První myšlenky na výstavbu takového plynovodu po trase Turkmenistán – Afghánistán – Pákistán se objevily před deseti lety. Ovšem nestabilní situace v Afghánistánu dělala plány na dopravu turkmenského plynu k Indickému oceánu naprosto nereálnými.

Proč se o takové stavbě vlastně mluví, když se - ve srovnání se situací před deseti lety - na první pohled vlastně nic nezměnilo? Situace v Afghánistánu je v podstatě stejná a v Pákistánu se v poslední době určitě zhoršila. Vzato čistě ekonomicky – je projekt TAGAZ málo perspektivní, neboť rizika takového projektu v tak neklidné oblasti jsou mimořádně vysoká.

Jde proto jednoznačně o politické důvody, neboť tento projekt se pravděpodobně stává součástí nové strategie, kterou se západní země a především USA pokoušejí o vytvoření enský plyn tak, aby mohl být dopravován mimo ruské území a dostal se také mimo vliv Číny (jak známo buduje se nyní ještě vedle posilování tranzitních linií do Ruska i nový plynovod z Turkmenistánu do Číny). Snaha obejít Rusko a vymanit tak turkmenský plyn z jeho vlivu je již dlouho součástí americké „velké energetické hry“ v regionu Kaspického moře a na Blízkém Východě.

Washington již dlouho podporuje budování jakýchkoli nových linií plynovodů či ropovodů, které jdou mimo území Ruska a Číny. A to je také případ TAGAZ, neboť organizátoři dubnové schůzky otevřeně přiznávají, že tento projekt umožňuje diverzifikovat tranzitní linie a obchází území Ruska a umožňuje vyhnout se monopolu Gazpromu při dopravě plynu z této oblasti.

Vedle hlavního strategického cíle zde však americká politika sleduje ještě další cíle. V prvé řadě tento projekt by mohl vybudovat konstruktivní vztahy s vůdci paštunských a balúdžistánských kmenů na afghánsko-pákistánské hranici, kteří dosud podporují Talibán a Al Kajdu. Kdyby se zde začalo s výstavbou, pak by bylo možné zaměstnat paštunské bojovníky stejně jako si pak zavázat kmenové vůdce. Nakonec již v minulém roce byl vznesen požadavek vytvořit zde z prostředků USA Pohraniční paštunský sbor.

Proto je nepochybné, že oživení myšlenky TAGAZ odpovídá právě této iniciativě, protože dokud se nepodaří zklidnit zde situaci, nelze o žádných investicích uvažovat. Přitom řešení je nasnadě – vytvořit z paštunských bojovníků sbor na ochranu plynovodu a tak z nich učinit nikoli odpůrce, ale naopak ochránce plynovodu.

Záměr učinit z podporovatelů Talibánu jakýsi policejní sbor na ochranu plynovodu není vůbec nereálné. Nakonec dostávat peníze za hlídání plynovodu je určitě daleko lepší než běhat po horách a tam skutečně bojovat.

Je také možné najít schéma, kdy by se paštunské kmeny přímo podílely na poplatcích za tranzit plynu. Podle propočtů by Afghánistán mohl dostávat kolem 400 mil USD ročně a z toho by část mohla jít právě ke „strážcům plynovodu“. Mohli dostávat 150 -200 mil a to už jistě stojí za to zamyslet se nad tím, zda má ještě cenu vést „válku proti nevěřícím“. A dokonce se tak při velké fantazii lze představit, že by třeba i známý mulla Umar mohl třeba být i „šéfem“ policejní ochrany plynovodu. Prostě z nepřátel by se za peníze za tranzit plynu mohli stát přátelé.

Dále Američané a také Evropané doufají, že plynovod TAGAZ se stane nástrojem jak „politicky modernizovat“ Turkménii. Proto také bylo při komentářích o oživení plánů řečeno, že Západ vkládá do nového vůdce Turkménie velké naděje. Znamená to tedy, že by se TAGAZ mohl opět stát nástrojem „exportu demokracie“ a způsobem, jak proniknout do Ašchábádu a k jeho nerostnému bohatství. Pokud by se tyto naděje naplnily, je jasné, že Rusko by v krátké době ztratilo svůj vliv v Turkménii a to nejen politický, ale s tím i ekonomický. Moskva by totiž ztratila jeden z nástrojů své politiky – monopol na přepravu plynu v tomto teritoriu, kde přitom Turkmenistán má největší zásoby.

Nepochybně o výstavbu TAGAZ stojí i některé evropské země. Již v prvních komentářích se připomíná zájem britské BP, která určitou dobu působila v Turkmenistánu.

Úvahy o prohloubení účasti Turkmenistánu při řešení problémů Afghánistánu se nakonec mohou opírat i o fakt, že s odvoláním na dobré sousedské vztahy Ašchabád nedávno poskytl humanitární pomoc Afghánistánu. Na zmírnění následků nezvykle studené zimy doprovázené velkými sněhovými srážkami tam poslal 1000 tun mouky a 500 tun nafty.

V neposlední řadě se projekt TAGAZ může stát i nástrojem jak zmírnit indicko-pákistánský konflikt. Plynovod může prohloubit jejich ekonomickou spolupráci při využití jeho zdrojů. I to je jeden z cílů politiky Washingtonu.

Naproti tomu klid na Indickém poloostrově nevyhovuje Číně. Nové zdroje energie pro Indii vytváří indické ekonomice další prostor pro její rozvoj a to se Číně nelíbí, protože obě země si v mnohém konkurují. Konec konců – půjde-li turkmenský plyn také do plynovodu TAGAZ, o to méně ho bude zbývat pro energeticky náročnou čínskou ekonomiku.

Je proto nesporné, že výstavba plynovodu TAGAZ by byla nesporně velmi významným nástrojem, jak omezit vliv Ruska a Číny v tomto regionu a naopak by zesílila pozici USA a pravděpodobně by posílila jejich vztahy jak s Indií tak i Pákistánem.

Dodejme, že výstavba TAGAZ není jedinou uvažovanou energetickou stavbou v regionu. Začíná se diskutovat i o stavbě linie elektrického vedení, které by mohlo dopravovat elektřinu z Tádžikistánu před Afghánistán až do Pákistánu. Nedávno o své zainteresovanosti na takové stavbě hovořili představitelé obou zemí.

Uvedené skutečnosti tak – kromě jiného – výrazně posilují pozici Pákistánu jako tranzitéra energie mezi střední Asií a prostorem Kaspického moře a Indickým poloostrovem a mohou tak zesílit jeho pozici s jeho dlouhodobém sporu s Indií, uzavírá A. Serenko.

Газовая атака на южном направлении - Вашингтон намерен с помощью поставок голубого топлива победить Талибан ZDE