čtvrtek 21. ledna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Česká politika:
  • Jičínský nerozumí demokracii (Andrew Stroehlein) Česká moderní historie:
  • Guardian píše o Janu Palachovi Britská byrokracie:
  • Absurdní britské imigrační předpisy (Martin Madera) Česká politika:
  • Odmítám rezignovat z volební komise (Petr Šafránek, DEU) Britsko-slovenská byrokracie:
  • K britským vízam je cesta zarúbaná (Vladimír Durec) Pinochet:
  • Jeho pravicoví stoupenci v Londýně "přepisují historii" Kanada:
  • Manévry společnosti Bell Canada (Jiří Jírovec)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.

    Co je nového v České republice

  • 45.000 lidí, především ze zemí jižní a východní Evropy, se loni pokusilo překročit hranice České republiky. 4000 osob požádalo V ČR o azyl. Do ČR se pokusilo dostat 16.052 lidí z bývalé Jugoslávie, 4959 lidí z Albánie, 4372 z Rumunska a 1741 z Makedonie. Nejvíce žadatelů o asyl bylo z Afgánistánu, bývalé Jugoslávie, z Indie a z Iráku. Od roku 1990 do roku 1998 dostalo asyl v ČR jen 1817 žadatelů, jen asi 10 procent celkových žadatelů. Bylo by zajímavé vědět, proč jsou žadatelé řekněme z Afghánistánu odmítáni. (Protože je Česká republika chudá a nemůže pomáhat nikomu, jak napsal nedávno jeden čtenář?)

  • Vláda souhlasila s návrhem Jiřího Payna (ODS), aby byl ze zákona o periodickém tisku a o ostatních hromadných sdělovacích prostředcích vypuštěn paragraf, který umožňuje sdělovat novinářům i informace, jež nejsou určeny k zveřejnění. Ten zákon prý fakticky porušuje zákon o utajovaných skutečnostech a ohrožuje tak závazky České republiky vůči NATO. Jde prý také o pozůstatek totalitního režimu. (??) Legislativní rada odmítla v minulých dnech nový tiskový zákon, který předložil ministr kultury Pavel Dostál.

  • Nezpráva? Podle vicepremiéra pro sociální věci Vladimíra Špidly nemá nahradit minitra zdravotnictví Ivana Davida prezident České lékařské komory David Rath, jak uvedla televize Nova.

  • V důsledku vážné hospodářské krize v ČR výrazně poklesly ceny bytů v celé republice, ale lidé nemají peníze, aby toho využili. Nejvíce klesly ceny starších a družstevních bytů. V Praze se za metr čtvereční v družstevním bytě platilo předloni až 40 000 Kč, nyní je to maximálně 20 000.

  • Podle vládního návrhu má být rychle vypracován nový zákon o povinném pojištění motorového vozidla. Dosud toto pojištění monopolně poskytovala Česká pojišťovna, po zavedení nového zákona je bude moci poskytovat víc pojišťoven, ty však na to zatím nejsou připraveny. Minimální (protidumpingové) a maximální pojistné by prý mělo určovat ministerstvo financí. Je třeba vyřešit centrální evidenci asi 6 miliónů vozidel.

  • Vláda bude prý jezdit jen ve škodovkách. Řekl to premiér Zeman, když přebíral dvě nové škodovky pro vládu. Že v tom vidí určitý symbol. "Pokud naši politici dosud jezdili v zahraničních luxusních vozech, domnívám se, že tím ani symbolicky nevyjadřovali podporu českému průmyslu," řekl. - Škoda Mladá Boleslav je ovšem německá automobilka, naštěstí funguje (zatím) alespoň na českém území.

  • České vysílání BBC. Podle interních informací ze zahraničního vysílání BBC je prý nepravděpodobné, že by bylo zrušeno české vysílání BBC, jak referoval týdeník Observer v neděli a další britské deníky posléze, a jak jsme o tom informovali v pondělních Britských listech.

    Pozoruhodná logika Mladé fronty Dnes

    Dnešní MFD uvažuje nad majetkovými přiznáními, které připravuje česká vláda - chce přimět bohaté lidi, aby uvedli, jak k svému majetku přišli. Pozoruhodnou argumentaci otiskl Martin Komárek. Přemítá nad "klady a zápory" navrhovaného opatření a mezi "zápory" pozoruhodně řadí toto:
    • Misto toho, aby se stat staral o to, aby zakony nebyly slabe a snadno prekrocitelne, radeji da do ruky urednikum palici na hrisniky. Kazdy, kdo vydelal riskantnim podnikanim v mezich prava, bude podezrely.
    • Financni dozorci, misto aby se starali o peclivy odvod dani, vrhnou se na majetkova priznani a budou zkoumat kazdy domnely rozpor. Prednostove kancelari snadno zduvodni, ze v novych podminkach potrebuji zdvojnasobit ci ztrojnasobit rady.
    • Bohatsi obcane ziskaji pocit, ze jsou trpenou mensinou.
    • Navic je samozrejme, ze ten, kdo miliony ukradl, dokaze vyplnit priznani tak, aby jeste ziskal socialni davky. Naopak ten, kdo k nim prisel poctive, muze udelat v te hore papiru chybu a stane se kvuli ni stvancem.

    Je to pozoruhodná demagogie, divím se že lidé ty noviny kupují. Je nutno automaticky předpokládat, že každý zákon bude prováděn špatně? To by se vlastně parlament neměl pokoušet o zavádění žádných nových zákonů, že? - Úředníci by snad měli mít "palici na hříšníky, ne". Je snad dobře, ne, že "každý, kdo vydělal riskantním podnikáním v mezích práva, bude podezřelý". (Že by Komárka při jeho uvažování v této souvislosti znervózňovalo, že byla ukradena Mladá fronta Dnes, která nikdy nešla do privatizace, ale "znárodnila" si ji jen tak, mezi sebou, skupina osob? To bylo přece vlatně tehdy taky v mezích práva.) - Pokud se přece prokáže, že zákon překročen nebyl, bude občan nevinný. - Dále Komárek běduje: "Bohatší občané získají pocit, že jsou trpěnou menšinou". V tom je přece nelogický skok v argumentaci. Snad se to bude týkat jen těch bohatých, kdo svůj majetek ukradli (jako byla ukradena MFD?) - Kde bere Komárek důkaz pravdivosti třetího svého apokalyptického tvrzení? Všechna tato přejednoduchá demagogie je na vodě. Škoda, že lidé nepožadují od svých komentátorů trochu víc. MFD vydělává dost peněz na to, aby nepodstrkovala svým čtenářům šunt a přitom předstírala, že jsou to inteligentní komentáře. JČ

    Myšlenky nad Britskými listy

    poslal Ferdinand:

    • Poznamka k clanku "Co veda zjistila o spanku": je docela dobre mozne, ze James Watt skutecne ve spanku objevil metodu pro vyrobu loziskovych kulicek odkapavanim taveniny z vysky. V kazdem pripade vsak je tato metoda tradicne pouzivana pro vyrobu munice - od broku po delove koule. I tento vynalez byl pry inspirovan snem. Jmeno vynalezce si nepamatuji, zcela jiste to vsak nebyl Janes Watt. Nektere historky zjevne maji sklon, mnozit se jako kralici... Anebo ze by telepatie?

    • Dotaz pro Jiriho Jirovce: jak z pouhe jedine fotografie Chruscova pripadne Eisenhowera poznate, ze je vnitrne drtily "mozne nasledky pouziti nove hrozne superbomby" a ne treba ridky pripad s hustym behanim?

    • Ponekud opozdena poznamka ke Stevenu Saxonbergovi a otazce jaderneho odpadu po 100 000 letech: je znamo ze clovek zije v prumeru neco malo pres 70 let. Presto kazdy z nas zije a uvazuje, jako by on sam byl nesmrtelny. Do teto kategorie uvazovani spadaji (podle mne) i uvahy o jadernem odpadu po 100 000 letech. Zejmena vime-li, ze zasoby surovin a energie staci v tom uplne nejlepsim pripade na nekolik set let. Nehezka vyhlidka, coz?

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Drzost českého ministra školství. Všude po světě usilují vlády o to, aby byly nové generace, které nyní procházejí školami, počítačové gramotné. Je to nesmírné důležité, má li země hospodářsky přežít. S rozumnými, naléhavými otázkami o případném šíření počítačů a internetu do českých škol se obrátil na ministra školství Eduarda Zemana za Svět Namodro Jan Wagner. Svět Namodro je velmi čtený internetový deník. Tisková mluvčí ministerstva školství Vladimíra Al Malikiová mu odpověděla, že ministr prostě na otázky odpovídat nebude, a basta. Pokud to není nedorozumění (doufejme, že ano, že ministr to tak snad nemyslel, v tom případě by měl záležitost ale rychle napravit), tímto byzantským východňárským způsobem záležitost končí? - České sdělovací prostředky by měly na tuto nepřijatelnou praxi nyní široce poukazovat a Eduarda Zemana znemožnit. Takhle si nepředstavujeme demokracii. Kde to jsme, pokud ministři, kteří jsou nikoliv absolutními vládci, ale pouze dočasnými spravovateli veřejných věcí, odpovědnými veřejnosti znepokojené veřejnosti prostě odmítnou odpovědět na zcela regulérní otázky? Tohle by Eduardu Zemanovi nemělo projít. Občané by si asi taky měli jmenovitě stěžovat na Zemana u svého poslance. Já vím, že poslanci většinou ignorují poštu od veřejnosti, ale někde se začít musí.

  • Vydírání v Českém rozhlase? Upozorňuji na pohnuté svědectví Miroslava Hrušky z ostravského rozhlasu, který si dovolil kritizovat to, co viděl jako jmenování nekompetentních osob do vedení této instituce, a dokázal rozkrádání. Odměnou mu byl vyhazov. - Nabízíme stránky Britských listů pro případné vysvětlení všem stranám, které jsou do tohoto případu zapleteny anebo s ním nějak spojeny. Dosud nereagoval nikdo. Jak píše Milan Kundera, (parafrázuji) "Nic nebude potrestáno a všechno bude zapomenuto". Nepatří v ČR mezi novináři k dobrému tónu kritizovat sdělovací prostředky. (Vzpomínám na to, jak když jsem byl v létě představen v deníku Právo Robertu Denglerovi, skoro uskočil, jako kdyby uviděl ďábla.) Co se stane? Všichni budou o případu Miroslava Hrušky tiše vědět a mlčet, a nestane se nic. - Přesvědčte mě, prosím, že tomu tak není. JČ

  • Začal vycházet nový literární časopis Tramvaj Načerno.

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    Nedemokratické elitářství

    Andrew Stroehlein

    Jednou z nejvíce deprimujících věcí, které jsem četl v posledních týdnech v českém tisku, byl komentář, útočící na přímé prezidentské volby, který napsal Zdeněk Jičínský, poslanec za ČSSD (Právo 4. ledna 1999). Opět jsme svědky dalšího příkladu argumentace českých elit: občané jsou všeobecně vzato hloupí, tak my elity musíme omezit jejich moc.

    Nevadí mi všeobecný Jičínského závěr. Existují silné argumenty pro přímé prezidentské volby i proti nim a sám v této věci nezastávám žádný konkrétní názor. Co mi ale vadí - šokuje mě to - je způsob, jímž v jednom případě Jičínský argumentuje.

    Jičínský je proti přímým lidovým prezidentským volbám, protože "Kdyby byla přímá volba, pak je nutno počítat, že předvolební kampaň ponese všechny znaky té pokleslé kultury, jíž se až dosud vyznačoval náš veřejný život."

    Je skutečně neuvěřitelné, že poslanec demokraticky zvoleného parlamentu může užívat takovýchto argumentů. Jičínský v podstatě konstatuje, že volby a volební kampaně jsou nehezké záležitosti, které jen ukazují, jak nízká je politická kultura společnosti. Volby by se podle tohoto způsobu argumentace neměly konat, protože nepříjemně ukazují některé rysy společnosti, které by Jičínský raději neviděl.

    Avšak volby nejsou ve společnosti jen nutným zlem: volby jsou základním rysem vytváření odpovědné vlády. (Je naprosto absurdní, že se to vůbec musí vysvětlovat!) Volby nejsou něčím, co elity obyčejným občanům tu a tam povolí. Volby jsou klíčovým mechanismem, jimiž občané ovládají politiky, kteří jsou konec konců veřejnými služebníky. Zdá se, že Jičínskému tato základní věc v jeho komentáři jaksi nedochází.

    Bohužel, Jičínského argument je, jak se zdá, u českých elit velmi běžný: obyčejní občané jsou nekulturní, nevzdělaní a nejsou připraveni na to, aby moudře rozhodovali. Tato logika bude povědomá všem těm, kdo sledovali debatu o referendu pro vstup do NATO, v níž několik komentátorů argumentovalo, že by lidé neměli mít právo účastnit se referenda, protože by mohli hlasovat špatně.

    Obyčejného Čecha z ulice považují elity všeobecně za příliš nevědomého, anebo, konkrétně, za "příliš ztraumatizovaného komunismem" na to, aby se mu dalo důvěřovat a dát mu moc při rozhodování ve volbách či při referendu.

    Řekněme to jasně: není nedemokratické odmítnout přímé prezidentské volby a přijmout systém, kdy je prezident nominován parlamentem. Je však znepokojujícím způsobem nedemokratické tvrdit, že volby jsou nehezký jev a měly by se konat co nejméně často, aby se národ neztrapňoval.

    A vůbec, pokud jsou předvolební kampaně tak děsné, proč tedy pořádat volby?

    Andrew Stroehlein


    Nejvyšší oběť

    Před třiceti lety tento týden sjednotil Jan Palach svůj národ tím, že se upálil. Deník Guardian se včera zabýval touto nejostřejší formou politického protestu.

    Palach se polil benzínem na hlavním pražském náměstí nedaleko Národního muzea a pak škrtl zápalkou. Jak plameny rozedraly jeho šaty a začaly škvařit jeho maso, dvacetiletý student nemohl vědět, jak obrovský dopad bude mít jeho čin. To, co mohlo být bagatelizováno jako zbytečné gesto, se stalo definujícím symbolem pro celou generaci. Upálení Jana Palacha na pražském Václavském náměstí bylo bezpochyby nejdramatičtější sebevraždou ve dvacátém století, napsal Guardian.

    Palachova smrt, k níž došlo 19. ledna před třiceti lety, přivedla statisíce lidí do ulic. Palach byl tichý student filozofie, bez historie politické činnosti. Upálil se pět měsíců poté, co Československo okupovaly sovětské tanky a potlačily rostoucí reformní hnutí.

    Avšak hlavním terčem Palachova protestu nebyl Kreml. Palachovi vadilo, že jeho spoluobčané, jak se zdálo, přijali okupaci bez odporu. "Na rozdíl od euforie roku 1968 byli lidé ubiti a zdeprimováni. Palach jimi chtěl otřást," konstatuje Zuzana Bluehová, která jako představitelka studentského hnutí pomáhala organizovat jeho pohřeb.

    Vzorem byla Palachovi veřejná upálení buddhistických mnichů v Saigonu, kteří protestovali proti válce ve Vietnamu. Později to napodobovala vlna indických studentů, kteří se upalovali v roce 1990 na protest proti změnám v přijímacích kvótách na univerzity a do státních služeb. V Británii se v roce 1993 upálil před britským parlamentem Graham Bamford, osmačtyřicetiletý bývalý dopravce - podnikatel, na protest proti hrůzám v Bosně. O tři roky později se upálil na schodech baziliky svatého Petra v Římě jeden italský homosexuál na protest proti diskriminaci homosexuálů.

    Tyto další sebevraždy však zdaleka neměly takový dopad jako Palachova smrt. Čím to tedy je, že jedna sebevražda rezonuje s vědomím lidí a jiná ne?

    Upálení je v každém případě nejstrašnější formou sebevraždy. Protestující aktivisté často užívají hladovek, protože tím postupně zvětšují nátlak. Dopad hladovek je pomalý a zvrátitelný. Sebevražedné bombové atentáty jsou konečným politickým aktem, ale vzhledem k tomu, že jejich účelem je způsobit bolest jiným, mají jiný morální podtext.

    Sebeupálení je zároveň násilné i nenásilné. Je to ale jeden z nejbolestnějších způsobů jak zemřít. Palach trpěl následující tři dny strašlivými bolestmi, než zemřel na popáleniny 85 procent povrchu svého těla.

    Jeho čin měl velký dopad, protože "se dotkl citlivého nervu v době, kdy společnost byla na cestě do zapomnění ohledně své situace," konstatuje Zdeňka Gabalová, nyní rada na českém velvyslanectví v Londýně. V dopise na rozloučenou napsal Palach, že chtěl, aby se "lidi v naší zemi probudili". V prvních dnech po invazi Varšavského paktu stávkovali dělníci v několika pražských továrnách. Komunistická strana, která stála v čele reformního procesu, známého jako Pražské jaro, odsoudila Rusy ještě v době, kdy byli Alexander Dubček a ostatní vedoucí představitelé odvezeni do Moskvy. Ale když se vrátili po podepsání takzvaných moskevských protokolů, které se pokusily legalizovat přítomnost sovětských vojsk v Československu, většina lidí začala rezignovat.

    Palach chtěl tento pesimistický vývoj zvrátit. Napsal otevřeně politický dopis na rozloučenou, žádal, aby byla okamžitě zrušena cenzura a aby byl zakázán sovětský propagandistický časopis Zprávy. Také naznačil, že je součástí skupiny dobrovolníků, kteří jsou připraveni postupně páchat sebevraždu. Bylo zlověstné, že podepsal svůj dopis "Pochodeň číslo jedna".

    Nebyla to pravda, vzpomíná Zuzana Bluehová. Jeden její kolega ze studentské organizace hovořil s umírajícím Palachem. "Řekl, že jednal sám. Žádná skupina neexistovala. Ale zdůrazňoval, že svého činu nelituje a nechtěl, aby jeho čin někdo napodoboval."

    Zatímco ležel Palach v nemocnici, byla zahájena jednání mezi vládou a studenty. Jakmile Palach zemřel, vláda jednání zúžila jen na otázku, jaký má být pohřeb. Několik dní byla Palachova rakev vystavena na katafalku na Karlově univerzitě, záměrně umístěna nedaleko sochy náboženského reformátora Jana Husa, který byl upálen v roce 1415 za to, že požadoval, aby byla bible čtena v kostelích česky. Tisíce Čechů drželo vigilii na místě, kde se Palach upálil. V den pohřbu vyšlo do ulic půl miliónu lidí. Byla to daleko největší demonstrace od sovětské invaze.

    Byla to velmi odlišná reakce ve srovnání s reakcí na smrt buddhistických mnichů upálením ve Vietnamu v roce 1963. První sebevražda byla zachycena na filmu a šokující obraz lidské pochodně se stal tak známým jako fotografie holčičky, běžící po ulici po americkém útoku napalmem. Avšak sebevraždy nevedly k žádné akci. Selhaly. Jejich cílem bylo dostat Vietnam ze slepé uličky, jenže obě bojující strany je odmítly, konstatuje historik buddhismu Stephen Batchelor.

    Sebeupálení těchto mnichů kritizovali lidé, kteří podporovali protiválečné hnutí, jako Martin Luther King. Thich Nhat Hanh, čelný buddhistický mnich, který dobře znal některé z těch mnichů, kteří se upálili, konstatoval v dopise králi, že jejich sebevražda nebyla ani činem zoufalství, ani politickým protestem. Byla zaměřena na "obměkčení srdcí utlačitelů a na vyvolání pozornosti světa k utrpení Vietnamců... Říci něco při takto silné bolesti znamená říci to s nejvyšší upřímností."

    I když byl Buddha proti umrtvování lidského těla, různé formy upálení se praktikovaly během staletí v mahajánské škole buddhismu, konstatuje Batchelor. "Nebyla to jednorázová, netradiční reakce na extrémní situaci."

    To se nedá dost dobře říci o sebevraždě Angličana Grahama Bamforda, k níž došlo v roce 1993 před britským parlamentem ve Westminsteru. I když to bylo v nedávné britské historii něco neobyčejného, skoro žádný britský denní list se jí podrobněji nezabýval. Bylo známo, že Bamford je v depresi, protože se mu rozpadlo manželství, a tak politický význam jeho smrti byl bagatelizován. Avšak v dopise, který Bamford napsal jedné dobročinné organizaci před smrtí a jímž jí nabízel své služby, tento Angličan konstatoval, že "novinová fotografie nešťastné balkánské holčičky, přibližně ve věku mé vlastní dcery, ho přiměla k akci."

    O několik dní později napsal poslední dopis: "Britská armáda nesmí být čestnou stráží na hromadném pohřbu. Bosenská nemluvňata, bosenské děti a ženy očekávají, že politikové učiní, co vědí, že mají učinit - poskytnout jim vojenskou ochranu."

    Žádná britská televizní stanice neusoudila, že je Bamfordova smrt pro ni dostatečně zajímavá, a tak to zůstalo na Chorvatovi, Nenadu Puhovském, aby natočil film o Bamfordovi, který odráží jeho vlastní znepokojení nad apatií veřejnosti ohledně hrůz, k nimž dochází na Balkáně.

    Psychiatři neměli dost příležitostí k tomu, aby studovali osoby, které se upálili. Jedním z mála psychiatrů, který se tím zabýval, je dr. Swaran Singh, který nyní pracuje v univerzitní nemocnici v Nottinghamu. Ten studoval "altruistické sebevraždy" 22 mladých lidí, 12 mužů a 10 žen, k nimž došlo v Indii v roce 1990. Devět těchto osob se upálilo a ostatní dobrovolně požili jed jako protest proti vládnímu rozhodnutí rozšířit kvóty na univerzitní studium a pro státní službu pro lidi z nižších kast. Pohovory s nimi byly vedeny dva dny po požití jedu. Šest těchto lidí posléze zemřelo.

    Dr. Singh jeho kolegové zjistili, že s výjimkou jediného muže neměli mladí lidé žádné zjevné psychiatrické choroby. Také byli zcela odlišní od mladých lidí, kteří páchají sebevraždu z nepolitických důvodů. Takoví sebevrazi jsou často velmi silně motivováni zvenčí, věří ve vnější síli jako je štěstí, osud a náhoda. Sedmnáct z 21 osob bylo velmi ctižádostivých.

    Podobná analýza zřejmě odpovídala i Janu Palachovi. Netrpěl depresemi. Je ironické, že jeho smrt měla svým způsobem na českou společnost terapeutický vliv. Po dobu několika dní se rozplynulo poinvazní trauma, lidé vyšli v obrovských počtech do ulic v kolektivním aktu solidarity, který připomínal demonstrace za Pražského jara. Palachův čin, jak se zdálo, vrátil lidem pocit důstojnosti a cti.

    Když jsem navštívil Palachův hrob na městském hřbitově na Olšanech během normálního dne uprostřed týdne více než rok po jeho smrti, stále tam ještě hořely stovky svíček. Každých několik minut přišel někdo nový a položil tam květiny. Tak populární byla tato svatyně, že v roce 1973 tajná policie Palachovy ostatky exhumovala a nechala je spálit. Jeho rodina netušila, kde je jeho popel, až jí byl předán v roce 1974 s tím, že bude pohřben ve svém rodném městě. Ale, v typickém tichém aktu mlčenlivého českého odporu lidé i nadále zacházeli s hrobem na Olšanech jako se svatyní. Květiny byly neustále obnovovány, i když Palachovo tělo bylo dávno pryč.


    (V předjaří roku 1969 se tehdy šestnáctiletý Jan Čulík dostal do mírných potíží s Stb, protože na Olšanech natočil šestnáctimilimetrovou kamerou u Palachova hrobu větší množství záběrů pro film o Janu Palachovi. Byl zatčen při odchodu ze hřbitova na refýži při čekání na tramvaj. Následoval asi osmihodinový výslech a kamera a film mu byly zkonfiskovány.)


    Absurdní britské imigrační předpisy

    Martin Madera

    (An English version of this text has been published in the Electronic New Presence.)

    Vážený pane Stroehleine,

    nechci polemizovat s vaším článkem, ale rád bych zdůraznil, že imigrační pravidla i  úředníci jsou absurdní po celém světě, včetně Británie, o niž se zmiňujete. Není to tak jen v České republice.

    Chci to dokázat touto svojí zkušeností.

    V říjnu 1998 jsem přijel do Doveru, aby zahájil další rok studia na anglické univerzitě. Bohužel jsem si nechal všechny své dokumenty, dokazující, že jsem student, v pokoji na anglické koleji, takže jsem dostal jen dočasné povolení k pobytu na dva měsíce a bylo mi řečeno, abych si zajel do Croydonu (tam je britská cizinecká policie, JČ) a nechal si to povolení prodloužit, až budu mít všechny dokumenty.

    No, jsem student, který má dost práce, a tak jsem se rozhodl poslat písemnou žádost na cizineckou policii (Immigration and Nationality Directorate), zda by bylo možné vyřešit celou věc poštou. A skutečně, asi za týden jsem poštou obdržel formulář, ten jsem vyplnil, přiložil jsem potřebné dokumenty a všechno jsem odeslal. A čekal jsem - bylo asi 20. října.

    Začátkem prosince jsem začínal být trochu nervózní, protože se mi podařilo získat na vánoce v jedné univerzitní laboratoři dočasné zaměstnání a potřeboval jsem dostat pracovní povolení. K tomu člověk potřebuje pas a platné vstupní povolení do Británie (Leave to Enter). Tak jsem se podíval na internet a nalezl jsem stránku Immigration and Nationality Directorate. Byla tam i telefonní čísla jejich informací.

    A tady začalo peklo. Během dvou hodin nepřetržitého telefonování se mi podařilo proniknout skrze jejich čekací systém jen třikrát, a dvakrát bylo spojení přerušeno, než se mi podařilo navázat kontakt s živou osobou. Běžná sdělení, která se při tom z telefonu ozývala, byla: "Telefonní číslo, které vytáčíte, je dočasně odpojeno", nebo "Číslo, které vytáčíte, neexistuje", nebo "Číslo, které vytáčíte, je obsazeno". Opakovaně jsem prostě mačkal knoflík Re-dial.

    Když se mi podařilo konečně proniknout k živé osobě na druhém konci drátu, spojení se přerušilo asi po třiceti vteřinách, ani se mi nepodařilo pořádně vysvětlit, co potřebuju. Přirozeně jsem také telefonoval na telefonní číslo Stížností, ale tam mi řekli, že vyřizují pouze stížnosti na konkrétní zaměstnance, nikoliv na systém, a že je jim líto, že se nemohu dovolat, ale že občas volá na to číslo hodně lidí a že pokud mám nějaké problémy, měl bych si do Croydonu zajet osobně.

    Tak dobře, je to moje vina, řekl jsem si, měl jsem to Croydonu prostě hned JET. Tak jsem se následujícího dne VYDAL OSOBNĚ do Croydonu (trvalo mi to asi tři hodiny). Měl jsem pošetilou představu, že se mi podaří získat povolení k pobytu, jakmile se dostavím osobně. Dorazil jsem tam, stál jsem ve frontě hodinu a půl, a pak, sláva, jsem se dostal k přepážce s úředníkem. (Čtyřicet minut že musel čekat onen anonymní Američan v ČR? Cha! Česká republika je ve srovnání s Británii slušnou a civilizovanou zemí.)

    Moje dobrá nálada byla poněkud předčasná. Bylo mi řečeno, že buď si mohu počkat DALŠÍ DVA MĚSÍCE než má poštou poslaná žádost bude vyřízena, anebo žádost STORNOVAT a vyzvednout si na místě svůj pas. Ale, jestliže svou žádost stornuji, NEDOSTANU povolení k pobytu a kromě toho dostanu do pasu razítko, podle něhož budu moci znovu o povolení k pobytu zažádat v Croydonu až za čtrnáct dní. A mé zaměstnání za čtrnáct dní začínalo.

    Snažil jsem se vysvětlit ÚZKOPRSÉMU úředníku u přepážky (bylo mu asi pětadvacet a usmíval se na mě arogantně spatra), že potřebuju povolení k pobytu k získání pracovního povolení, ale to se mu nezdálo dostatečně důležité, a řekl mi, SE SMÍCHEM, že holt se budu muset na tu vánoční brigádu vykašlat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že mám s sebou všechny dokumenty a že by mu trvalo méně než pět minut schválit je, protože to je velmi jednoduché. Ne, raději se se mnou patnáct minut hádal, že nemá povolení vůbec na mou žádost sáhnout, pokud se nerozhodnu ji stornovat, v kterémžto případě má pouze povoleno vyhledat mé dokumenty a dát mi razítko do pasu, abych nemohl zažádat znovu. A kdybych býval hned rovnou přijel osobně, povolení k pobytu bych dostal.

    No, tak jsem se vzdal, a požádal jsem, aby mi vrátili pas i ostatní mé dokumenty, že jsem se rozhodl žádost stornovat. Samozřejmě, pane, posaďte se a zavoláme vás, až to najdeme.

    TRVALO JIM TO TŘI ZATRACENÉ HODINY! (Řekněte to anonymnímu Američanovi). Ano, několikrát jsem se ptal, jak to vypadá, ale bylo mi řečeno, že mě zavolají. Všiml jsem si, že to fungovalo tak, že jsem byl umístěn na konec fronty těch případů, které "nebyly vyřízeny na první pokus". I když mé dokumenty tam pravděpodobně ležely celou věčnost, nedovolili mi, abych ve frontě někoho předběhl.

    Během těch tří hodin jsem dostal nápad - pojedu do Doveru a promluvím tam s imigračními úředníky. Má logika byla takováto: kdybych býval přijel do Británie s dokumenty, na jejichž vrácení jsem nyní na cizinecké policii čekal, povolení k pobytu bych okamžitě dostal.

    Takže, když mi konečně ty dokumenty přinesli, ještě jsem se asi na patnáct minut jen pro zábavu pohádal s úřednicí, co razítkovala můj pas, zeptal jsem se, kde si mám stěžovat, dostal jsem faxové číslo příslušného ministra (snažila se mě poslat na místní oddělení Stížností, avšak využil jsem svých znalostí, že Stížnosti se nezabývají Systémem, a to úřednici překvapilo natolik, že mi dala ministrovo faxové číslo) a vydal jsem se do Doveru.

    V Doveru mi sdělili, že mi nemohou dát povolení k pobytu, pokud neopustím Británii a znovu do ní nepřijedu. Snažil jsem se vysvětlit, že ano, jistě bych mohl jet přes Kanál La Manche do Francie a zpátky, ale jaký by to mělo smysl? Ukázal jsem jim všechny dokumenty. Ne, TI PITOMÍ BYROKRATÉ mě odmítli poslouchat.

    No tak jsem utratil deset liber a vyplýtval jsem tři hodiny svého času, nechal jsem si v Calais orazítkovat pas na důkaz, že jsem opustil Velkou Británii, otočil jsem se na podpatku a vrátil jsem se do Doveru.

    A teď pointa: DOSTAL JSEM TRVALÉ POVOLENÍ K POBYTU BĚHEM PRVNÍ MINUTY, POTÉ, CO JSEM SE POZDRAVIL S IMIGRAČNÍM ÚŘEDNÍKEM.

    Martin Madera


    Poznámka JČ: Maderovo neporozumění nepozměnitelnosti úředních předpisů

    Dovolte mi předem předeslat: Britské imigrační předpisy jsou snad nejpřísnější ze všech zemí Evropské unie. "Prostý britský občan", zejména Angličan, je do určité míry xenofobní a politika britské vlády, ať už jsou u moci konzervativci nebo labouristé, to odráží. Je to poněkud ostudné.

    Proto investuje britská vláda do cizinecké policie a imigračních služeb vždycky jen přesně takové množství peněz, aby to jen jakž takž stačilo. Proto existují na cizinecké policii v Lunar House v Croydonu poddimenzované telefonní linky, atd. Britští úředníci udělali chybu, že studentu Maderovi neřekli, když volal na Stížnosti v Lunar House, že ani osobní návštěva mu nepomůže, jakmile jednou svou žádost podal písemně a naopak ho chybně informovali, že si tam má osobně zajet.

    Kdysi v hluboké minulosti jsem také navštívil Lunar House a velmi silně mě udeřila do očí intenzívní kafkovská atmosféra. Nicméně, celý systém byl dost pevně a racionálně organizován. Čekalo se sice mnoho hodin, každý však dostal při příchodu do místnosti číslo, takže nemusel být při čekání v místnosti, atd.

    Jinými slovy, britský imigrační systém je tvrdý a jedná s žadateli o pobyt značně nevstřícně. Uvědomme si však, že žadatelů o vstup je mnohonásobně více než žadatelů o vstup do České republiky. To jistě neomlouvá.

    Daly by se kromě toho vyjmenovávat příklady do nebe volajících nespravedlností, které páchají britské úřady na českých a slovenských Romech, žádajících o asyl. (Proč je například bezdůvodně zadržují? Jediným důvodem, velmi pochybně podloženým zákonem, je snaha odstrašit žadatele.)

    Přesto však musím poukázat na některé zajímavé rysy Maderova případu.

    Britská imigrační policie se vůči němu zachovala vlastně velmi liberálně. Madera udělal hned na začátku chybu: nepřijel na britskou hranici do Doveru s potřebnými dokumenty. To je nesmírně důležité. Britové mají na cizince, usilující o vstup do jejich země, určité konkrétní požadavky. Můžeme argumentovat, že jsou to požadavky zbytečně přísné a neférové. Je však pravda, že pokud je na tyto požadavky člověk připraven a splní je, nevyskytují se (většinou) problémy.

    Přestože Madera neměl dokumentaci, prokazující, že je student, byl vpuštěn do země.

    V Británii je běžná praxe, že s úřady komunikujete prostřednictvím pošty. Žádost odešlete a necháte ji na úřadu, ať ji vyřídí. Může to trvat měsíce, do té doby, než je vyřízena, se však můžete chovat, jako by vyřízena byla - věc je v běhu. Maderu nikdo ze země nevyhošťoval, zatímco jeho pas ležel v Croydonu.

    Lunar House v Croydonu má zřejmě velmi přesně definované byrokratické procedury. Ty jsou přísně vynucovány a není přípustné je měnit. Maderovi se mohly zdát nelogické, avšak - a o tom se s ním imigrační úředníci asi nehodlali bavit - zřejmě existují velmi konkrétní, pragmatické interní důvody (možná finanční) proč systém funguje takto rigidně.

    Došlo ke kulturnímu nedorozumění. Povšiml jsem si rozdílu mezi britskou byrokratickou kulturou a českou byrokratickou kulturou už kdysi dávno, za hlubokého komunismu, v roce 1978, když jsem žádal o vycestování z Československa.

    Československá byrokratická komunistická kultura byla nelidská a šílená, jenže nikdo předpisy nikdy stoprocentně nedodržoval.

    Vždycky bylo možno žadonit, lísat se a žádat o výjimku, přinést flašku, přinést kafe. Touto korupcí se systém do určité míry zlidšťoval. Bylo možno přesvědčit komunistické úředníky, aby pro vás udělali výjimku.

    Hned po příchodu do Británie jsem si uvědomil rozdíl.

    Britské předpisy byly pragmatičtější a ve své podstatě lidštější.

    Výjimky z nich se však za žádných okolností nepovolují. Považuje se to za neférové, za podvod, přijít a "to plead a special case", říkat, že váš osobní případ je zvláštní, aby se úředník nad vámi slitoval a udělal rozumnou výjimku.

    Nikdy to neučiní - dostal by se do průšvihu. Budete-li se o to pokoušet, bude s vámi jednat blahosklonně (odtud asi ta arogance, kterou pociťoval v Doveru Martin Madera) a považovat vás za burana z Balíkova, kde neplatí neosobně, tj. pro každého předpisy, zákony a nařízení a vládne zjevně korupce a anarchie.


    Demokratická unie: proč odmítám rezignovat z volební komise

    Vážený pan
    Jaroslav Šebek
    člen Ústřední volební komise za ČSSD
    U Smaltovny 7, 170 00 Praha 7
    na vědomí: ÚVK, ČTK
    Praha, 20. ledna 1999

    Vážený pane kolego,

    odpovídám na Vaši výzvu k mé rezignaci ze dne 15.1.1999. Na úvod si Vás dovoluji požádat, abyste mně napříště obdobná sdělení zasílal přinejmenším současně s jejich předáním sdělovacím prostředkům. Je přinejmenším neslušné, když ČTK dostane dopis určený mně 15.1.99 a já si jej musím po pěti dnech vyžádat ze sekretariátu ÚVK, abych vůbec věděl, na co mám reagovat.

    A nyní k věci samé. Plně chápu, že jako reprezentant ČSSD si jistě nové volby v MČ Praha - Klánovice nepřejete. Vždyť celá Vaše plně obsazená kandidátka získala v Klánovicích v součtu jen 640 hlasů, zatímco já sám jsem získal 673 hlasů a kandidátka, v jejímž čele jsem stál, získala v součtu 3.576 hlasů. Přesto Váš jediný zvolený kandidát s podporou 162 občanů ze 1269 volících nyní zastává funkci starosty s pravomocemi obecní rady a já jsem měl být, coby vítěz voleb s podporou více než každého druhého volícího občana, odsunut s dalšími třemi zastupiteli do opozice.

    Ve výše popsané situaci jsem společně s dalšími zastupiteli a náhradníky využil zákonné možnosti rezignace s cílem vyvolat opakované volby, a to nikoliv za účelem naplnění osobních ambicí, nýbrž jako obranu proti nedemokratickému povolebnímu vývoji, kdy se moci ujala skupina zastupitelů s výrazně menšinovou podporou voličů (1465 ku 2179) a mimo jiné tak porušila slib člena zastupitelstva, podle kterého má zastupitel dbát vůle lidu.

    Klánovický lid vůli ve volbách projevil a 5 zastupitelů to zcela ignorovalo. Je jistě politováníhodné, že zákon č. 152/1994Sb. takovou situaci přímo vytváří naprosto nesmyslným systémem přidělováním mandátů. Tím je tento zákon v konečném důsledku v rozporu s čl. 6 Ústavy ČR, neboť umožňuje vznik vlády menšiny.

    Vy tvrdíte, že ustanovením institutu náhradníka měl zákonodárce na mysli pouze přirozený úbytek zastupitelů. Víte, pane kolego, vždy mne velice pobaví, když mi někdo vykládá, co měl zákonodárce na mysli. Já na to odpovídám, že když má zákonodárce něco na mysli, tak to má napsat na papír - tedy do zákona.

    Jak jistě víte, žádné omezení rezignace na mandát v zákoně není a já se naopak domnívám, že ustanovení o opakovaných volbách představuje kromě řešení situace přirozeného úbytku zastupitelů i účinnou pojistku proti tomu, aby třetinová menšina zastupitelů byla zbytkem zcela ignorována. A tuto pojistku jsme byli nuceni v Klánovicích použít.

    Na Internetu na adrese http://www.deu.cz/reportaz.html naleznete kompletní důkazy toho, že jsme do této situace skutečně byli dotlačeni, a to úzkou skupinkou klánovických partajních funkcionářů, kterým jsem v minulosti viděl na prsty, tudíž jsem pro ně nepřijatelný a výsledky voleb je absolutně nezajímají.

    Píšete o morálním právu. Ptám se Vás: Měl zastupitel ČSSD s nejmenším počtem hlasů ze všech zastupitelů morální právo přijmout kandidaturu na post starosty a odstavit ty, kteří dostali nejvíce hlasů občanů? Asi sotva. A co je pak nemorálního na tom, když ti odstavení využijí zákonné možnosti k obraně demokracie - tedy většinové vůle občanů?

    S ohledem na výše uvedené Vám proto sděluji, že na funkci místopředsedy ÚVK nehodlám rezignovat, protože jsem se nedopustil ničeho, co by mělo k mé rezignaci vést. Naopak jsem dodržel slib člena zastupitelstva a využil všechny zákonné prostředky k tomu, aby většinová vůle lidu nemohla být tak snadno pošlapána několika partajními funkcionáři. Moje jednání je plně v souladu s Ústavou ČR, kterou jsem se zavázal jako člen ÚVK ctít a dodržovat, neboť pouze směřuje k naplnění jejího Článku 6.

    Pokud něco snižuje vážnost Ústřední volební komise, pak to rozhodně není v dané situaci moje rezignace na mandát v Klánovicích, ale naše "skvělé" volební zákony, které ÚVK ustanovují jako orgán bez potřebných kompetencí a které obecně neobsahují žádné sankce za jejich porušování.

    V podstatě jsou to zákony jen podle názvu, neboť základní atribut zákona - tedy vynutitelnost jejich dodržování, zcela postrádají. V důsledku toho pak nejen ÚVK, ale i ostatní volební komise musejí vydávat stanoviska, ve kterých sice mnohdy dávají stěžovatelům na porušení volebních zákonů za pravdu, ale současně konstatují, že s tím nemohou nic dělat.

    Opravdu si myslíte, že takové komise jsou skutečnými orgány dozoru nad dodržováním volebních zákonů? Podle mého názoru nikoliv. ÚVK proto pokládám spíše za orgán koordinační a reprezentační, kde svoji úlohu jistě plní.

    S přátelským pozdravem

    Petr Šafránek
    člen ÚVK za Demokratickou unii
    místopředseda ÚVK
    Karla Křížka 111
    190 14 Praha 9


    K britským vízam je cesta zarúbaná

    Vladimír Durec

    Je mi ísť (slovenčina prepáč) do Londýna. Keď som sa to dozvedel, potešil som sa. Precestoval som síce Európu od Fínska po Taliansko, od Ukrajiny po Holandsko, ale na Ostrovoch som ešte nebol. Privítal som teda možnosť zúčastniť sa na energetickej konferencii, ktorá sa bude konať v polovici februára.

    Dokonca som spolu s kolegom splodil príspevok, ktorý bol zaradený do programu tohoto podujatia. Takže ostáva iba maličkosť - získať britské víza.

    Potreboval som však informáciu kedy sú na vízovom oddelení britského velvyslanectva úradné hodiny a aké sú potrebné náležitosti. Keďže v Bratislave nám nedávno menili telefónne čísla, zavolal som na informácie a tam mi povedali číslo na ambasádu. Na uvedenom čísle som sa z odkazovača dozvedel, že počas Vianoc vízové oddelenie nefunguje, ale súrne prípady budú vybavovať 30 decembra doobeda. Táto informácia ma zaujala, ale nepomohla mi. Bolo už totiž 18 januára.

    Neostávalo mi nič iného, ako vypátrať iné telefónne číslo. Po jeho vytočení mi pracovníčka velvyslanectva dala v poradí už tretie číslo, priamo na vízové oddelenie. Mal som však smolu. Buď bolo obsadené, alebo telefón nikto nedvíhal. Opäť som zavolal onej pracovníčke a získal som v poradí štvrté (na vízové oddelenie) a piate (na akúsi vrátnicu, či recepciu - už si to presne nepamätám) číslo. Tiež som dostal radu, aby som zavolal druhý deň dopoludnia, pretože vtedy tam vraj úradujú. Počúvol som a nasledovné dopoludnie som striedavo vytáčal obe linky na vízové oddelenie. Neúspešne. V zúfalstve a pri vedomí, že vrátnici sú všade najinformovanejší ludia, som sa uchýlil k poslednej možnosti, čiže k piatemu číslu. Telefón zdvihla ochotná slečna, ktorej som vylíčil moje doterajšie peripetie. Ohromil som ju tiež otázkou, či nemajú webovskú stránku, kde podla mňa patria informácie tohoto druhu. Odpovedala, že nevie, ale prepojí ma.

    Udalosti potom dostali rýchly spád. Úradník, ku ktorému som bol prepojený, mi poskytol požadované údaje. Pre slovenských čitatelov uvádzam, že sú potrebné 2 fotografie, 2000 korún, platný pas a v mojom prípade aj pozvánka na konferenciu.

    Čo sa týka pripojenia na INTERNET, mám si nájsť adresu britského ministerstva zahraničných vecí, kde je možné stiahnutie formulára žiadosti. Takže teraz idem volať sympatickej slečne Debbie z organizačného výboru konferencie, aby mi vyrobila a odfaxovala nejakú pozvánku. A dúfam, že úradníkom na ambasáde bude stačiť aj faxová forma, lebo než by to prišlo listom, bude po konferencii.

    Hlavný hrdina v známej francúzskej komédii Gombíková vojna hovoril: "Keby som to býval vedel, tak by som sem nechodil". Podobne komunikoval so svojim psom pán Sovák vo filme Konec agenta W4C pomocí psa pana Foustky ("My jsme to neměli brát, Pajdo").

    Nie som síce herec, ale začínam uvažovať, prečo ja štvornožec ušatý som napísal ten príspevok. Alebo prečo si naši rómski spoluobčania nevybrali miesto Anglicka radšej Ukrajinu, alebo čo ja viem Patagóniu? Ale vážne; nepoznáte náhodou webovskú adresu britského ministerstva zahraničia?

    Bratislava 20.1.1999

    Internetová adresa britského ministerstva zahraničí je zde.


    Pinochet: jeho pravicoví stoupenci přepisují historii Chile,

    napsal ve středu deník Guardian. V Londýně se totiž konala tisková konference, na níž novináře seznámil bývalý poradce Margaret Thatcherové Robin Harris se svou novou brožurou, nazvanou "Příběh dvou Chilanů: Pinochet a Allende".

    Deník Times k tomu konstatoval:

    "Baronka Thatcherová charakterizovala jako 'vynikající' brožuru, kterou napsal její čelný poradce. Brožura tvrdí, že generál Pinochet byl Británii 'unesen' a je zadržován jako politický vězeň. V brožuře nazvané "Příběh dvou Chilanů: Pinochet a Allende" její autor dr. Harris osvobodil generála Pinocheta od všech údajných válečných zločinů. Harris konstatoval: 'K porušování lidských práv docházelo, ale není jasné, kdo je za to odpovědný. Pinochet svou zemi zachránil od marxistické diktatury.'"

    Deník Guardian líčí tiskovou konferenci, uspořádanou na počest vydání Harrisovy brožury takto:

    Ze zpětného pohledu je zjevné, že organizátoři tiskové konference asi budou litovat, že pozvali 200 hlučných Pinochetových stoupenců na tiskovku až z Chile.

    Ať už to byl pohled na shromáždění tolika slavných britských historiků pravicového přesvědčení, anebo vzrušení vyvolané zdarmým letem ze Santiaga, klaka hlučně vykřikovala a halekala jako na lesy, čímž proměnila tiskovou konferenci v nevázanou politickou demonstraci.

    I pro historika Paula Johnsona, komentátora deníku Daily Mail, bylo nadšení propinochetovských Chilanů trochu obtížně přijatelné. "Je tradicí, že se na britských tiskových konferencích netleská," pokusil se Johnson zasáhnout, ale jeho žádost, aby bylo dodržováno dekórum, byla marná.

    Johnsonovi a bývalému konzervativnímu ministru financí lordu Lamontovi (který způsobil, že britská libra vypadla z Evropského směnného mechanismu a devalvovala o dvacet procent, což znamenalo, že každý britský občan dobrovolně odevzdal se své kapsy Georgi Sorosovi asi dvacet liber, pozn. JČ) uspořádali Chilané ovace, ale největší vřavu vyrobili pro Robina Harrise, poradce baronky Thatcherové.

    Nadšení vyvolala jeho brožura, Příběh dvou Chilanů, Pinochet a Allende. Harris ji napsal, aby určité věci ujasnil, konstatoval.

    Augusto Pinochet zdaleka nebyl brutálním diktátorem, ale "zachránil" Chile před marxistou Salvadorem Allende. Tajná policie generála Pinocheta DINA sice možná vraždila a mučila lidi, avšak neexistují žádné důkazy, že s tím měl Pinochet cokoliv společného, konstatoval Harris.

    Dodal, že chce rozbít "mýtus svatosti", který obklopuje prezidenta Allendeho, který, jak tvrdil Harris, spáchal během vojenského puče v roce 1973 sebevraždu. Prezident žil v luxusu, zatímco jeho národ hladověl. Generál Pinochet se zmocnil vlády v zemi neochotně.

    "Bravo, Bravo!" volal dav.

    A tak to pokračovalo.

    Paul Johnson zdůraznil, že démonizace generála Pinocheta je největším propagandistickým úspěchem dvacátého století - poslední velký triumf sovětské mašinérie.

    Generála Pinocheta je možno obviňovat ze špatného managementu a ze špatného úsudku, ale z ničeho jiného. "Mnohokrát se ho pokoušeli spojit s různými zvěrstvy, ale pro to neexistují žádné důkazy."

    Pak nastal čas rezervovaný pro otázky.

    Kolik lidí bylo usmrceno a umučeno? zeptal se jeden novinář. A byla jejich smrt přijatelná, byla to cena, kterou stálo za to zaplatit, aby mohla být rozdrcena levice?

    Nastala chvíle rozpačitého ticha. Osoby za předsednickým stolem se začaly vrtět.

    Ticho porušil historik Johnson. Odpovědi na první otázku se vyhnul a řekl, že podle jeho názoru generál zachránil mnoho tisíc, ne-li stovky tisíc životů tím, že zabránil vzniku chaosu.

    A ani Robin Harris nevěděl, kolik lidí zahynulo.

    Fakta nebo fikce, ptá se Guardian

    Tvrzení: V brožuře se praví, že neexistují "absolutně žádné důkazy, že se Pinochet podílel na porušování lidských práv". Tvrdí se v ní, že generál možná vůbec nevěděl, že dochází k zvěrstvům.

    Protitvrzení: Pinochet jmenoval svého blízkého přítele, plukovníka Contrerase, šéfem policie DINA, která usmrtila více než 3000 lidí. Soudce Garzon shromáždil dostatečné množství důkazů, že se Pinochet na zvěrstvech "podílel". Jsou obsaženy ve třistapadesátistránkové obžalobě Pinocheta

    Tvrzení: Allende získal ve volbách v září 1970 36,5 procenta hlasů. "Allende tak získal podporu jen o trochu více než třetiny chilských voličů... žádný kandidát neměl absolutní většinu.

    Protitvrzení: Tvrzení však opomíjí, že generál Pinochet se zmocnil vlády na základě nulového počtu voličů a vládl jako diktátor po dobu 17 let.

    Tvrzení: Přibližně 100 osob bylo usmrceno ozbrojenými levicovými bojůvkami za Allendovy vlády.

    Protitvrzení: Tito teroristé nepracovali pro Allendeho a mnozí z nich se stavěli proti němu.

    Tvrzení: Generál Pinochet je nyní zadržován v "deprimujícím pronajatém bytě".

    Protitvrzení: Dům je skutečně pronajatý - za 10 000 liber měsíčně. Návštěvníci však konstatují, že deprimující není. Je to rozsáhlá vila se sedmi ložnicemi. Má zahradu 30 x 30 metrů. Generál Pinochet má k ruce kuchaře a sluhu.

    Pinochetova budoucnost bude pravděpodobně záviset na určitém datu

    Sedm soudců z britské Horní sněmovny, kteří budou rozhodovat o tom, zda má být Pinochet vydán k soudu do Španělska, se rozhodlo požádat britské ministerstvo zahraničních věcí, aby potvrdilo, kdy přesně Pinocheta britská vláda uznala jako šéfa chilského státu.

    Soudce Alun Jones, který zastupuje Španělsko, chce, aby byl Pinochet vydán do Španělska kvůli zločinům spáchaným předtím, než 11. září 1973 uchvátil v Chile moc. Před tímto datem nebyl Pinochet chráněn žádnou imunitou.

    Pokud bude tento argument úspěšný, Pinochet by byl vydán do Španělska, i kdyby britští soudci v Horní sněmovně rozhodli, že jeho funkce hlavy státu mu poskytovala imunitu.

    Jones uvedl před tribunálem, že zločiny byly připravovány a páchány ještě před pučem, k němuž došlo 11. září 1973. V srpnu 1973 například bylo mučeno určité množství lidí, aby nebyl plán prozrazen.

    V den puče bylo alespoň dvacet osob zatčeno, mučeno, a usmrceno pravděpodobně ještě před tím, než byl Pinochet formálně prohlášen toho večera hlavou junty. Trvalo mnoho měsíců, než byl formálně prohlášen hlavou chilského státu.

    Zástupci španělské vlády líčili tento týden před tribunálem sedmi soudců z britské Horní sněmovny děsivé podrobnosti vraždění a mučení, k němuž docházelo za sedmnáctileté vlády generála Pinocheta.

    Týkalo se to unášení rukojmích, zabíjení elektřinou, znásilňování žen, nuceného kanibalismu a incestu.

    Alun Jones, soudce, zastupující španělskou vládu, konstatoval před tribunálem, že mezinárodní konvence zakazující porušování lidských práv jsou pevně založeny na myšlence individuální odpovědnosti. "Musí to být tak, že ať jste kdokoliv, vládní činitel nebo veřejný činitel, máte individuální, osobní odpovědnost ve vztahu vůči zločinům, které jsou mezinárodně uznány jako zvlášť odporné, jako je genocida, mučení a unášení rukojmích."


    Manévry společnosti Bell Canada

    Jiří Jírovec

    Informace, kterou hodlám sdílet se čtenáři Britských listů, není tentokráte určena pro elitu. Ta mě zklamala, protože poté, co jsem se pokusil varovat bohaté, že je investiční podvodníci mohou snadno okrást, nepřišel ani jeden děkovný dopis - boháči asi čtou jiné noviny, hlavně ty s bursovními zprávami.

    Obracím se tedy spíše na čtenáře z řad relativních proletářů, čímž rovněž způsobím, že moje kanadské zpravodajství bude vyvážené.

    Budu psát o zprávě rozhlasové stanice CBC, vysílané kolem 12. ledna 1999. Týká se řešení určitých problémů ve vyspělém kapitalismu a protože to je, kam má ČR namířeno, není důvod ji zatajovat.

    Aby byla zpráva srozumitelná, musím předeslat čtyři věci:

    V Kanadě již nějakou dobu existuje zákon podle nějž (v rámci téhož podniku) přísluší za stejnou práci stejná mzda. Měl odstranit především platovou diskriminaci pracujících žen, které tradičně pobíraly za stejnou práci méně než muži. Protože do nápravy se nikdo moc nehrne, jsou společnosti (včetně vlády), které dluží ženské části zaměstnanců celkem slušné peníze.

    Jenom určitá část pracujících je zde odborově organizována, což samo o sobě vytváří nerovnováhu ve společnosti, protože tam kde jsou odbory silné, mají pracující většinou lepší platy a jiné výdobytky než tam, kde jsou slabší nebo nejsou vůbec.

    Bell je velká telefonní společnost. Část jejích zaměstnanců má v pracovní náplni sedět u telefonu a čekat až zazvoní, což se stane pokaždé, když nějaký účastník telefonního provozu zmáčkne na svém telefonu tlačítko s nulou, protože si s ostatními čísly neví rady. Jeden ze zmíněných zaměstnanců, zvaný operátor, mu ji poskytne.

    Operátoři mají odbory a chtějí, aby se dodržoval zákon, což by společnost Bell stálo peníze jednak zpětně (tyto pohledávky jsou zatím údajně u soudu) i do budoucna.

    Jak se takový problém dá elegantně vyřešit, naznačila zmíněná zpráva CBC. Podle ní Bell prodá oddělení operátorů jakési americké firmě, jejíž zaměstnanci nejsou odborově organizováni a pracují za minimální mzdu (podle CBC jde o firmu, která o zaměstnance nikterak nepečuje, takže během každého roku se celý personál vymění).

    Tato firma může, ale nemusí ponechat koupený operátorský business v Kanadě, protože současná technika umožňuje, aby operátor, obsluhující mrazivé pootawí, seděl v teple někde v Arizóně. Operátoři se možná ze svých současných lokalit (hlavně Montrealu a Quebec City) nepřemístí hned. Budou ale muset prokázat porozumění pro kontinentální až globální potřeby nového pána. Převedeno na peníze to znamená podstatné snížení platů (podle CBC až o 40 procent).

    Zpráva vzbudila velký ohlas a je dost dobře možné, že do jednání zasáhne federální vláda, protože podobné jednání profitabilní kanadské společnosti je skandální samo o sobě a navíc způsob jakým má být transakce provedena (prodejem zaměstnanců se chce Bell vyvázat z povinnosti platit zaměstnancům odstupné, na které by měli právo, kdyby je Bell propustil a nová společnost najala) pravděpodobně porušuje kanadský pracovní zákon.

    Jde o legálně velmi citlivou záležitost. Podobnou kartu se totiž snažila vytáhnout z rukávu sama federální vláda, když se pokoušela prodat část podniku v němž pracuji. Je jí nutné přiznat k dobru, že se pokoušela o to, aby nová společnost ponechala zprivatizovaným pracovníkům jejich platy a různé výdobytky. To byla údajně jedna z příčin, proč se věc nedotáhla do konce.

    Prodej má i politický podtext. Protože většinu ze 2200 operátorů tvoří ženy, ozývají se hlasy, že jde o  ukázku diskriminace žen (mají přijít o už tak špatné platy). To je asi pravda, protože když Bell před lety zlikvidoval oddělení (s převážně mužským personálem), které instaluje a opravuje domácí přípojky, jednal se zaměstnanci kulantně.

    Navíc jde o místa, která jsou převážně v separatisticky laděném Quebecu, který bude případnou nečinnost federální vlády považovat za další důkaz nezájmu zbytku Kanady o tuto provincii.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|