Ratko Mladić a válka, která odmítá zemřít
28. 8. 2026 / Fabiano Golgo
čas čtení
8 minut
Ratko
Mladić zemřel v nemocnici v Haagu jako pravomocně odsouzený pachatel
genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Nezemřel jako
nepochopený voják, kterému dějiny odmítly přiznat jeho pravdu, ani jako
oběť propagandy vítězů, nýbrž jako člověk, jehož vina byla po léta
skládána z rozkazů, záznamů, svědectví, vojenských hlášení a masových
hrobů. Není důvod jeho smrt oslavovat, protože biologický konec jednoho
starého muže nemůže napravit nic z toho, co způsobil. Je však důvod být
přesný: dožil pod dohledem instituce, která mu poskytla obhájce, lékaře,
odvolání a všechna procesní práva, jež jeho oběti neměly ani několik
minut před smrtí.
Když jsem v prosinci 1996 poprvé přijel do Bělehradu, pozval mě tam srbský spolužák ze školy ve Spojených státech, abych viděl protesty proti Miloševićovu zmanipulování výsledků komunálních voleb. V ulicích byly tisíce studentů, učitelů, dělníků a rodin, které odmítaly dál žít ve světě vyráběném státní televizí. V letech 1997 až 2001 jsem pro brazilský Jornal do Brasil napsal dvacet reportáží o jugoslávském konfliktu, dlouho cestoval po poválečné Bosně a mluvil s lidmi ze všech stran války. Nejdůležitější poznání mi nepřinesl žádný generál ani ministr, ale zdánlivě laskavý dědeček, který si hrál se svými vnoučaty a po několika sklenkách slivovice mi ukázal lidské ucho naložené v chemikálii. „To bylo moje první," řekl.
