V Plzni se v osmdesátých letech tradovala zábavná historka z kruhů hygienicko-epidemiologických. Jakýsi nový pracovník, neobeznámený ještě se všemi aspekty komplexně vědeckého přístupu, vypracoval pozitivní posudek o plánované stavbě prasečáku kdesi na Tachovsku. Vůbec neměla vadit. Do té chvíle, než si posudek, naštěstí pro mladého pracovníka, přečetl jeho nadřízený. Vždyť přece poblíž zdroje předpokládaného šíření zápachu si nedávno koupil chalupu Soudruh. Což ty, soudruhu, neznáš Soudruha? Samozřejmě, že znal. A tak byl brzy k dispozici posudek nový, s výsledkem zcela opačným. A kariéře mladého odborníka nestálo pak nic v cestě, ani po té sametové revoluci...

Podobnou exhibici prodejné odbornosti jsme mohli vidět při veřejném projednávání variant dálničního obchvatu Plzně. Odborníci s tituly před i za jménem se předháněli v obhajování protichůdných teorií o převrácení cisterny s naftou z mostu do vodárenského toku řeky Úhlavy. Čím dále od vodárny, tím lépe! Čím blíže k vodárně, tím lépe! Ani si nedovedu představit tu odbornou debatu, kdyby se nyní na hotové dálnici ta cisterna opravdu převrátila a nafta vytekla do řeky...

Takže mne spor o možné škodlivosti radaru nechává chladným. Zvláště, když si uvědomím, co mohli kdysi vědeckým oportunistům nabídnout Soudruzi a porovnám to s tím, co za stejnou prodejnost mohou nabídnout ti dnešní Páni.

Já ten radar nechci, protože ho nechci! To je, myslím, ten nejpádnější argument, na který máme všichni právo - ať škodí nebo neškodí, ať je v NATO nebo ne. Oni nám ti dnešní Páni také všechno nevysvětlují...