Pokračování české malosti jejím údajným překonáním

4. 1. 2010 / Martin Škabraha

Souhlasím s reakcemi Františka Řezáče a Karla Dolejšího na kritiku T. G. Masaryka, jak ji formuloval Jan Čulík ZDE ZDE. A rád bych v té souvislosti doplnil pár poznámek.

Především -- jak už naznačovali "předřečníci": Masaryk by nebyl s to "rozbít" Rakousko -- Uhersko, kdyby se tato jeho riskantní politika v určitém okamžiku neprotnula se zájmy západních velmocí. Ty, nejpozději od okamžiku, kdy se jim nepodařilo přesvědčit Rakousko -- Uhersko (bohužel už příliš vydané německému vlivu) o uzavření separátního míru, začaly podporovat separatistické protihabsburské tendence (včetně té československé), aby takto pozici středoevropské supermonarchie oslabily -- a to i do budoucna: vycházelo se z představy, že soustava relativně malých, ale prozápadních národních států mocensky poněkud zneutralizuje prostor střední Evropy. Masaryk tak "rozbíjel" Rakousko -- Uhersko jen do té míry, do jaké to sloužilo zájmům Dohody (a Československo se později rozpadlo právě v okamžiku, kdy zájmy Západu se ukázaly být jiné -- alespoň dočasně).

Samotná Masarykova role za první republiky byla rozporná. Jednak v národních otázkách, jednak v otázce budování demokracie. Masaryk sice patřil k evropské kulturní elitě doby, byl ale zároveň natolik synem své epochy, že se těžko mohl vymanit z logiky nacionalismu (Češi tomu zpravidla říkají "vlastenectví", protože "nacionalisté" jsou jen ti druzí). V Masarykově pozici se tak pozoruhodně prolínají dva protikladné proudy -- jednak univerzalistický humanistický étos, svou podstatou "světoobčanský", jednak loajalita k rodnému etniku, odrážející se v pojmu státního národa (implicitně dělajícího z jiných národností občany druhé kategorie). Tento rozpor Masaryk nikdy zcela nevyřešil (popravdě řečeno, vyřešit ho asi nelze), není v tom ale nic výlučně českého. A tvrdit, že "za nacistické vraždění nese Masaryk obdobnou vinu jako Dubček a českoslovenští komunističtí reformátoři z r. 1968 za dvacet let normalizačního útlaku a potažmo rozložení české společnosti", je naprosto neudržitelné. Ta analogie by se snad dala použít k onomu rozbití Československa = Masaryk ve službách arogantního západního "rozděl a panuj" (vůči střední Evropě).

Ono se nám to ale soudí o něčí "neprozíravosti", když desítky let poté víme, jak to dopadlo. Pochopit, že něco jako nacismus je možné, dá práci i dnes -- natož v době, kdy slovo národ mělo téměř jen pozitivní konotace.

Stejně nejednoznačná byla ovšem role TGM v budování demokracie. "Tatíček" neměl valnou důvěru v domácí politickou reprezentaci a cítil potřebu co nejvíce "osobně" dohlížet na výchovu mladého státu k demokracii západního typu. Tato jeho potřeba ale současně vedla k tomu, že svými nestandardními zásahy do politického života, nejednou manipulujícími až vyděračskými, demokratickému zrání příliš nepomáhal. Mj. i proto, že se snažil společnost přesvědčit o své dosti vyhraněné interpretaci smyslu českých dějin a udělat z ní bezmála státní doktrínu. To přispělo ke značnému oslabení loajality vůči Masarykově republice u katolických kruhů (klerofašismus druhé republiky jako, do jisté míry, bumerangový efekt).

Tolik stručně k Masarykovi. A na závěr obecnější poznámka. Jak ve své reakci na Čulíkovu recenzi Heimannové napsal Petr Schnur, Češi mají problém rozlišovat mezi sebekritikou a sebepokálením. Zdá se mi, že ve vztahu ke klíčovým tématům, jako je TGM, to je velmi dobře vidět. Nejčastější pohled na Masaryka je adorační. Proti němu občas vyvstane jeho přímý protiklad, pohled téměř nactiutrhačský (což je něco jiného než pohled kritický). Nepatří tyto pohledy nutně k sobě?

Často se mluví o "české malosti". Zřejmě oprávněně. Její kritika, jakou na BL občas čítávám v textech Jana Čulíka nebo Borise Cveka, ale ukazuje, jak paradoxní a skryté podoby ta malost může mít. Malost je podle mne součástí poddanské mentality -- k pánům je třeba se chovat devótně (a za zády se jim případně vysmát). Občas se ale mezi poddanými najde někdo, kdo se naučí řeč pána a vykládá pak ostatním z této kvazipanské pozice, jak jsou špatní. Není to překonání té poddanské malosti, ale právě naopak její nutný komplement, stále ještě lapený do téhož schématu. Je to pokračování české malosti jinými prostředky. :)

Na konec ještě poznámku. Musím se zastat Petra Schnura a Erazima Koháka, které Jan Čulík obviňuje z toho, že kritizují Mary Heimannovou, aniž by ji četli. Oba ale zdůrazňují, že reagují na Čulíkovu recenzi. Koháka dokonce šéfredaktor BL obvinil z toho, že už předem ví, že dotyčnou knihu není třeba číst. On ale opravdu říká něco jiného: "Čulíkova recenze mě však nepřesvědčila, že je třeba číst Mary Heimannovou. Spíš naopak, v jeho podání se zdá, že její práce -- jeho slovy -- ,recykluje zjednodušený a vlastně zkreslený obraz československých dějin`." (zdůraznil M. Š.)

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 4.1. 2010