Cesta vedla napříč Jungmannovým náměstím, kde stálo pódium a na něm dva mladíci, kteří se zpovídali, cože si pamatují z památného dne 17. listopadu 1989. A nabízeli nám, kolemjdoucím, ke koupi rudá trička s nápisem, jimiž jsme měli následně bojovat proti komunismu.

Kdyby ta trička rozdávali, bylo by to pravděpodobně věrohodnější, obchod s bojem se mi jaksi tříští o rozměr vzdálenosti kšeftu a ušlechtilosti. A navíc nemám víru v to, že tričkem s nápisem se dá proti čemukoli bojovat, natož proti komunismu. Navíc -- komunismus jako takový zůstal chimérou i utopií, kdyby jimi nebyl, byl by to možná zajímavý společenský systém v parametrech pozemského ráje, jak nám slibovali někdejší věrozvěstové klopotně budující nefungující rozvinutý socialismus.

Jenže -- pozemský ráj nelze vybudovat, to se prý zdařilo jen na nebesích, ale i tam je to záležitost ryze hypotetická. O boj proti neexistujícímu komunismu se tedy nejednalo. Z čehož mi plyne, že se jednalo o boj proti komunistické straně v našich zemích.

Proti té se v demokratickém systému dá bojovat například tím, že my voliči ji nevolíme a volíme jiné nekomunistické politické strany, ale my voliči ji volíme a dost razantně, takže komunisté jsou řádně zvoleni a zasedají v poslaneckých i senátorských lavicích a tam, zcela legálně, zasahují hlasováním do dění v České republice. A kdyby jen hlasováním. Nabízejí i upírají svou přízeň těm či oněm a proč věřit oněm i těm, že o ni nestojí, když o ni stojí, neb ji potřebují.

A tričko s jakkoli bojovným nápisem, burcujícím masy kuloárním pletichám nezabrání.

Kolega Erté, který je o mnoho pátků mladší, prohodil, že mu je trapně, čímž vystihl můj pocit. Široko daleko nebylo nic, co by člověka oslovilo opravdovostí a přirozeností nebo samozřejmostí. Navíc mi krátce před tím kolega Erté vyprávěl, že dopoledne sdělil otci, kterak se chystáme na kafe, a tatínek řekl překvapeně: "Tak on ještě žije? Naposledy jsem ho slyšel v roce 1989 z Mnichova."

Přišlo mi nepatřičné, že ještě žiji, protože my všichni ať už žijeme nebo už nežijeme, patříme zjevně k rekvizitáři minulosti, a tak trochu jsem záviděl kolegovi pomníkovi Jungmannovi, že si tu bronzově vysedává, ztělesnění Myslitele a Národního kronikáře, zatímco já to dotáhl jen k údivu pamětníků, že jsem přežil předpokládané vyhynutí druhu.

S Krylem jsme si kdysi dělávali srandu, že jednou skončíme jako Lidoví milicionáři a zasloužilí partyzáni a budeme objíždět školy, kde nás děti uvidí vcelku rády, nebo tu hodinku čehosi, co je pranic nezajímá, ochotně vymění za hodinu například chemie, neboť ze žvanění pamětníků se nedá propadnout, což se o takové fyzice, například, říci nedá.

Ptával jsem se Karla, jestli mu není dopředu trapno, že třeba nevinný, ubohý žáček dostane z Kryla dostatečnou a pohorší si v češtině, ale myslím, že se tím moc netrápil. Z něčeho se občas dostane i nedostatečná a přepona nad odvěsnou trojúhelníka se z toho také nezblázní.

Nad kávou s cukrem jsme probírali jednak drby, jednak nejnovější hit Českého rozhlasu -- kamery ve studiu, přičemž já nenápaditě pravil, že rozhlas s obrázky není rozhlas, ale televize, kolega Erté, o mnoho pátků mladší, mě nápaditě opravil, že se jedná o "ilustrovaný rozhlas", takže doufám, že mu nebude odepřen copyright, neboť nic výstižnější zřejmě nelze vymyslet.

Rozhlas budoucnosti bude ilustrovaný a zakrátko se ukáže, že digitalizace má na novou podobu rozhlasového vysílání stejně převratný vliv jako měla epocha, v níž film začal mluvit. Pražský fiakrista se kdysi také musel smířit s koňkou a koně posléze s tramvají, takže jsem i já, který doposud překvapivě žije, oželel rázem magická kouzla klasického rozhlasu, kdy do příbytků lidí jako ten Měsíc na nebi vysokém v Rusalce, vstupoval pouze hlas, hudba nebo zkrátka zvuk.

Tím se káva stala tvůrče plodnou a mohli jsme se zase vyjít do ulic poblázněného velkoměsta. Z Jungmannova náměstí se ozvala žertovná píseň Ivana Mládka a nás to rozesmálo, Jožin z bažin připomněl veselí Matějské poutě a bavili jsme se představou, že mezitím byly okolo Jungmanna zbudovány kolotoče a houpačky a do vzpomínek pamětníků i nepamětníků se budou drát výkřiky prodavačů cukrové vaty a tureckého medu.

Kolotoče tam nebyly, Ivan Mládek zpíval a jeho parta hrála a večer ukázala televize hrstku starců, vzpomínajících studenta Opletala a daleko větší množství lidí vzpomínajících studentů z roku 1989, kdy k zabití studenta Šmída naštěstí nedošlo. Tu dezinformaci rozšířila bohužel i Svobodná Evropa, což bylo fatální a dodnes mě mrzí, že k tomu došlo, protože jsme se zoufale snažili vysílat jen čirou pravdu, ale na slečnu Dražskou jsme byli krátcí -- což je zase jiná historie. A ta, jako taková, jako fenomén v této galaxii dost ojedinělý, zřejmě z událostí doložitelných vytváří i fresky zcela fiktivní, takže se i tričko s burcujícím nápisem může spojit s Jožinem z bažin ve společném boji proti komunismu. Ale to už jsme opět na začátku, což bývá smyslem i posláním konce a jeho opodstatněním.

Jediný, kdo do děje nikterak neintervenoval byl Josef Jungmann.Možná i proto, že je z bronzu, kovu nejenom ušlechtilého, ale také metafyzicky nadčasového.