Pyrrhovým vítězstvím by se dal nazvat fakt, že pozvání pořadatelů na zahájení oficiální vládní kampaně k Roku rovných příležitostí pro všechny přijal i premiér Mirek Topolánek (ODS), člen politické strany vyznávající spíše než rovné příležitosti právo silnějšího.

Prvotní nadšení, že se snad oficiální vládní politika změní nejen pod vlivem mezinárodní osvěty v rámci letošního roku Rovných příležitostí pro všechny, ale i vlivem blížícího se českého předsednictví v EU, je muselo opustit v okamžiku, kdy si premiér vytáhl svůj projev na zhruba padesáti kartičkách a začal děsit přítomné výroky politika více než konzervativního, chce se mi říci nejen na poměry divadla Archa notně archaického...

Se znepokojením sledujeme, jak se na našich televizních okruzích neustále zvyšuje počet pořadů založených na zločinu a hlavně na násilí. Přitom ubývá pořadů pro ty, kterým se násilí nelíbí, nebo jim z nějakého důvodu vadí. Zvláště privátní televize se chovají tak, jako by 8 z 10 diváků toužilo každý den vidět fyzickou likvidaci člověka.

Poukazují přitom na vysokou sledovanost právě pořadů tohoto typu. Bohužel při tom srovnávají věci nesrovnatelné: Rodinný pořad je uveden jednou, v lepším případě dvakrát týdně. Pořad zabývající se násilím 3 i vícekrát denně. Vyšší sledovanost násilných pořadů je zčásti způsobeno nedostatkem kvalitních pořadů jiného druhu. Diváci prostě nemají šanci zvolit si pořad jiného charakteru, tak se dívají na to, co je jim předkládáno.

Podobné tendence není poslední dobou ušetřena ani Česká televize. Ještě před 3 lety vysílala každou středu a sobotu odpoledne seriál rodinného charakteru. Ať už z vlastního archívu, nebo z dovozu. Dnes už tak bohužel nečiní.

Ukrajinský prezident Viktor Juščenko rozpustil parlament a vypsal nové volby.

Jistě je to pouhá náhoda, že se současné kolo destabilizace situace na Ukrajině roztočilo začátkem března. Tedy po přijetí první dámy oranžové revoluce Julie Tymošenkové u ministryně zahraničí USA Condoleezze Riceové a viceprezidenta Dicka Cheneyho během její návštěvy Spojených států. Vždyť bývalá premiérka a hlava opozičního strany s jejím jménem (Blok Julie Tymošenokové) bubnovala na poplach od prvního okamžiku, kdy ji prezident Viktor Juščenko v září 2005 odvolal z premiérské funkce.

Denně se dočítáme, že ten či onen přední politik ztratil soudnost a prohlásil nebo udělal něco, co by se soudnému člověku nikdy nemohlo stát. Politici jako by se předháněli, komu se ztrátu soudnosti podaří předvést rychleji a přesvědčivěji. Vysvětlení je prosté -- v politice platí železný zákon klesající míry soudnosti, který zní: "Čím déle člověk pobývá v politice a čím je v ní úspěšnější, tím nižší je jeho soudnost."

V článcích publikovaných v českém tisku píšu o Václavu Klausovi kriticky. Budiž mi nyní dovoleno říci kladné slovo: Je dobré, že ve svém posledním vystoupení v televizi Prima se jednoznačně a ostře ohradil proti Čunkovým výrokům o Romech. Postavil se předsudkům většiny českého národa, která, jak průzkumy naznačují, stojí v této věci za Čunkem. Není to ze strany Václava Klause mimořádná zásluha, spíše jeho povinnost jako hlavy právního státu. V zemi, jejíž premiér opakovaně používá nacistické fráze, to není zas tak málo. Jako občané bychom měli ocenit dílčí projev vrcholného politika, který našel odvahu veřejně tepat nejpokleslejší formy populismu. A to i přesto, že se dotyčný politik v jiných situacích sám chová pohříchu často populisticky. To jeho kritice nepochybně ubírá váhu. A přesto: zaplaťpánbůh aspoň za tohle málo, jehož se nám v našem veřejném prostoru dostalo. Kéž by to nebyl projev ojedinělý a kéž by za čas nebyl popřen nějakým populistickým gestem či proslovem z týchž úst.

Toto číslo není nadsazené, je spíše střídmé. Po jednání prezidenta Bushe s americkými výrobci automobilů jsem o tom hodně přemýšlel. Neblahá myšlenka přeměnit potraviny v palivo se v pondělí 26. března 2007 definitivně stala ekonomickou linií zahraniční politiky Spojených států.

Takto nazvala kanadská reportérka Julie Masonová známé osobnosti, které trpí nějakou těžkou nevyléčitelnou chorobou. Ona sama prodělala rakovinu prsu, která je nyní v remisi, takže se mohla k problému jiných lidí vyjádřit z vlastní zkušenosti. Zaměřila se na dvě významné osoby dneška - paní Elizabeth Edwardsovou, manželku jednoho z uchazečů o místo prezidenta USA za Demokratickou stranu, a pana Tonyho Snowa, tiskového tajemníka Bílého domu ve Washingtonu.

Tak nakonec přeci nejsme světový unikát. I v Praze kopcovité, v Praze historické, v Praze komunistické, v Praze s lidmi s jinou mentalitou, i v Praze se dá jako ve všech jiných městech v Evropě jezdit na kole. To bylo řečí, že to nejde a nepůjde proto a proto...

Navzdory vytrvalému přesvědčování našich radních na téma absolutní nevhodnosti města Prahy pro cyklistickou dopravu, zkuste se někdy v centru Prahy pozorněji dívat. Za chvilku z nějaké ulice vyjede někdo na kole a zas někam zahne. A pak odjinud druhý. Nemyslím teď jen messengery, ale holku v sukni, studenta se školním batohem, možná i pána v saku. Někdy jsou to v kontextu pražských ulic děsně absurdní obrázky.

Už jsem začal psát děkovný email, když jsem najednou zjistil, že Martin M. mi v reakci na můj článek "Diktatura hlupáků, aneb Žít morálně jen v bohaprázdném světě?" napsal něco, nad čím bych se měl zamyslet nejen sám pro sebe, ale také ve formě poznámky do BL. Jako znamení mého díku mu potom tyhle řádky pošlu, ale zatím se ptám, co zbude z jeho upozorněni, že si osobně myslí, že je základním omylem ateistů, že "problémem by byl Bůh".

Před několika lety mě filmový kritik Antonín Liehm seznámil na Letní filmové škole v Uherském Hradišti se skromným, tichým a nesmírně zajímavým filmovým nadšencem. Je jim Vítězslav Tichý (nomen omen) z Bystřice pod Hostýnem, vedoucí rekreačního střediska Tesák v blízkých Hostýnských vrších.

Pan Tichý je typickým příkladem poučky, že v českém prostředí se nejdůležitější věci vždycky dělají na koleně a ti, kdo za ně jsou placeni, nebývají zdrojem informací, kterého je možno lehce využívat - absolutně nápomocnou ruku podají a problémy vyřeší - nadšenci, kteří se danoiu věci zabývají po práci, zadarmo, na vlastní náklady a ve völném čase.

Už jsem se v Britských listech zmiňoval, že píšu knížku o českém filmu po roce 1989. Není úplně lehké všechny tyto filmy sehnat. A s tím mi právě pomohl pan Vítězslav Tichý, který má ve své vile v Bystřici doslova neuvěřitelnou sbírku českého filmu od devadesátých let devatenáctého století až do současnosti.

A nejde jen o sbírku filmů, ale obrovského množství artefaktů k české filmové historii. Právě mi pan Tichý ukázal přání k Vánocům, která mu po léta posílal Vlastimil Brodský. Anebo podpsané fotografie slavných českých herců a hereček z pozůstalosti Karla Högera.

Mimo jiné vypracoval pan Tichý podrobnou bibliografií článků o jednotlivých českých filech a filmových osobnostech.

Je velmi důležité tuto unikátní sbírku zdigitalizovat. Artefakty, týkající se historie českého filmu, které pan Tichý shromáždil, by bylo opravdu potřebné zveřejnit na internetu. Materiály, které během let uchoval v písemné formě, by bylo třeba přepsat do počítače. Najdou se na to finance? Hodnoty, které vytvořili nadšenci, by měly být profesionály zachovány příštím generacím.

Odborné spory kolem státních maturit už se opakují od r. 1998, řadu let se opakují nebo obměňují chyby v testech, a opakují se také milionové výdaje ze státní kasy. Nedávno odstoupil ředitel instituce pro vývoj státních maturit (CERMAT), nejspíše z dobrých důvodů: neujasněnost vztahů mezi úřady a celou myšlenkou státní regulace maturit. Nyní se údajně chystají jít do ulic na protest proti státním testům i studenti. Mezi učiteli se vedou debaty, ale v Česku schází silná profesní organizace, která by byla s to se poučeně dohodnout na zásadním stanovisku a prosazovat ho. Česká inteligence, zaměstnavatelé, vzdělaní rodiče -- ti všichni školství spíše ignorují, a tak se státní testy pozvolna rozpínají a přibližují.

Pan Čulík by rád věděl, proč ženy čtou, či proč nečtou BL a jaká témata nás zajímají. Odpověď na tyto otázky je velmi těžká, neboť důvody budou různorodé. Přesně tak, jak různorodé jsme my ženy, ale i muži. Nelze mluvit za všechny, nelze ani udělat kvalifikovaný rozbor příčin. Budu proto mluvit pouze za sebe a své známé.

Představa lenošících mužů je zajímavá.... Pro evoluční biology je představa lenošících mužů to poměrně stará věc, píše Michal Mašín:

No konec konců co je věda? Vědci si hrají s drahými hračkami a zůstávají dětmi až nadosmrti a k stáru se to ještě zhorší.

Věda není životně nezbytná - jen nám ulehčuje život.

Důležité věci dělají ženské, jsou konzervativní a míň si hrají. Za to platí poněkud omezenou fantazií. Ale pokud je např. v laboratoři potřeba něco udělat precizně, nejlíp to udělá ženská.

Dobrý den, reaguji na článek z 2.4."Proč ženy většinou nečtou Britské listy" a ráda vám napíši, proč čtu Britské listy ráda, píše Monika Binke.

Poprvé jsem viděla odkaz na Blisty před červnovými volbami. Zaujala mě objektivita a to, že se BL nebojí psát pravdu. V době, kdy všechny televize a téměř všechen tisk byl jen hlásnou troubou ODS, byla to malá jiskřička naděje, že zde existuje něco jako za komunistů poslouchání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy.

Postupně jsem se u tohoto zpravodajského serveru zabydlela. Dozvím se zde to, co se v televizních zprávách většinou nedozvím. Líbí se mi informovanost ohledně radarové základny. Také velmi oceňuji, že BL informují o protikuřácké kampani, viz nedávný odkaz na www.stopkoureni.cz. Dále jsem ráda, že se zde objevují i články, které poukazují na to, jak vláda odstavuje na poslední kolej rodiny s dětmi. A co bych Britským listům přála do budoucna? Snad jen více reportáží o cestování a zajímavostí ze světa.

Jsem pravidelnou čtenářkou BL od dob krize kolem České televize. Mezitím jsem stihla vystudovat vysokou školu. Přítel, s kterým bydlím ve společné domácnosti, o sebe pečuje sám. Když vaříme, tak většinou společně. Děti nemám. Jak by tedy paní Říhová vysvětlila, že jsem za celé ty roky nenapsala jediný článek? Co brání čtenářkám mého věku se aktivně zapojit do diskuze? Paní Říhová má jistě pravdu, ale jsou ženy, které nebrzdí partneři, čas ani děti. Prozatím, píše Soňa Makovcová:

Pokud jde o volbu témat, nemyslím si, že je třeba se výrazně přizpůsobovat. Na druhou stranu bych si třeba ráda přečetla o skutečném vlivu hormonální antikoncepce na zdraví ženy. Je otázkou, proč si informace sama nevyhledám a nepublikuji na BL. Tím se nám kruh uzavírá. Pokud ženy, které mají čas a zájem nebudou aktivnější, nebudou na BL zajímavá ženská témata.

Faktem zůstává, že radar bude hledět směr Příbram, Benešov, Tábor, kde by měly být očekávána expozice s těsným míjením horizontu (kvůli zakulacení Země).

Dle všeho se u informací, uvolněných Department of Defense, jedná o propagační materiály, které je bohužel nutné brát s rezervou. Už pohým okem viděno, by šlo pomocí walkie talkie ohřívat jídlo s lepší účiností, než v mikrovlnce, nebo lepe řečeno ve vzdalenosti 150 m byste mohli ohřívat jídlo stejne dobře, jako v mikrovlne... Faktem zůstává, že radar nefunguje kontinuelně (zatímco mikrovlnná trouba a walkie-talkie ano), ale v pulsech, kdy vyšle signál několikrát za vteřinu a čeká až se vrátí. Četnost lze rozdělit frekvenčně a časově.

Co se týče RP (raditation pattern), tak jsou segmenty antény číslicově řízeny a pole jsou nafázovány, aby hlavní vyzařovací lalok mohl být co nejtenší (používá se u družicové komunikace při formování sestupného směru), píše čtenář Michal Peterka.

Zákon, který zakazuje diskriminaci na základě rasy, náboženství a nebo pohlaví přijaly Spojené státy před dvěma generacemi (roku 1963). Pokud vím, zatím se zhroutily. Nevím proč bychom to neměli přežít my, míní Lenka Vytlačilová.

V článku, uvedeném v hlavičce hned na začátku čteme: "Diskriminovat je naše nezpochybnitelné právo". Diskriminovat znamená jinými slovy upřednostňovat něco před něčím". Z toho, že tato věta stojí v záhlaví článku, lze usoudit, že ji autor považuje za výchozí tezi. Jenže se zřejmě zapomněl podívat do latinského slovníku, kde by se dočetl, že sloveso "discriminare" znamená "rozdělovat, rozlišovat", píše Antonín Konečný.

Současná situace v naší zemi nás nutí k zamyšlení: Žijeme ještě stále v demokratické společnosti? Situace u nás se totiž nebezpečně začíná podobat stavu před sametovým převratem.

Mirek Topolánek sluje lecčíms. Výškou postavy, přímočarostí, emotivitou a vcelku očekávatelným úspěchem u žen. Chybí mu sice noblesa, kterou, zdá se, rovnocenně nahrazuje koprolalií, nicméně valašský synek s věčným úsměvem od ucha k uchu prokázal výdrž vůle k moci, jejímž efektem, střídáním stráží ve Strakově akademii, si po osmi letech občanskodemokratického půstu vysloužil apologetické obžerství mnohých. Neboť vskutku "přišel den" pravice. Nic nevadí, že závodčím bylo dvouhlavá levicová saň Polčák.

Poznámka redakce: Koprolalie je sklon k přehnanému užívání hrubých až obscénních výrazů, viz Slovník cizích slov

Pesach (anglicky Passover) se nazývá osm dní (v diaspoře, ale sedm dní v Erec Jisra'el) trvající židovský "svátek přejití", který odpovídá křesťanským velikonočním svátkům; dodnes se v židovství slaví na památku vysvobození z Egypta a přechod rozestoupivšího se Rudého moře. Název Pesach (překročení) připomíná i to, že Bůh obešel, minul, "překročil" domovy Izraelitů, které byly označeny krví baránka, kduž zahubil egyptské prvorozené poslední z deseti egyptských ran (Ex. 12:23.27). Nekvašené chleby, které se požívají v týdnu pesach, macesy, symbolizují chvat při útěku z Egypta. Letošní Pesach začal od večera 3. 4. do večera 10. 4. 2007, čili 15. - 22. nisanu 5767 hebrejského kalendáře .

Velikonoce jsou nejvýznamnějším svátkem křesťanské církve, je spojený s památkou umučení a vzkříšení Ježíše Krista. Ježíšovo vzkříšení je pro křesťany centrálním bodem jejich víry, smrt pro ně není konec, ale nový začátek nového života, a proto se o Velikonocích zvěstuje, že život zvítězil nad smrtí, pravda nad lží, spravedlnost nad nespravedlností a láska nad nenávistí. V rané církvi se Velikonoce slavily zprvu v den židovského svátku Pesach. Ještě dnes se považuje křesťanská slavnost velikonoční noci také za vzpomínku na "Starou" smlouvu.

V únoru 2007 přispělo celkem 104 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 49 141 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 28. 2. 2007 částku 243 997.58 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 1,711.41 USD.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffaisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raffaisen Bance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raffaisen Banky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.