Ed Miliband, britský ministr životního prostředí, důrazně varuje v rozhovoru pro týdeník Observer před "hlasy sirén", které zpochybňují zjištění, že globální oteplování způsobil člověk. Reagoval na kontroverze, týkající se obvinění z minulého měsíce, že klimatologové utajovali některé operace, i na omluvu Mezivládního panelu pro klimatické změny, že předpovědi o budoucím tání himalájských ledovců byly přehnané.

Bývá mnohdy úlevné číst texty, které nejsou ani trochu „veselé“, ale čerpají poselství lidské moudrosti a zkušenosti přes minulá tisíciletí a nabízejí ho prostřednictvím současných osobností hledajících nikoli myšlenkové konfrontace, nýbrž východiska, dnešním lidem. Takovým textem se mi jeví stať Petra Druláka, ředitele Ústavu mezinárodních vztahů, uveřejněná v SALONU deníku Právo 28. ledna pod názvem – ANTIGONA ODCHÁZÍ.

Terčem široké kritiky sobotního britského tisku bylo páteční vystoupení bývalého premiéra Tonyho Blaira při Chilcotově vyšetřování války v Iráku. Blair tvrdil, že nemá naprosto žádné výčitky svědomí, že svrhnout Saddáma Husajna bylo správné, že by to udělal, i kdyby věděl, že neexistují irácké zbraně hromadného ničení, že situace po 11. září se změnila a že je stejně nutné nyní svrhnout režim v Íránu. Mnozí poukazovali na to, že proti invazi do Iráku byl a je i velký počet iráckých odpůrců režimu Saddáma Husajna. Přítomným matkám zabitých britských vojáků se Blair neomluvil, ani se nezmínil o statisících mrtvých, které jeho válka usmrtila. Jeho šestihodinové vystoupení bylo zpočátku nervózní, jakmile si uvědomil, že osoby, které ho vyšetřují, jsou slabé, nabyl Blair sebevědomí a předvedl dokonalé představení.

Z mnoha kritických hlasů citujeme za všechny názor Haify Zangany, spisovatelky a bývalé vězenkyně režimu Saddáma Husajna:

O nezaměstnanosti se dnes píše a mluví všude. Kromě paní Jílkové s pořadem „Máte slovo“ se hlouběji nezaměstnaností nikdo nezabývá, veškeré zprávy a diskuze jsou jenom povrchní a plné uměle vytvořených mediálních a politických mýtů. Pro média se spíše stává novou formou zábavy, jako reality show. A to je chyba, neboť hlubokou diskuzí by vyplulo na povrch mnoho nejasností a zmapovala by se personální problematika, která by usnadnila pohled na celý český kapitalismus. Že se to nehodí politikům, zvláště nyní před volbami, je jasné. Že se to nehodí ani občanům, to už tak jasné není.

Letošní první seminář družstva FONTES RERUM ve spolupráci Evropským hnutím v České republice nesl název „Strategie fiskální konsolidace anebo exit strategie?“ aneb, jak přejít od deficitů veřejných financí přesahujících 6% HDP k vyrovnaným rozpočtům a k euru? V diskusi vystoupili jako panelisté Pavel Mertlík - hlavní ekonom Raiffeisenbank, Milan Štěch - předseda ČMKOS a místopředseda Senátu PČR a Miroslav Zámečník - ekonom, Boston Venture Central Europe.

KD│ Nová vědecká studie publikovaná v časopise Science vysvětluje pokles nárůstů průměrné globální teploty pozorovaných v minulé dekádě (ve srovnání s očekávanými hodnotami vyplývajícími ze standardních modelů) účinky ledových částeček ve stratosféře. Pokles obsahu ledových částeček ve vyšších vrstvách atmosféry prý možná působí jako jakási brzda skleníkového efektu vyvolaného lidskou činností, informuje David Adam v Guardianu.

Náchylnost některých "vědeckých" redaktorů přeceňovat vědecké objevy, zdánlivě podporující ideologické či neonáboženské teorie je úsměvná... Hypotéza není pravda zjevená a publikace v Nature či Science ještě neznamená, že se budou přepisovat učebnice... Množství vodní "páry", odrážející určitou část spektra dopadajícího záření v stratosféře je oproti nižším vrstvám zanedbatelné. A není to pára (plynné skupenství vody), ale většinou vodní aerosol (drobné částice kapalné vody - mlha, či ledu). Pára je to v závislosti na minimálním tlaku pouze za teplot větších než 200°K (-73°C při 0 Pa) až po 271°K (0°C při 100 kPa). Přehledný diagram fázových změn je na konci článku, stejně jako graf teplot atmosféry v různých výškách. Tepelné poměry atmosféry a charakter vodních částic v ní jsou ale značně proměnlivé. Faktory jsou různé - znečištění, klesající tlak (teplota varu je definována tak, že se jedná o teplotu, při které se právě vyrovná tlak par kapaliny s tlakem okolního plynu, z čehož vyplývá, že teplota varu vody závisí na tlaku - vzorec je t [°C] = 71,6 + 28 . (p / 105 [Pa])). S tím souvisí i termín "rosný bod", námraza ap.. Tak prakticky vedle sebe může existovat voda kapalná v podobě jemného aerosolu zvláštních vlastností, led I_c, "obyčejný" sníh - led I_h, stejně jako přechlazená voda či krátkodobě v malém množství i pára (ve výškách od 30 do 60 km). Záleží na mnoha okolnostech. A o nich nikdo neví prakticky nic...

Znejistělí zastánci globálního oteplování nyní jen modifikují své předpovědi podle aktuální teploty za oknem. Lidem nevysvětlíte, že nastává globální oteplování a měli by se uskromnit ve spotřebě plynu a ropy, jestliže jim za okny fičí severák a brodí se půlmetrem sněhu při teplotě minus pětadvacet...

Kritický pohled na současnou českou politiku by neměl vést k nekritickému hodnocení režimu KSČ před listopadem 1989. Každý tu dobu - a byla dost dlouhá - prožíval jinak a jinak viděl i politiku. Kdo, tak říkajíc, držel hubu a krok, mohl mít a může mít i dnes pocit, že to zase nebylo tak hrozné. Ale bylo.

Dovedu si představit, že někteří z našich čtenářů prožili svůj život za komunistické totality v švejkovském prostředí, kde všichni předstírali politickou angažovanost a zároveň všichni byli kamarádi a nikomu se nic nedělo.

Jenže i v tu dobu podle nich údajně "liberální" normalizační režim tvrdě pronásledoval ty, kdo se mu znelíbili, ve vyšetřovnách Stb a ve vězeních. Právě proto říkám a stojím si za tím, že funkcionáři komunistického režimu mají na rukou krev, a to nejen ti z padesátých let, ale i z let sedmdesátých a osmdesátých. Svoboda je nedělitelná a spáchané zločiny zůstávají zločiny. Právo se neurčuje statisticky. I kdyby byl za komunistického režimu v Československu mučen jediný člověk, i tak by byla ta éra dobou zločinu. Jenže on to nebyl jen jediný člověk.

Na věci nic nemění, že se zlo děje i dnes i jinde. To přece nemůže spáchané zlo omlouvat!

Vůbec nechci srovnávat, jak se s třídním nepřítelem zacházelo před pár lety, stejně jako jsem si vědom rozdílu mezi politickými a kriminálními vězni, přesto se domnívám, že by v debatě o tom, jak establishment zachází se zadrženými osobami, neměla uniknout současná situace. Ze zprávy Výboru proti mučení vybírám, píše Tomáš Gawron:

Narodil som sa v roku 59. V škole ma nikto nikdy nenútil robiť živé obrazce a ani som o tom nepočul. Tým nechcem povedať, že to tak niekde nebolo, ale určite to nebolo pravidlo či obyčaj. Rozhodne to nebolo rozšírené. Bol to zrejme podobný výstrelok ako pieseň o radare, píše Alex Hampl.

Bol som vojak z povolania a nebol som člen KSČ, keď som však chcel ísť na postgraduálne štúdium musel som vstúpiť do KSČ, čiže určitý nátlak na členstvo v KSČ určite existoval ,ale nebol fatálny ,a keď ste obetoval exkluzívne postavenie medzi vládnucou elitou, mohol ste sa mu vyhnúť.

"Celé období komunismu nebylo zločinné," píše Alex Hampl. Ale to bojuje s větrnými mlýny, respektive vytvoří si strašáka a toho pak kritizuje, je to přesně stejný mechanismus jako kritika od mnohých vůči knize Mary Heimannové.

Právě já léta zdůrazňuju, že celé období komunismu nebylo zločinné, na rozdíl od sekyrářů v dnešních médiích. Vražedná byla raná padesátá léta (1948-1953), pak následovala dalších cca deset let stagnace, kdy režim pokračoval ve svých nelidskách praktikách, ale už ne nadšeně a stalinismus slábl. Od roku 1963 se ve společnosti začaly projevovat liberalizační tendence, sledujte například filmy z šedesátých let, a tak v letech 1966-1967 byla československá společnost už víceméně normální - žádná hesla na domech a na ulicích, možnost cestovat na západ, atd.

Studoval jsem I. Fakultu všeobecného lékařství University Karlovy v letech 1979 až 1985. V ročníku nás bylo cca 400. Každý ročník se přijímalo 20 lidí na kandidátské posty strany. O těchto 20 míst byl veden nekompromisní boj. V něm nechyběly ani udavačské dopisy typu „před kolegy hovořil o sovětských raketách ve smyslu, že se neodlišují od amerických pershingů“.

Ano, nabídku ke vstupu do strany jsem dostal, a přestože jsem na ni pozitivně nezareagoval, nic nezákonného se mi nestalo, všechno probíhalo v mezích platných zákonů.

Od roku 1978 jsem měl podanou žádost o byt, tak ta se přestěhovala na konec pořadníku. Garsonku s výhledem na sever jsem mohl osídlit až roku 1988, a to, jak mi po převratu řekli sousedé, každých čtvrt roku se na mne chodili ptát soudruzi v uniformě ( železničáři to nebyli ) a zjišťovali, zda mám psací stroj a kdo mne navštěvuje.

Platová třída mi byla změněna z jedenácté na desátou (s vysvětlením, že o žádné peníze nepřijdu, komentář netřeba), píše Vladimír Šmídl.

Vážený pane Čulíku,

nevím zdali jako "demokrat "jste ten povolaný, který bude rozhodovat o tom koho zločinecké struktury v rozporu s mezinárodním právem napadnou, či nikoliv, píše Petr Herout.

Pokud vím byli to před Vámi pánové Bush a Blair a jejich renomé se asi nedá hodnotit jako humánní. Dojímá Vás téměř k slzám případ pana Wonky, ale osud tisíců zabitých od Jugoslávie po Irák a Afghanistán Vás nezajímá, asi to bude tím, že sloužíte jiným pánům než rozumu a humanismu.

Co se však týče reformy dnešního systému financování vědy, lze – z povahy věci – lidové hlasování chápat maximálně jako občasný – vzácně se vyskytující – korektiv, jenž se uplatní tehdy, když se volení zástupci příliš výrazně odchýlí od „vůle lidu“. Podívejme se na následující příklad, píše Matěj Šuster.

Tomáš Krček už poukázal na to, že ani trapné znalosti angličtiny nemusejí být překážkou v politické kariéře. Důkazem však podle mých vzpomínek není jen bývalý ministerský předseda spolkové země Bádensko- Württembersko a osobně kancléřkou Merkelovou do funkce německého komisaře v nové Evropské komisi jmenovaný Günther Oettinger, ale například také světoznámý kulturista, filmový herec a guvernér amerického státu Kalifornie Arnold Alois Schwarzenegger. Čtenáři Britských listů by si proto mohli myslet, že Jan Čulík je nějak vedle, když píše o tom, že by Češi měli umět dobře anglicky; že tomu ale v některých případech tak skutečně je, o tom něco v téhle poznámce.

KD│ Jednou z věcí, kterou jsem nedávno probírala, jsou specifická mužská a ženská témata. Zdá se, že ta ženská často zahrnují diskusi o hmotě a fyzičnu - co mohu dělat s menopauzou, jak zacházet s kontrolou porodnosti, menstruací a dalšími tělesnými záležitostmi, nebo o lásce a sexu. Pokud jde o muže, pravidelně končíme u psychologických důsledků, které se pro mnoho mužů, pokud ne pro všechny, zdají být zvlášť akutní. I když všichni prožíváme úzkost a mnoho žen se potýká s těmito záležitostmi, pokud dojde na úvahu o genderových zvláštnostech, mnoho mužů hovoří o tom, jak je těžké vypořádat se se změnou rolí a převažující úzkostí, depresí a přílišným spoléháním na léky a alkohol, napsala Sharon Astyková na blogu The Chatelaine's Keys.

Ve Spojených státech ve čtvrtek zemřel ve věku 91 let spisovatel J.D. Salinger, autor klasické knihy z r. 1950 Kdo chytá v žitě, svého druhu amerických Zbabělců (které Josef Škvorecký sice napsal v létě 1948, ale mohly vyjít až o deset let později, kdy byly stejně zkonfiskovány).

Stejně jako Škvoreckého Danny Smiřický je Salingerův šestnáctiletý Holden Caulfield zosobněním neformální, adolescentní bezprostřednosti.

Je to zpověď šestnáctiletého mladíka, který uteče během vánočních prázdnin ze školy a hledá ve světě pokrytců něco autentického. Pije a tancuje a řeční během dvou dní ve městě a zažije okamžik hořkosladké radosti, když vidí svou mladší sestru, jak v Central Parku jede na kolotoči. Kniha se stala doslova mýtem pro vznikající postavu, totiž teenagera. Kdo chytá v žitě bylo 30 týdnů na seznamu bestsellerů deníku New York Times, prodalo se asi 65 milionů výtisků a ještě i v současnosti se té knihy každoročně v USA prodá 200 000 výtisků.

ŠOK│ Prototyp ruského bojového letounu páté generace PAK FA / T-50, který se očekával několik let, dne 29. ledna 2010 vzlétl Komsomolsku na Amuru k letovým zkouškám. Let měl posoudit řiditelnost letadla, výkon motoru a hlavních systémů. Ve srovnání s předchozí generací bojových strojů, PAK FA má několik jedinečných funkcí, které kombinují funkci stíhacích letadel a bitevníků. Je vybaven zcela novou avionikou. Na maximální míru je snížena viditelnost a úroveň zobrazení na radarech, optických a infračervených čidlech. PAK FA program jednoznačně vychází z ruské konstrukční školy a navazuje na výrobu letadel Suchoj předchozí generace, zejména na Suchoj Su-35, typ popisovaný jako „generace 4++“. PAK FA je v současnosti nejmodernější bojový stroj na světě, který v mnoha ohledech předčí i americký F-22 Raptor. Rusko hodlá na jeho dalším vývoji spolupracovat s Indií a Brazílií. Očkává se, že letouny PAK FA budou daleko levnější, než k astronomickým nákladům 32 miliard dolarů vyšplhavší se program F-22. To by znamenalo, že že se po čase může dostat do výzbroje i dalších států. Uvažuje se zejména o jeho nákupu Venezuelou a Brazílií.

video YouTube 1 2 3

Je načase říci i něco pozitivního na adresu lékařů, třeba má slova budou inspirovat i některé lékaře z ostravské nemocnice. Nepůjdu pro ně daleko, uvedu vlastní pozitivní zkušenost s lékaři, kteří svým nekonvenčním přístupem významně ovlivnili budoucích pět let strávených s matkou a nakonec i to, že zemřela doma. Odvaha lékařů tehdejšího a dnes již neexistujícího ZÚNZ Příbram stála u zrodu všeho, co jsem v budoucnu s matkou prožil. Avšak tehdy nikdo z nich nevěděl, co bude, řídili se jen svým svědomím.

Napsala jsem reakci na článek Tobiase Romberga "Oběti a pachatelé. Reportáž o tom, proč mladí Palestinci umí tak přesně házet kameny" (placený přístup) který vyšel v Respektu 2/2010. Redakce mi napsala, ze je pro publikaci moc dlouhý a dají jej někam mezi reakce čtenářů na web. Myslim, ze tam bude mít minimální impact, proto jsem se rozhodla Vás kontaktovat, zda by bylo možné text publikovat v Britských listech, píše Tereza Hendlová.

Ne věcném problému odklízení sněhu z chodníků, se dá učebnicově demonstrovat hned několik základních principů současného politického systému. Problém, který uměly obce řešit snad od doby svého vzniku, se v naší zemi najednou stal politikem.

Předesílám, že nejsem jazykovědec, ani nemám výhrady proti snižování genderové nevyváženosti v našem vyjadřování. Řekněme prostě, že s psaným textem pracuji hodně a rád. Zaujal mne proto odkaz na příručku "Kultura genderově vyváženého vyjadřování".

Dovoluji si Vás upozornit, že článek Tomáše Krystlíka je (opět) manipulativní.

Němečtí nacisté by PŘINEJLEPŠÍM poněmčili pouze ČÁST Čechů, ostatní by čekal mnohem horší osud. Důkazy o tom poskytují autentické nacistické dokumenty shromážděné dlouholetým přispěvatelem BL historikem Bořivojem Čelovským (kniha „So oder so“, která má příznačně v názvu slovo genocida)

Tomáš Krystlík má pravdu, když odmítá tvrzení, že v případě nacistického vítězství by naše matky nejspíš skončily v pecích krematoria koncentračního tábora. Nacističtí znalci rasových kritérií si Čechů cenili poměrně vysoko. Výše, než například sudetských Němců. Příklad lidických dětí (úspěšnost < 10%) je specifický. Dětí bez domova bylo za války dost a tak mohlo výběrové řízení proběhnout podle přísnějších kritérií. Vůči Čechům, kteří projevili zájem o dobrovolné poněmčení byli rasoví experti podstatně benevolentnější. Potenciálním českým matkám nasazeným na práci v Říši bylo německé občanství někdy přímo vnucováno. Lze tudíž předpokládat, že v případě německého vítězství by české matky skončily v pecích tak maximálně z jedné třetiny.

Nějakou dobu jsem váhal, jestli pokračovat v debatě o vztahu vědy a politiky, která se na Britských listech rozjela. Myslím, že jsem v podstatě řekl, co jsem říct k tématu chtěl, a ačkoli by další upřesňování samozřejmě možné bylo, pravděpodobně by nestálo za námahu čtenářů. Když jsem se nakonec rozhodl na poslední článek Martina Škabrahy odpovědět (slibuji, že už tentokráte již skutečně naposledy), nebylo to kvůli samotné političnosti vědy, ale kvůli některým analogiím, které autor staví. Analogiím, které dle mého soudu ignorují etické normy sdílené, doufám, všemi zainteresovanými stranami, Škabrahu nevyjímaje. Nebudu proto obšírně rozebírat, zda matematizace spojená s neznalostí zámořských území byla nutnou podmínkou dohody z Tordesillasu, či dokonce příčinou samotné kolonizace (což Škabraha přinejmenším naznačuje – jako kdyby si velmoci mnohokrát v historii nedělily území, o kterém měly perfektní znalosti). Nevím ani, jestli má cenu přít se o výroku "[N]elze hovořit o žádné „objektivní realitě“, pokud nemáme alespoň dva evidující subjekty, které se shodnou, že viděly to samé." Podle Škabrahy banální pravda, podle mého spíš velmi podivné zacházení s pojmem realita – jako kdyby se věci stávaly reálnými v okamžiku, kdy jsou spatřeny dvěma svědky.

Pan Čulík se ve svém článku dopouští některých zkreslení.

Výsledky průzkumu veřejného mínění, který provedla organizace STEM, podle něhož je 84 procent Čechů přesvědčeno, že výsady současných českých politiků jsou stejné jako výsady politiků bývalého komunistického režimu v Československu, 87 procent Čechů si myslí, že česká vláda a čeští politikové neberou při rozhodování v úvahu názory občanů a jen 20 procent Čechů zastává názor, že současní čeští politikové jsou poctivější než političtí představitelé bývalého komunistického režimu, jsou nesmírně významné.

Tvrzení, že „bychom skončili, nejspíš naše matky, v pecích krematoria koncentračního tábora“, není pravdivé. Johann W. Brügel ve svém stěžejním díle Tschechen und Deutsche dokázal, že Hitler chtěl Čechy poněmčit v časovém rozmezí alespoň jednoho sta let. To německý Nationalsozialismus nezamýšlel s žádným jiným okupovaným národem, ani s germánskými národy jako jsou Holanďané, Dánové, Norové. Dost se uvádí tajná Heydrichova řeč z 02. 10. 1941, ale všechny překlady do češtiny vynechávají podstatnou poznámku ke konci jeho projevu: „Es ist dies ja alles nur theoretisch gesehen.“ K tomu všemu je poučné vědět, co již od roku 1939 zamýšlel český nacionální socialismus učinit s čs. Němci a židy po skončení války, píše Tomáš Krystlík.

V období 20. výročí listopadové „sametové“ revoluce (říjen 2009) jsem napsal svůj názor, laické hodnocení uplynulých dvaceti let, tedy od listopadu 1989 do r. 2009. Článek nesl název: „Dvacet let od sametové revoluce: NIC MOC“. Na několika příkladech ze života naší společnosti, jsem se snažil pokud možno objektivně, ale velmi obecně a stručně, popsat a zhodnotit, co se od doby listopadu 89 do dnešních dnů změnilo v naší společnosti změnilo k lepšímu natolik, abychom mohli konstatovat: ano, máme demokracii, žije se nám lépe než dříve, politici jsou uvědomělí, čestní, hájí zájmy občanů a jsou lepší než za komunistů, máme všechno na co si vzpomeneme (když na to máme), jsme svobodní, státní ekonomika prosperuje, nemáme dluhy, nejsme nikomu zavázání, nemusíme být nikomu podčiněni atd. S hodnotícím dovětkem: NIC MOC.

„Netankujte u Lukoilu.“ Sedmkrát zopakoval tuto větu ve svém článku mladofrontovní žurnalista z brněnské redakce Karel Škrabal. Sedm hromů a blesků vyslal na ruskou firmu. Co nám ti proklatí hoši z východu provedli? Podpořili, jak píše, překlad knihy českého prezidenta do ruštiny. A to jak víme, je jazyk země, v níž se „zavírají podnikatelé, střílí opravdu svobodní novináři, vysílá jen prorežimní televize....“ Proto, „nemáte rádi politiku a názory Václava Klause škodící přírodě? Netankujte u Lukoilu.“

KD│ Takřka po roce působení Baracka Obamy v Bílém domě jsou výsledky administrativy jejími příznivci široce kritizovány coby ukázka neočekávané neschopnosti a politické nekompetence, která ostře kontrastuje s předvídavostí, inovativností a schopností předvedenou během prezidentské kampaně. Fatální samolibost Obamova Bílého domu a vedení Demokratické strany ve vztahu k výsledkům senátorských voleb v Massachusetts, spolu s únavou z průtahů kolem reformy zdravotnictví, vyvolaly drama, v němž prezident vůbec nehraje aktivní úlohu. Vypadá to, jako by snad nikdy sám nevěděl, o jaké reformy vlastně usiloval, a přenechal Kongresu a lobbyistům, aby si bez jakéhokoliv vedení vybojovali legislativu podle vlastní chuti, napsal William Pfaff pro Truthdig.

Připojuji se k názorům Petra Tučka v BL z 27. 1., vyjádřeným v článku „Polistopadové změny“. Domnívám se, že původně Milan Valach v textu „Obnovení strachu“ správně poukázal na téma, které se jako specifický fenomén doby stále více a zřetelněji vynořuje v příbězích a osudech mnoha konkrétních lidí, v různých sociálních skupinách a společenských vrstvách.

Myslím si, že téma strachu se určitými nezanedbatelnými projevy v různých formách deprivací, stresů, neuróz, skrytých či otevřených agresí tak či onak promítá a negativně působí nakonec v celém společenském spektru.

Příspěvek Jana Čulíka z 28.1.2010 "Fiasko české demokracie po dvaceti letech" ukazuje zjevně, jak obrovská propast leží mezi životními zkušenostmi různých lidí, pokud jde o minulý režim, píše Miroslav Tejkl.

S vyjímkou tak dvou snad tří, neznám ze svého okolí nikoho, kdo by považoval komunistickou politickou garnituru z minulého režimu za zločince, kteří mají na rukou krev - pokud se zvlášť nezdůrazní první garnitura po roce 1948 - to by jich podle mého odhadu několik přibylo...

Kdysi jsem kdesi četla, že politika by měla zbavovat člověka strachu ze života a umění strachu ze smrti. Logicky dodávám, že pojišťovna by vás měla zbavovat strachu z pohromy, zejména živelné, když hned nepomyslím na zloděje, vrahy či paliče.

Letošní zima je krušná a sníh a mráz je všude.

Loupežník Juraj Jánošík je nesporně slavná postava, která přesáhla i hranice někdejšího Československa. Zbíjal, nezabíjal, možná plnil zpravodajské úkoly, za žebro byl naboden na hák. Zkrátka za dobrotu na žebrotu. Zpívají se o něm písně, do pověsti o jeho pásu nezranitelnosti se promítají zkazky, které si sdělovali už staří Germáni o svých velmožích, podarovaných zdobenými předměty římské provenience.

Ty zde tradiční přehledy musí přirozeně kulhat za časem, který sledují. Nikdy nemohou postihnout vše „podstatné“. Ani sám život, ani uvažovaný rozsah příspěvku to nedovolí. Je otázkou, zda zde běžná inventarizace, skloubená do dat, může být optimální. Pokusím se tentokrát seskupit události měsíce v poněkud odlišné režii.

Tragikomický příspěvek v diskusi o potřebě dobrého zvládnutí angličtiny, vedené v současné době na BL, může velmi dobře sloužit videoclip, v němž nový německý zástupce Günther Oettinger v nově ustavované Evropské komisi, předvedl svou svéráznou schopnost špatně zvládnuté angličtiny. Oettinger není ovšem jen tak někdo - do funkce německého komisaře byl jmenován osobně kancléřkou Merkelovou a doposud zastával úřad ministerského předsedy Spolkové země Bádenska Württemberska.

"Kdyby jen bývala Srí Lanka mohla dostat aspoň desetinu zájmu sdělovacích prostředků, jakého se nyní dostává Haiti," stěžoval si můj přítel, který v té době pracoval v Colombu. "Tlak médií mohl zachránit tolik životů." I když nikdo nezpochybňuje množství zájmu, které si v médiích v současnosti oprávněně vysloužilo Haiti, je lehké s mým přítelem souhlasit. Mezinárodní sdělovací prostředky reagují velmi odlišně na oběti přírodních katastrof a na oběti válek.

KD│ George Soros, finančník a miliardář, který v 90. letech obrovsky vydělal na spekulaci proti britské libře, varoval, že vyhlídky britské ekonomiky jsou "pochmurné", informuje na svém blogu při zpravodajském portálu BBC Robert Peston.

V prosinci 2009 přispělo finančně na Britské listy 203 osob celkovou částkou 67 486.45 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31. 11. 2009 částku 147 734.43 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a €1600.09. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že umožnili další provoz našeho časopisu nedávným financováním nových serverů. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.