Vandeveld: Plně jsem věřil v naše poslání. Plně jsem věřil tomu, co řekl ministr obrany Rumsfeld: že v táboře Guantánamo jsou vězněni ti nejhorší z nejhorších. A neměl jsem pochyb, když jsem tam odcestoval, že tam splním svůj osobní slib, který jsem si dal v září 2001, totiž udělat všechno, co bude v mých silách, abych postavil tyto teroristy před spravedlnost a také, abych pomstil bezpráví, které bylo spácháno na Americe.

Reportér: Není ovšem přehnané říci, že tou dobou, kdy jste tam dorazil, byl tábor v zálivu Guantánamo odsouzen mnoha lidmi po celém světě. Jaký byl váš názor na to, co říkali lidskoprávní organizace a zahraniční vlády o tomto táboře?

Vandeveld: Odmítal jsem je jako ideologicky zabarvená tvrzení. Zastával jsem názor, že Guantánamu dávají politickou interpretaci ve snaze získat pro sebe vyšší charitativní příspěvky.

Reportér: Zdá se tedy, že role prokurátora v Guantánamo pro vás byla ideální: role člověka, který se chystal stíhat muže, které prezident Bush a různí činitelé americké vlády charakterizovali jako nepřátele Spojených států.

Vandeveld: Ano, a tuto roli jsem přijal dychtivě. Byl jsem určen hlavním prokurátorem pro třetinu případů, které měly přijít před vojenské komise. A to z asi dvaceti - pětadvaceti prokurátorů.

Reportér: Takže co se stalo? Kdy jste začal pociťovat znepokojení?

Vandeveld: Začal jsem pociťovat znepokojení téměř okamžitě po svém příjezdu do Guantánama. Když jsem prošel tamějšími kancelářemi, uvědomil jsem si, že případy nejsou rozpracovány, nejsou řádně shromážděny a zkatalogizovány důkazy.

Reportér: Co vás znepokojovalo na využívání důkazů?

Vandeveld: První věc, o které jsem se dověděl, když jsem si prostudovat zákon o zřízení vojenských soudních komisí pro Guantánamo, bylo, že důkazy byly získávány násilím, což je pojem, který nebyl definován v legislativě ani v předpisech, které legislativu uváděly do praxe. Důkazy získávané násilím byly pro soudní řízení přijatelné. Také mě znepokojovalo používání důkazů z druhé ruky a také z třetí ruky, když, abych vám dal příklad, "Joe svědčil: John mi řekl, že mu řekl Richard, že Abdullah udělal to a to." To by nikdy nebylo přípustné u normálního amerického soudu. Svědectví vynucené násilím by také nikdy nebylo přípustné u normálního amerického soudu.

Reportér: Do jaké míry jste si byl jist, že byly důkazy získávány násilím?

Vandeveld: První případ, který jsem začal podrobně studovat, byl případ "USA versus Mohammed Jawad". Ten si mi tehdy zdál být obyčejným pouličním trestným činem. Obvinění znělo, že asi šestnáctiletý nebo sedmnáctiletý Afghánec, kterého vycvičila zahraniční teroristická organizace, hodil ruční granát na korbu vojenského vozidla, které řídili dva američtí vojáci zvláštních služeb a jejich tlumočník. Zdálo se mi, že je to jednoduchý případ, který bude možno lehce dokázat.

Reportér: Vy jste pak našel svědectví od tohoto muže, že byl mučen.

Vandeveld: No, ano. Stalo se to naprosto náhodou. Seděl jsem v kanceláři jiného prokurátora, u jeho stolu, používal jsem jeho počítač, protože na mém technici pracovali. Našel jsem tam náhodou záznamy od soudního procesu, který se konal asi rok předtím. Jak jsem těmi záznamy listoval, ve snaze zjistit, proč bylo proti tomuto muži zahájeno trestní stíhání a proč byl propuštěn, poprvé jsem v této složce uviděl prohlášení od pana Jawada v záznamu procesu. Podle předpisů mělo toto prohlášení být okamžitě předáno obhajobě. Kdybych býval u toho stolu neseděl a nelistoval zvědavě touto složkou, býval bych to nenašel. Býval bych tak porušil předpisy i svou profesionální etiku. Neposkytli jsme obhajobě všechny důkazy, na něž měl právo. Nejednali jsme podle předpisů.

Reportér: Kolik myslíte, že existuje případů, v nichž obhajoba nedostala důkazy, které měla dostat?

Vandeveld: To nemůžu vědět. A jedním z důvodů, proč to nevím a proč jsem požádal o odvolání z Guantánama, je to, že důkazy tam nejsou zkatalogizovány, důkazy tam jsou ve stavu chaosu.

Reportér: Jak byste charakterizoval tuto vaši změnu názorů?

Vandeveld: Změnil jsem se z člověka, který věřil, v člověka, který byl podveden. A stalo se to nesmírně úzkostným způsobem. Tím, že jsem byl konfrontován s nezpochybnitelnými důkazy, že to, co se děje, je morálně nesprávné, je to neslučitelné s americkými hodnotami a téměř neuvěřitelné. Celý život jsem konformistou. Celý život jsem věřil. Takže tohle byla pro mě zdrcující zkušenost. Uvědomit si, že to, co děláme v Guantánamo, je nesprávné.

Reportér: Uvedl jste ve svém svědectví při slyšení v Guantánamo, že je systému vojenských komisí "nepomáhá, že někdo, kdo je možná nevinen, může být odsouzen za údajný trestný čin". Opravdu si myslíte, že by se to mohlo stát?

Vandeveld: Absolutně. To je prokurátorova nejhorší noční můra, aby byl odsouzen do vězení někdo, kdo je nevinen. Není nemožné, aby se to stalo v Guantánamo, vzhledem k tomu, jaké tam platí předpisy a vzhledem k tomu, že je tam naprostý chaos. Domníval jsem se, že jsou vojenské soudní komise součástí slavné tradice v souladu s nejvyššími americkými hodnotami. Teď je vidím jako něco, co pošpinilo americkou ústavu, jak poskvrnu Ameriky, jako něco, co pošpinilo naše vojáky, kteří jsou ohroženi nebezpečím. Právě jejich jménem tady dnes hovořím.

Moderátorka: V reakci na tvrzení plukovníka Darrela Vandevelda konstatoval velitel Geoffrey Gordon, mluvčí Pentagonu: "Zpochybňujeme Vandeveldova tvrzení a zdůrazňujeme, že vojenské soudní komise poskytují kompletní a férové soudní řízení pro všechny obviněné protizákonné nepřátelské bojovníky, kteří byli obviněni z celé řady válečných zločinů. Dodal, že ze tří případů, které se projednávaly před vojenskými soudními komisemi v Guantiánamo byl jeden propuštěn a druhý bude propuštěn tento měsíc. To dokazuje, že jsou komise spolehlivé a spravedlivé.