Jako u jiných nátlakových kampaní tohoto typu nejde vůbec o to, zda romské výtvarné umění už nabylo té výtvarné hodnoty, aby bylo důstojným protějškem obrazů malovaných těmi nejkvalitnějšími "gádži", ale aby tam bylo umístěno a řádně z našich prostředků zaplaceno bez ohledu na svou "uměleckou" hodnotu. Je proto typické, že mezi podporovateli takového návrhu jsou spíše lidé známí z boje za prasečáky, jako je např. pan poslanec Mlynář a Michal Lobkowitz, než skuteční uznávaní výtvarníci.

Lze přiznat, že pojem "umění" se v posledních letech značně rozšířil a znejasnil. Mluví se už o "primitivním umění černošských národů", nebo o "lidovém umění na Valašsku".

Příslušné exponáty se ale doposud uchovávají ve specializovaných sbírkách. Jaksi se stále alespoň u skutečné umělecké veřejnosti chápe, že jde o díla svým významem sice zajímavá ale nesrovnatelná. A tato díla nejsou v naší společnosti vůbec diskriminována. Každý vážný zájemce k nim má volný přístup například v Náprstkovu muzeu, Muzeu Romské kultury či ve Valašském skanzenu.

Profesor Milan Knížák má nesporně právo a velkou zkušenost posoudit podstatně kvalitněji než Mlynáři a Lobkowitzi, co by se mělo uchovat jako národní poklad. Je nesporné, že u některého umělce se zmýlí. To není žádná hanba. Ale lze se zmýlit v případě jednoho umělce. Ne u "našeho umění" vyřvávaného nátlakovým davem. A tím spíše se k tomu nemohou objektivně vyjadřovat skuteční zmanipulovaní laici typu Ladislava Smoljaka či Břetislava Rychlíka. A už úplný škandál je, aby tato ad hoc vzniklá a nikým nezvolená nátlaková skupinka vyvíjela tlak na odvolání Milana Knížáka z funkce.

Právě teď je výročí událostí, kdy Národní galerie byla pod hrozbou odvolání jejího ředitele donucena k tomu, zakoupit do svých fondů "to skutečně lidové, angažované, masové, socialistické..." umění. Mlynářův tatík se v té věci silně angažoval. Že by jablko nepadlo daleko od stromu?