Potlačování boje Čečenců za svobodu zdůvodňovala tím, že jde o ruskou zemi a je proto věcí Rusů, jak se rozhodli problémy vyřešit. Na námitky, že z Čečny byli vykázány humanitární organizace, tvrdila, že jejich pracovníci mohli pomáhat teroristům. Ani jednou nepadlo slovo povstalci, protože ne všichni bojovníci za svobodu Čečenska jsou teroristi. To, že jsou integrováni a mučeni i nezletilí chlapci, zdůvodňovala tím, že nepoznali žádnou práci, proto je nutno je naučit pracovat. V bývalém Sovětském svazu s takovými zařízeními měli mnoho zkušeností. To, že se do Čečenska nedostanou ani Rusové, aby se nemohli na vlastní oči přesvědčit o tom, co se skutečně děje, se té novinářce povedla perlička, protože prý i Čečenci jsou přeci Rusové!

Mluvila i o staleté a tisícileté ruské státnosti, o potřebě národní hrdosti, o potřebě přátelství mezi slovanskými národy. Obhajovala i pravdivost Putinova tvrzení o tom, že rozpad Sovětského svazu byl největší katastrofou 20. století. Že by tak rychle zapomněli na hrůzy občanské války a Velké vlastenecké války, jak nazývali druhou světovou válku? Cožpak může soudný člověk něco tak nesmyslného myslet vážně?

Obhajobu zdůvodňovala tím, že se najednou nemohou stýkat rodiny z bývalých sovětských republik. Pro nás, kteří jsme se ihned po rozdělení Československa bez problémů mohli vzájemně navštěvovat jen s občanským průkazem, je to nepochopitelné. Jaké asi bylo to přátelství národů Sovětského svazu, když mezi sebou po rozdělení okamžitě vytvořili obtížně prostupné hranice?

Představitelé Ruska, které nemělo síly ani na to, aby ještě jako SSSR zpacifikovalo Afghánistán, věděli, že začít válku proti kavkazským, středoasijským a pobaltským republikám, které se chtěly osamostatnit, by pro Rusko znamenalo obrovské materiální a lidské ztráty a tím i ztrátu velmocenského postavení. Zachovali se moudře a cestou nejmenšího odporu dali svým koloniím samostatnost. Ve větší či menší míře všichni se všemi spolupracují zejména v ekonomice.

Natalia Sudlianková by si měla zopakovat některá díla velikánů ruské literatury, jakými byli například Puškin, Lermontov , Lev Tolstoj a jiní, kteří část svého života prožili jako příslušníci dobyvatelských armád na Kavkaze. V jejich dílech zní i skrytý obdiv k hrdinství Kavkazanů a jejich touze po svobodě. Jen zaslepení Rusové neviděli, či spíše nechtěli vidět, že nejsou vítanými hosty, nýbrž okupanty. Bohužel i dnes se mnozí domnívají, že jejich nezištná pomoc nebyla doceňována, že sami Rusové trpěli nedostatkem proto, aby jim pomohli dostat se na vyšší úroveň. Těch, co chtěli vidět a viděli, bylo a dosud je příliš málo na to, aby dosáhli uvědomění, že i severokavkazským republikám je nezbytné dát svobodu. Úplného vyhlazení "nepřátelských" národů nedosáhla ani stalinská genocida, nepodaří se to ani současným ruským vládcům. Čím dříve si uvědomí, že národy, které dostanou svobodu, se mnohem dříve stanou pro bývalého utlačovatele všestranně výhodným partnerem, než potlačovaný národ, tím lépe pro obě strany. Tím dříve přestanou vynakládat obrovské prostředky na stejně marnou válku, jako byla ta v Afghánistánu.

Severokavkazané nikdy nebyli Rusové a nikdy jimi nebudou. Ani jejich země nikdy nebyly ruské. Vždy byly a stále jsou jen a jen ruskými koloniemi. Zatímco západní koloniální mocnosti už nedrží násilím žádná území, současné Rusko se chová mnohem hůře než jeho carští předchůdci. Tvrzení Sudliankovové, že Rusko musí v Čečensku zůstat, protože tam jsou nutné mnohamiliardové investice na obnovu, je pravdivé jen částečně. Protože pokud tam Rusové budou, mír tam nebude. Až odejdou, budou ty investice mít smysl.

Z Čečenců jde strach. Umějí nečekaně a potichu zabíjet. Učili se to celá staletí, učí se to i dnes. Proto je najímají nejrůznější zločinecké bandy. Čím dříve bude Čečna svobodná, tím dříve ztratí smysl jejich boj. K nejhorším důsledkům ruské okupace Čečenska patří to, že mnozí začínají aktivně sloužit mezinárodnímu terorismu.

*) Natalia Sudlianková není Ruska, ale Běloruska, pracuje pro běloruskou redakci RFE/RL...upozorňuje Michal Šulc z RFE/RL.