Argumentace Štěpána Kotrby i Karla Dolejšího je neuvěřitelně pošetilá, dokazuje, do jaké míry jsou oba obětí svého středoevropského, ano, vlastně "rakousko-germánského" pojetí světa, v němž má stát vždycky pravdu. Stejně politováníhodně je koncipován i český právní řád. O nesmyslném a škodlivém kriminálním stíhání za pomluvu jsme psali v BL nesčetněkrát. Stíhání Vladimíra Stwory patří do stejné kategorie. Přitom je nutno zdůraznit, že antisemitské a rasistické články na jeho serveru ostře odsuzujeme.

Jiří Drašnar se Vladimíra Stwory pro trestné činy podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod a schvalování trestného činu "je zcela neakceptovatelné". Proč? Protože si pan Stwora myslí, že jsou on a další autoři a diskutéři Zvědavce, popírající holocaust a zcela zřetelně hlásající rasistické a antisemitské názory, právně nepostižitelní ? Právníci české Ligy proti antisemitismu si myslí pravý opak. Každý vydavatel, Britské listy nevyjímaje, by měl znát právní prostor, ve kterém se pohybuje a měl by vědět, že existují zákony, které omezují (ve většině "vyspělých" a "demokratických" zemí) "absolutní" chápání svobody slova. V Kanadě je popírání holocaustu trestné. V Česku též. Svoboda Vladimíra Stwory hlásat lži a vzbuzovat nenávist je omezena. Zákony.

Německý právník Carl Schmitt v roce 1932 poukázal na fakt, že článek 76 ústavy tehdejší Výmarské republiky je formulován natolik "hodnotově neutrálně", že je mimo jiné neutrální i vůči stávající státní formě. Formální zisk většiny zajišťoval tedy každému, kdo nějakým způsobem získal většinu, právo provést ústavní revizi, která mohla mít fakticky charakter změny režimu. Přesně tohoto článku později využili nacisté, když kombinací propagandy a teroru získali patřičné parlamentní zastoupení - Výmarská republika se poté stala Třetí říší. Dnešní Spolková republika Německo má jádro ústavy z tohoto hlediska zajištěno. Někdo žijící v zemi bez neblahých historických zkušeností může tvrdit, že je podobné omezování "nedemokratické"; evropské dějiny však empiricky dokázaly, že to může být naprosto nutné, protože demokracie zbavená všech hodnot dokáže sebe samu celkem spolehlivě zničit.

Španělské protesty jsou zamířeny proti zaklínadlu „flexibilita, adaptabilita, konkurenceschopnost“, které přizpůsobuje univerzity potřebám trhu.

Vysoké školy se celoevropsky sjednocují a v mnoha ohledech se zlepšují. Jenže jak ukazují různé návrhy z dílny ministerstva školství i u nás, ne všechny změny musejí být k lepšímu. Ukazuje to i odpor studentů ve Španělsku a jinde v Evropě, který by mohl být pro dosti rezignovanou akademickou obec v Česku inspirací.

To, že ajatolláh Chameneí podpořil prezidenta Ahmadinežáda, znamená, že proti němu nyní organizují spiknutí umírnění politikové i zastánci tvrdé linie, píše z Teheránu zvláštní reportér týdeníku Observer, kterého redakce nechala v anonymitě.

Mocenský boj v Íránu se, jak se zdá, o minulém víkendu přesunul z ulic do ohniska režimu uprostřed zpráv, že ajatolláh Hašemi Rafsanžání připravuje spiknutí s cílem ochromit moc nejvyššího duchovního vůdce ajatolláha Aliho Chameneího. Rafsanžáního manévry proti Chameneímu přicházejí ve chvíli, kdy sílí také napětí mezi prezidentem Ahmadinežádem a mluvčím íránského parlamentu Alim Larijanim.

Už i MF Dnes si toho všimla: ačkoli by ekonomická krize mohla otevřít prostor pro radikální kritiku stávajícího hospodářského systému, zdá se, že se alterglobalizační aliance sil kritiky a odporu příliš hlasitě neozývá. Hnutí mlčí právě v okamžiku oslabení svých dvou velkých protivníků, velmocenského postavení USA a ideologie neoliberalismu. Vypovídá to ale jen o slabosti radikálního hnutí, tedy hnutí, které podle původního významu slova chce jít ke kořenům problémů, anebo také o povaze krize, o tom, že ještě zdaleka nejde hovořit o krizi, která by sáhla až na kořeny systému?

Alterglobalizační hnutí se rozvinulo v druhé polovině devadesátých let jako poněkud opožděná reakce na mohutný ideologický i praktický nástup neoliberalismu. Jeho protesty pokračovaly odporem proti americké „válce proti teroru“. Jak si nyní stojí velmocenská role USA a neoliberalismus, oni dva Goliášové, které David alterglobalizačního hnutí vyzval na přelomu století na souboj?

Zdá se, že revoluce jsou jediným záchranným prostředkem, jímž se římská západní tradice zajistila pro chvíle ohrožení. Jestliže nejenom různé revoluce dvacátého století, ale všechny revoluce Francouzskou počínaje dopadly špatně, tj. skončily restaurací nebo tyranií, je to, zdá se, známkou, že poslední záchranné prostředky, které tradice poskytla, selhaly.

Frýžský král Midas byl podle některých podání synem bohyně Kybelé. Když ve své zahradě pohostil Dionýsova společníka Siléna, bůh nabídl, že mu za odměnu splní jedno přání. Král si, jak známo, přál, aby měl moc vše, čeho se jen dotkne, proměnit ve zlato. I stalo se. Jenže když Midas zjistil, že se nemůže ani najíst bez toho, aby všude kolem něj nevznikal vzácný kov, a že mu tedy hrozí smrt hlady, zděsil se a prosil boha, aby vzal svůj dar zpět. Nakonec se Dionýsus slitoval a umožnil bláhovému monarchovi neblahý dar smýt v řece Pactolus. Po této lekci začal Midas nenávidět bohatství a stal se společníkem boha pastýřů a polí Pana.

KD│Asi dvě stovky honduraských vojáků při útoku provedeném včera na úsvitu zajalo v jeho vlastním domě prezidenta Manuela Zelayu. Poté byla hlava státu letecky dopravena ven ze země. K vojenskému převratu došlo jen několik hodin před kontroverzním referendem o ústavní reformě a prodloužení Zelayova funkčního období, které vyostřilo dlouhodobé spory mezi prezidentem na jedné a vojenským a právním aparátem na druhé straně, informoval server ABC News. Zajato bylo přinejmenším dalších osm dalších členů kabinetu, včetně ministryně zahraničí Patricie Rodasové. Ta předtím, než byla sama zadržena, vyzvala obyvatelstvo, aby proti únosu prezidenta protestovalo v ulicích.

Prezident Zelaya byl dopraven do sousední Kostariky a honduraský nejvyšší soud prohlásil, že nařídil jeho svržení "v zájmu zachování práva a pořádku". Zelaya v televizi Telesur prohlásil, že své svržení neuznává a dnes se zúčastní setkání regionálních lídrů v nikaragujské Managui. Jeho tiskové konference se zúčastnil i kostarický prezident Oscar Arias, který svržení svého kolegy na místě odsoudil.

V Brazílii se nedemonstruje zřídka. Samozřejmě vždycky záleží na tom proč a kdo. Nejtvrdší demonstrace pamatuji při návštěvě úhlavního Vrchního Gringa GWB. Minulý týden rovněž proběhly demonstrace. Jedna z nich pak přímo u srdce, poeticky řečeno, to jest na náměstí Tří Mocí v hlavním městě Brasília. To náměstí je rozsáhlé, neboť v Brasílii se místem šetřit nemusí a nemá. Na náměstí je Presidentský úřad, Nejvyšší soud a přes cestu Kongres, dále nejvyšší vlajkový stožár na světě, s největší a vlajkou na světě, jak se na budoucí centrum Nové civilizace sluší, viz proroctví svatého Dona Bosco. Ta vlajka nikdy nesmí být stažena, aniž by současně nebyla na jejím místě nová, symbolický význam nepochopí pouze kulturně zanedbaní, předpokládám. Na náměstí jsou památníky, sochy, symboly a věčný oheň. Není to však Památník padlých, ten je jinde. Brazílie se totiž zúčastnila 2.světové války a v daleké Evropě.její vojáci bojovali a umírali. Na náměstí je pochopitelně rovněž jedna ze soch zakladatele města, presidenta Kubitscheka. No jasně, rodina je tam někde od Vás. A „bisavô“ presidenta Kubitscheka se jmenoval João Nepomuscky Kubitschek (zajisté tedy Kubíček). JK je tedy v Brazílii, společně s Menino Jesus de Praga tj. Pražským Jezulátkem a Janem Nepomuckým, nejznámějším Čechem. Nepomuk spíše u španělsky mluvících.

Současné umění připomíná systém ve stavu turbulence nebo, preferujete-li méně abstraktní metafory, koncert dirigovaný intoxikovaným šimpanzem — je zmatené, plné paradoxů, obtížně analyzovatelné a hlavně nikdo si není moc jistý, proč vlastně ještě existuje.

Na konci let osmdesátých se v kinech objevily dva filmy, které možná nepřesným, rozhodně zcela nevědeckým, ale v každém případě velice okouzlujícím způsobem zachycovaly příčiny a důsledky společenských krizí. První se jmenoval „Vážení přátelé, ano“ a byl jsem se na něj podívat i s manželkou v sobotu 18. listopadu 1989 v Sevastopolu. Pamatuji se na něj dobře nejen proto, že se mi líbil, ale i proto, že jsem Na Příkopech před kinem potkal Ladislava Adamce rovněž s chotí. Pozdravili jsme se, manželky popředstavovali, včerejšek slůvkem nezmínili a já jsem vyrazil rovnou od kina zjišťovat, co vše se tedy od včerejška událo. „Nechal mne na ulici a viděla jsem ho až po volbách…“, popisuje poněkud zkratkovitě následujících několik měsíců našeho manželství moje stále ještě tehdejší zákonitá manželka. Není to pravda. Už jenom proto, že jsme spolu byli ještě na filmu „Konec starých časů“, který na téma knihy Vladimíra Vančury natočil Jiří Menzel.

Chtěli bychom Vás upozornit na možnost stát se sympatizantem EPS. Vyjádříte nám tak morální podporu, která je velmi důležitá. Naším cílem není umělé prosazovat ideály demokracie, ale reagovat na potřeby konkrétních lidí, jejichž práva jsou porušována. Proto si velmi ceníme zpětně vazby od těch, kteří naší činnost sledují. Vaše sympatie pro nás znamenají motivaci k další práci. Jako sympatizant se můžete zaregistrovat ZDE. Stejně jako doposud Vám budeme posílat dvakrát ročně Zprávu EPS a Zpravodaj s aktuálními novinkami.

tisková zpráva

Festival nad řekou přivítá ve dnech 31. 7. – 9. 8. v Písku mimo jiné i čtyři významné tvůrce z Polska a unikátní výstavu ke 100. výročí polské kinematografie. Hosté představí kolekci 14 celovečerních a 20 krátkometrážních polských filmů a mimi jiné připomenou i dílo další významné postavy polské kultury – spisovatele Bruna Schulze.

Že sport a politika jsou často neodlučitelné sféry našeho života, to je asi známé, a kdykoliv jde o fotbal, platí to asi tuplem. Důvodem mé dnešní poznámky je právě spojení mezi sportem a politikou, a to na příkladě fotbalového mistrovství Evropy mužů do 21 let ve Švédsku. Ve finále se tam v pondělí sejdou dvě mužstva a ani Vás asi nepřekvapí, že mi nejde ani tolik o tom, kdo v tom finále zvítězí, ale o podle mého už dnes dosažené vítězství jednoho z těch týmů.

KD│Obamova administrativa připravuje plány na financování skupin, které podporují íránskou opozici, a pokračuje tak v programu, který se po rozšíření G. W. Bushem stal kontroverzním, informoval Ken Dilanian pro USA Today.

U.S. Agency for International Development (USAID), která spadá pod ministerstvo zahraničí, minulý rok podala žádosti o granty v hodnotě 20 milionů dolarů "na propagaci demokracie, lidských práv a vlády zákona v Íránu," jak uvádějí dokumenty na webové stránce organizace. Uzávěrka grantů je 30. června.

Ta věta, nad kterou se rozhořčuje nejen čtenář Vojtěch Žítek, zněla:

Pokud se nedokáží vydavatelé, šéfredaktoři, autoři i čtenářské obce shodnout na vydávání a odběru jednoho či maximálně dvou velkých, pluralitních "multitýdeníků" s různě periodickými "nezávislými" přílohami, tak ať chcípnou. Všichni. Protože platit pětkrát totéž v bledě zeleném je nesmysl.

Je to stejný nesmysl, jako z veřejných prostředků platit "konkurenční" výrobu deseti typů navzájem si podobných aut. Je to stejný nesmysl, jako z veřejných prostředků platit "konkurenční" výrobu dvaceti typů jogurtů nebo dvaceti značek piva, když si neumí na "konkurenčním" trhu najít své zákazníky. Prostě a jednoduše, úkolem dneška pro kulturní aktivity jsou slova fůze a fixní náklady. Stejně jako jinde. Toť realita. Je to jediný způsob, jak přežít krizi kasínového kapitalismu. Většina "umělců" podporuje bezbřehou svobodu jednotlivce rozhodovat o svém osudu. Většina umělců kašle na solidarizační ekonomické modely a nenávidí levicové politické subjekty. Pouze jejich ego a tvůrčí rozlet bez ohledu na ekonomiku jsou hodny podpory. Platit větší daně nechce nikdo z nich. Solidarita je ovšem většinou společnosti vnímána pouze jako ponižující charita, kultura pak jako zábava excentrických jednotlivců a tvorba pro snoby. Mohou se rozčilovat na tím, když to někdo řekne nahlas. Mohou ho ubíjet dehonestujícími nálepkami. Ale ono tomu tak je. Realita se nedá změnit tím, že se nedíváme do zrcadla.

Po přečtení článku Štěpána Kotrby "Chamtivost hejna trpaslíků" jsem zůstal v úžasu nejen nad jeho obsahem, ale i nad hrubě normalizační rétorikou.

Nevím odkud pramení autorova zášť ke kulturním periodikům... odmítlo snad některé z nich v minulosti publikovat jeho výplod? Přijde mi, že totiž hledá odtoky ze státního rozpočtu právě tam, kde jsou nejmenší, navíc jmenované tituly patrně ani nedržel v ruce, píše čtenář Vojtěch Žítek.

KD│Peter Ackerman a Ramin Ahmádíová volali po revoluci už 4. ledna 2006, v článku pro International Herald Tribune s prorockým názvem "Budoucnost Íránu? Sledujte ulice", připomíná Steve Weissman v komentáři pro Truthout.

"Nenásilná taktika, jako protesty a stávky, se proti všemu očekávání postupně stala na íránské domácí politické scéně běžnou," napsali. "Studentští aktivisté se často rozhodují pro stávky, protesty v sedě a demonstrace, a násilná odpověď režimu ani opakované útoky polovojenských oddílů nebyly při jejich umlčování úspěšné." Íránští medicínští profesionálové, učitelé, dělníci, řidiči autobusů a ženy v boji za zrovnoprávnění a občanská práva také používali nenásilné taktiky jako protest, průmyslová akce a hladovka, informují autoři. Tyto "nekoordinované akce" vytvořily "hnutí vyrůstající zdola (grass-roots movement)... které čeká na své probuzení," vyzývali Ackerman a Ahmadíová. Ale "jeho kádrům zatím chybí jasná strategická vize a pevné vedení."

Kde že by měli Íránci vizi a vedení hledat?

ŠOK│ K mnohému poučení je inaugurační projev prezidenta Ivana Gašparoviče, který zazněl v Bratislavě počátkem minulého týdne. Je příznačné, že česká, povětšinou pouze na západ se dívající a pravicová mainstreamová média mu nevěnovala pozornost. A proto ho Britské listy přinášejí v plném znění. Protože Slovensko bylo ještě před nějakým časem součástí Československa a v sídle prezidenta byl včera den otevřených dveří...

Je tomu päť rokov, čo som predstúpil pred vás, pred občanov Slovenskej republiky a zložil slávnostný sľub. Takako pred chvíľkou. Dnes tu stojím pred vami znova po tom, ako ste mi vyslovili dôveru byť na čele štátu ďalších päť rokov. Je to pre mňa záväzok, ale aj signál, že občania nie sú nevšímaví a ľahostajní k veciam vo svojom štáte a k politikom, ktorí ho spravujú.

Slovensko má vo svojej novodobej histórii samostatnosti úspešný príbeh z pohľadu úspešnej transformácie aj z hľadiska etablovania sa na medzinárodnej politickej scéne.

Pouliční protesty v Íránu pomalu utichají. Musáví, který prohlašoval, že je připraven stát se mučedníkem, nyní ujišťuje úřady, že bude žádat o povolení každé demonstrace. Demonstranti se údajně přesto sejdou na teheránském bazaru - ale opatrně, už bez zelených oděvních doplňků...

Ve chvíli, kdy to s íránskými demonstranty, co západní mediální konzumenty po dva týdny tak skvěle bavili, začíná vypadat opravdu zle - Amnesty International vyjádřila obavy z rychlých soudů a hrozících trestů smrti - Associated Press informuje, že Írán už "není trendy", protože mediální konzumenty více zajímá úmrtí Michaela Jacksona nebo film Transformers 2.

Obamova administrativa pokračuje ve financování skupin, které podporují íránské disidenty. Pokračuje tak v programu rozšířeném v době vlády prezidenta Bushe. Americká Agentura pro mezinárodní rozvoj (US Agency for International Development - USAID), která podléhá státnímu sekretáři, za poslední rok odsouhlasila žádosti na dotace v hodnotě 20 milionů USD na "prosazování demokracie, lidských práv a právního státu v Íránu".

Je půvabné, když nositel rudého praporu najednou začne mávat neviditelnou rukou trhu. V článku „Chamtivost hejna trpaslíků“ se ze Štěpána Kotrby stal klauzíček, který šmahem odsuzuje k smrti to, co si na sebe nevydělá. „Ať chcípnou!“ volá najednou mocný obhájce Rádia Wave, když nejde o jeho oblíbenou stanici, ale o literární časopisy.

Dlouho utajovaná nová historie Československa (Czechoslovakia: The State That Failed, Yale University Press London, ISBN: 0300141475, ISBN-13: 9780300141474) americké historičky Mary Heimannové, která vyučuje v Glasgow na Strathclyde University, se konečně blíží k vydání. Anotuje ji Yale University Press těmito slovy:

V SKRATKE: pred Prezidentský palác prišla síce malá, ale rôznorodá skupinka ľudí upozorniť pri príležitosti návštevy čínskeho prezidenta na nechutnosti, ktoré sa odohrávajú v jeho krajine. Zhromaždila sa tam aj iná skupinka – takmer rovnorodá, aby vyjadrila svoje nadšenie z tej istej krajiny a prezidenta. Nadšenie však prerástlo do agresivity, a tak skupinka oslavujúcich napadla protestujúcich. Čínsko-slovenské priateľstvo, ktoré práve utvrdzovali politici, sa slovenská polícia rozhodla prehĺbiť až do podoby vyznania lásky. Po chvíľke rozpakov, ako to už v prípade lásky býva, začala zatýkať napadnutých vlastných spoluobčanov.

A potom sa začala siahodlhá hystéria, ktorá vypovedá viac o Slovensku (o nás), než o udalostiach na námestí.

Tak, ako pri prezidentských voľbách v roku 2005, boli hlavnou témou aj júnových volieb vnútorné a ekonomické problémy. Pred štyrmi rokmi prehrali «reformní» kandidáti, pretože neboli schopní priniesť riešenie sociálnych problémov, kým Mahmúd Ahmadínedžád sľuboval «položiť peniaze z ropy na stôl národa». Dnes však už aj on musí skladať účty. Od konca vojny s Irakom (1988) sa vzťah iránskej spoločnosti a politickej triedy k peniazom radikálnym spôsobom zmenil, a dosiaľ prevládajúce morálne hodnoty - zvlášť náboženské - sú na výraznom ústupe.

V dňoch 4. až 6. júna sa vo Viedni uskutočnilo 42. latinskoamerické sympózium, tentoraz sústredené na aktuálnu tému prijatia novej ústavy v Bolívii s názvom Nová ústava – nová Bolívia? Účastníci sa zameriavali predovšetkým na aspekty ekonomiky, regionálnej integrácie, konštitučných procesov a podmienky demokratického vývoja v Bolívii v kontexte spolupráce s ďalšími latinsko-americkými krajinami. Deň pred začatím sympózia, 3. júna 2009 sa v Bratislave konalo stretnutie s riaditeľom Latinskoamerického centra sociálnej ekológie (Centro Latino Americano de Ecología Social) v uruguajskom Montevideu Eduardom Gudynasom a profesorom Inštitútu pre štúdium politickej ekonómie vo Viedni Joachimom Beckerom. Obaja odborníci načrtli bratislavskému publiku rôznorodé podmienky a východiská, za akých na latinskoamerickom kontinente prebieha vývoj ku komplikovanej ekonomickej, environmentálnej a kultúrnej sebaidentifikácii.

Návrat amerických jednotek na bývalou vojenskou základnu Manas v , které ji používají jako týlovou pro válku v Afghánistánu, prý ještě před podpisem dohody schválila Moskva. Uvedla to agentura Reuters s odvoláním na zdroj blízký ruskému prezidentovi Dmitriji Medveděvovi.

26. 6. 2009, Novinky: Kreml údajně posvětil USA základnu Manas ZDE

ŠOK│ Jak už jsem před časem uvedli, podpis smlouvy o americkém využívání základny Manas, která je klíčovým logistickým uzlem pro pokračování amerických vojenských operací v Afghánistánu, ukazuje na tichou dohodu Moskvy a Washingtonu a nazančuje, že vztahy Medveděva s Obamou nemusí být tak napjaté, jako byly mezi Putinem a Bushem. Vše spěje cestou opatrných diplomatických kroků k podzimním jednáním o jaderném odzbrojení, navazujícím na smlouvu START 1 z roku 1991 a přijetí dalších strategických dohod mezi Ruskem a USA. Pro Rusko je klíčové odzbrojení i ostatních jaderných států, zejména Blízkého východu. Obamův tlak na Izrael tak zapadá do celkového konceptu změn americké bezpečnostní politiky.

24. 6. 2009, BL: Kyrgyzská základna bude opět Američanů? ZDE

Tím, čím je mi v papírové podobě Obrys-Kmen, tedy druhem domova, tím jsou mi v podobě elektronické Britské listy. Právě v tomto zvláštním internetovém prostoru jsem se kdysi poprvé obrátil ke svému publiku s freudovskou zeminou pod nohama, to když se mi zazdálo, že v Obrysu-Kmeni přeci jen bych byl s freudismem jen přívětivě trpěným hostem, a to především u čtenářské obce, jež je ke všem publikujícím svatě trpělivá, přesto poměrně jednoznačně definovatelná, co do diskurzu, z něhož pochází a v němž žije.

Britské listy proti tomu nemají diskurz, jsou protipólem Obrysu-Kmene - už médiem, jež je nese, vůči němuž se moudře nebouří, a jež předurčuje kaleidoskopičnost, rizomatičnost, multidiskurzivitu a neexistenci hierarchie.

Filozof Martin Škabraha shrnul význam Britských listů v českém kulturním a intelektuálním poli kdysi takto: "Všechny přednosti, které kdy BL měly, vyplývaly z toho, že jde o zcela periferní, outsiderovský prostor, kde se mohou ozvat hlasy jinde potlačované. Má to ale i svá negativa v tom, že se stávají útočištěm grafomanů, podivínů, frustrovaných marginálů, ba i extremistů.... Je to unikátní, spontánní obraz českého myšlení na začátku 21. století, ve vší jeho neučesané a pravdivé grotesknosti."

V souvislosti s ekonomickou krizí se stává velmi aktuální otázka dalšího vývoje soustavy veřejných financí v ČR. Nejde však jen o její budoucí vývoj. I když právě ten bude v mnohém klíčový pro celou českou hospodářskou politiku v příštích několika letech. Je nutné se také podívat na minulý vývoj a to především s úmyslem najít v minulosti tendence, které budou pokračovat i v dalších letech. Nelze si prostě myslet, že budoucí vývoj se může odtrhnout od minulosti a že nebude ovlivněn rozhodnutími či činy, které byly provedeny v minulých letech. Budoucnost je tedy značně předurčena a volnost jednání v budoucích letech je malá.

Našel jsem dnes v Britských listech spoustu zajímavých věcí, na které bych rád krátce reagoval (zajímavé jsou ovšem vesměs i ty, na něž reagovat nedokáži). Nejprve ke smrti M. Jacksona.

Kdysi jsem dlouhá léta pracoval jako lidskoprávní aktivista, nikdo tedy nemusí pochybovat o tom, že v normativní rovině uznávám nárok každého člověka na veškerá lidská práva připisovaná mu západní kulturní tradicí a posléze zakotvená ve Všeobecné deklaraci lidských práv. To mě ale rozhodně nevede ke konfúzi přání vycházejících z normy s aktuálním stavem světa. Kvůli Bushově imperialismu a posléze kvůli finanční a ekonomické krizi akcie západních demokracií na pomyslné globální burze politických idejí pořádně klesly v kurzu; Obamův postup v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu to rozhodně nevylepšil. Pokud si budeme lhát do kapsy, že tyto skvrny se podstaty látky nedotkly, dříve či později nás čeká i ideová recese, nebo dokonce bankrot. Žádné záchranné balíky ani protiraketové systémy nás před tím neochrání.

Obraťme otázku: Mají lidé Západu právo být svobodní? A jsou? Jan Čulík, téměř slovy osvícence Voltaira, horuje pro nikým neomezitelné právo vzpoury všech různých skupinek ve jménu jimi chápaných svobod. To by nebylo až tak směšné, kdyby každý nechápal svobodu jinak. Je svobodný žebrák či bezdomovec - jsou respektována jeho lidská práva? Je svobodný bohatec, který musí platit daně větší, než chudák? A je svobodný ten, jehož úspory denodenně likviduje státem manipulovaná inflace, jejímž cílem je jen jeho závislost na mzdě, jehož výši nemůže ovlivnit? Přes veškerý pokrok se nikdy zboží a služby nezlevňují a my všichni jsme stále více a více závislými otroky. A stále snadněji můžeme být žebráky či bezdomovci.

Jan Čulík by měl v požadavku na právo vzpoury pravdu, kdyby se jednalo o "vnitřní džihád" dle výroku jednoho z klasiků existencialismu: "Není třeba měnit svět, je třeba měnit svůj vztah k němu". Kdyby se jednalo o aplikaci teze Benedicta de Spinozy, citovaná Marxem, že "svoboda je poznaná nutnost".

"Čína má plné a nikým nezadatelné právo určovat si limity své legitimity sama," píše zábavně Štěpán Kotrba a dostává se tak do jednoho ze svých četných logických zkratů. Co je to Čína, Štěpáne? Když se k moci dostane skupina diktátorů a zotročí zbytek obyvatelstva, z titulu toho, že povraždili pár tisíců lidí (v Číně to za Maovy kulturní revoluce byly spíš miliony) se jejich vláda stává legitimní? Jakmile jakýkoliv diktátor uchvátí v jakékoliv zemi moc, jeho vláda se tím stává legitimní? Byla Husákova vláda v Československu legitimní?

Západní vlády respektují diktátory, kteří uchvátí v nějaké zemi moc, z čistě pragmatických důvodů: jen proto, že udržují - bez ohledu na útlak poddaných - mezinárodní stabilitu. Čínskou vládu jiné mocnosti respektují nikoliv proto, že by byla legitimní, ale proto, že má moc a vládne obrovskou zemí. Severní Koreu jiné mocnosti respektují proto, že má jaderný potenciál.

"Čína" dneška je země, ctící vlastní tradice a mající vlastní pravidla vlády. Uznávající vlastní pravidla státní správy a samosprávy. Země s otevřenými hranicemi, odkud nikdo neutíká, protože nechce a nebo není kam. A kdo chce, tak jde. Všude je chléb o dvou kůrkách. Země nacionalistická, hrdá jak na SVÉ "utlačitele" císařské, tak i komunistické. Pohrdající chaosem v Evropě. Vnitřní stabilita tohoto režimu je založena na souhlasu VĚTŠINY z miliardy jeho obyvatel. Miliarda lidí se nedá kočírovat násilím. Vynikajícím způsobem o Číně psali v Britských listech nikoliv evropští aktivisté "lidských práv", ale ti, kteří tam žijí a podnikají. Tak třeba autor článku "Nebeský klid už dvacet let".

Jakou legitimitu má oproti Číně režim rozkradačů státního majetku v Británii, režim požitkářských elitářů, lhářů a darebáků - ve všech stranách? Páchá snad předseda britského parlamentu či předseda vlády rituální sepuku jako omluvu občanům? Ne. Nechávají si střeva párat bulvárním tiskem. Vidím nicméně daleko více utlačitelské režimy světa, než je státně kapitalistická Čína pod vedením místní "komunistické" strany, která už má komunistický jen název. Jenže ty z Británie nejsou vidět, protože zde má britská "demokracie" dodnes krev na rukou.

Argumentace Štěpána Kotrby, že existující režimy, bez ohledu na to, zda to jsou či nejsou režimy násilné, jsou legitimní, je opravdu šokující. Argumentace na základě legitimity mocí má ovšem nemalý háček, protože neexistuje jen právní legitimita, ale i legitimita sociologická a sociologická legitimita moci může mít dva důvody: podporu, anebo rezignaci. Z těchto naprosto odlišných důvodů se lidé nebouří proti moci. V případě právní legitimity režimu mocí se zahraniční mocnosti často neptají, jak se moc k moci dostala, v mezinárodních vztazích to velice často není ani důležité. V případě sociologické legitimace je ale zajímavé, proč se některé vlády mohou udržet u moci a proč a kdy z rezignace se může rozvinout revoluce anebo reformistická změna systému.

Motto:

Jakou legitimitu má oproti Číně režim rozkradačů státního majetku v Británii, režim požitkářských elitářů, lhářů a darebáků - ve všech stranách? Britská zahraniční politika ovšem demokratická není. Pouze politiku dělových člunů nahradilo hospodářské embargo EU, korupce, kšeft se zbraněmi, zločinná léková politika a hladomory.

Štěpán Kotrba

K článku Štěpána Kotrby "Čulíkova obrana imperiálních práv na 'tu jedinou' pravdu" se už nedá dodat v podstatě nic. To je kojzarovský text, v němž si autor řeší celou řadu pozoruhodných komplexů. Třeba nenávist k českým "emigrantům".

Svoboda, kterou požadují různí demonstranti, není věcí filozofických definic, ale subjektivního pocitu každého jednotlivce. Každý za sebe cítí, že ti, proti kterým demonstruje, brání jeho osobě chovat se svobodně.

Tyto pocity mohou mít u každého jinou motivaci a intenzitu. Dovoluji si tvrdit, že průměrně vzdělaný jedinec, žena, muž a už i děti vědí dobře, co a kdo jim svobodu bere. Nebudu zde citovat žádné autority, protože bych se podobal těm karatelům, kteří vědí lépe než my, co to ta "pravá" svoboda je a chtějí nám ji naordinovat.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V květnu 2009 přispělo celkem 257 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 92 324 04 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31. 5. 2009 částku 60 385,44 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a €761,80.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.