč jsou zde učitelé většinou občansky neteční a odboráři mezi nimi bílé vrány. Ona u nich svým odborům jednoduše věří. Až se vrátí z Evropy, když bude třeba , půjde zas "on the strike". U nás zatím víme své. Ví to i odborářští šéfové. Jdou na to raději od lesa: Lobbují nebo infiltrují vládní s parlamentní funkce. Propojení odborů a státní školské exekutivy nebylo dosud nikdy tak nápadné. Nějaký koumák poradil vedení ČSSD, když bylo ještě v opozici, aby podpořilo požadavek školské odborové centrály na celoplošné zvýšení platů učitelům hrozbou stávky. Socialistická vláda teď musí jíst polévku uvařenou podle vlastního receptu. Občansky zralé učitelstvo by na svoje zhoršující se postavení mohlo poukázat na konferencích, mítincích a na demonstracích ve volných dnech. Nedá se tu uvěřit, že místo toho budou zdejší učitelé využívat žáků jako rukojmích, že zahájí okupační stávky , nevydají pololetní nebo maturitní vysvědčení, že zavřou základní školy. Kterépak naše bojovné Vlasty asi povedou do takových brutálních akcí svoje feminizované sbory? Známe mentalitu našich paní učitelek a tak na dívčí válku v českém školství moc nevěříme. Zatím mají školští odboráři svého mužného bosse Jaroslava Rösslera. Ten ví, co říkat i jak strašit vládu. Ví, jak vyjednávat a co skutečně udělat. Ve státně monopolním resortu školství se zatím na lepší časy neblýská. Resort za sebou dodnes vláčí neodčiněná traumata z minulosti. Dokonce sledujeme nemoc "bossovství" , co řádí i v jiných resortech: Vidíme, jak zdravý rozum, taktika a ambice jsou stále více na štíru i se ctí , vkusem i dobrými mravy.