ZDE najdete utajovaný audit projektu pražské OpenCard. Dozvíte se v něm skutečně pozoruhodné věci. ZDE je vyjádření auditora k námitkám magistrátu, ktery tvrdí, že audit má chyby. Jana Ryslinková už podala příslušné trestní oznámení. Dojde k potrestání viníků? Magistrát se snaží pro veřejnost vytvářet dojem, že tento audit vůbec neexistuje, a naopak se ve své PR zprávě opírá pouze o další 2 audity, které již přinesly "správné" vysledky. O tom, jak probíhalo projednávání auditu na zasedání zastupitelstva města si muzete opět přečíst na blogu Jany Ryslinkové ZDE.

Minulý týden došlo v USA ke katastrofě, píše v deníku Independent Johann Hari. Více než sto let Amerika do určité míry, jistě slabě a neefektivně - omezovala, do jaké míry smějí firmy podplácet či zastrašovat politiky. Minulé úterý byla tato omezení jedním rázem zlikvidována. Americký Nejvyšší soud rozhodl, že firmy budou mít od nynějška právo zveřejňovat během volební kampaně politickou reklamu - a nijak nebude omezováno, kolik na ni smějí vydat. Takže pokud jako vláda rozhněváte investiční bankéře návrhem, aby byla omezena moc jejich bank, důsledkem bude nepřetržitá dlouhodobá televizní kampaň, která bude odhalovat všechny vaše nedostatky. Pokud rozhněváte ropné společnosti podporou zákonů proti globálnímu oteplování, zasáhne vás cunami reklam, zdůrazňujících, že ohrožujete americké pracovní příležitosti. Pokud budete chtít snížit obrovský rozpočet na zbrojení, stanete se terčem diskreditační kampaně, že nebojujete dostatečně intenzivně proti terorismu.

V USA tak v podstatě došlo k institucionalizaci a legalizaci úplatkářství v obrovském měřítku. Firmy nyní dostaly právo odměňovat politiky, kteří plní jejich přání, a utlouci k smrti politiky, kteří se jim protiví.

KD│ Americká dodávka zbraní v hodnotě 6,4 miliardy dolarů na Tchajwan byla koncem minulého týdne schválena právě několik hodin před tím, než se měl Washington obrátit na Peking s žádostí ohledně podpory sankcí proti Íránu za jeho jaderný program. Peking v reakci na oznámení kontraktu kompletně přerušil veškerou vojenskou spolupráci s USA a uvalil sankce na americké firmy, které se mají na dodávkách na Tchajwan podílet. Jde o nejvážnější krizi ve vzájemných vztazích od nástupu Baracka Obamy do Bílého domu - a zdá se, že Čína je připravena tuto krizi ještě dále eskalovat, informovala AFP.

Čína za poslední rok zintenzivnila úsilí ovládat sdělovací prostředky, konstatuje zpráva Mezinárodní federace novinářů. Od pekingských olynmpijských her r. 2008 byly zavedeny stovky předpisů, které zabraňují, aby novináři psali o sociálních nepokojích a o skandálech.

Během kontroverze ohledně kontaminovaného dětského mléka r. 2008 směli novináři používat pouze zprávy oficiální tiskové kanceláře Xinhua. Nesměli také r. 2008 cestovat do Sičuanu, které bylo postiženo zemětřesením. Čína se zejména zaměřuje na internetová média a na internetové chaty. Internetovým novinářům je odmítána oficiální novinářská akreditace.

Zejména Čínu znepokojují sociální internetové sítě typu Facebooku, na nichž se organizují veřejné demonstrace. Zahraniční novináři jsou v Číně občas terčem násilí a v některých případech bylo jejich zařízení zničeno. Číně se však nedaří zabránit tomu, aby informace ze země pronikaly do zahraničí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Dramaticky vzrostlo napětí mezi Spojenými státy a Íránem poté, co bylo oznámeno, že Barack Obama se rozhodl uvést v činnost raketový štít na ochranu amerických spojenců v Perském zálivu před útokem z Teheránu.

Spojené státy vysílají rakety typu Patriot do čtyř zemí: do Kataru, do Spojených arabských emirátů, do Bahrainu a do Kuvajtu. Také se rozhodly rozmístit v Perském zálivu dvě válečné lodě, schopné sestřelit íránské rakety. Washington také pomáhá Saúdské Arábii vybudovat si jednotky, které budou schopny ochránit její ropné zdroje.

Avšak Britské listy by velmi zajímala přímá svědectví lidí z míst, z místních komunit a podniků, jak se jim vede, co dělají, co je uspokojuje a co je trápí. Jaké problémy řeší a které jsou podle jejich názoru řešitelné a které řešitelné nejsou. Nepotřebujeme k tomu zprostředkování od novinářů či vědeckých pracovníků. Pište nám!

Odjakživa se říkávalo, že sytý hladovému nevěří a jiné přísloví tvrdí, že nikdo není tak slepý jako ten, kdo nechce vidět. V Kanadě se říká, že lidé, kteří nechtějí ztratit přátele, nemají s nimi mluvit o náboženství, politice a o vlastních penězích. Přátel už mnoho nemám, takže riskuji ztrátu těch zbývajících a dotýkám se politiky - za minulého režimu ve staré vlasti. Sytí nadále nemusí věřit hladovým a ti, kteří nechtějí vidět, si mohou ponechat klapky na očích.

Zeptali se mě písemně dva čtenáři Britských listů, proč jsem dosud nenapsal o svých zkušenostech ze socialismu i když vědí, že jsem z republiky odešel do Kanady už v r. 1966. Proč ne? Jednak nemám žádné osobní zkušenosti z posrpnové doby a za druhé jsem se už několikrát dočetl v tomto deníku o tom, že staří lidé byli v té době mladí a tedy si ji nyní idealizují a nedovedou ji správně a náležitě (zřejmě z dnešního hlediska) odsoudit a situaci zkreslují. Je to opravdu zajímavé, že si ti starci a stařenky nestěžují a někteří dokonce volí politickou stranu, s jejímiž členy se nemluví. Nezkresluje někdo - a to docela záměrně - právě jejich situaci?

Kdyby měl snad ještě někdo pochyby o tom, že vládnutí v České republice nestojí za nic, tak jak jsem o tom psal v minulém příspěvku z FONTES RERUM, toho musí přesvědčit skutečnost, že česká vláda bude jednat o povinném, nedobrovolném, a tudíž de facto a především de iure násilném očkování 200 000 konkrétních osob. Už sama skutečnost, že se na jednání vlády země, která o sobě tvrdí, že je svobodná a demokratická, takový návrh vůbec předkládá, je skutečně smutné.

Předcházející díl ZDE

Mnoho lidí si klade otázku, proč se nic neděje, proč si necháme líbit ponižování v práci, zkorumpovanost a aroganci politiků. Chceme-li se při hledání odpovědi na tuto otázku vyhnout planému moralizování, musíme se podrobněji zabývat otázkou motivace kolektivního lidského jednání. A to je hodně složitý problém, zvláště, chceme-li dospět k takovému poznání, které nám bude nápomocné ve snaze o překonání současného katastrofálního stavu, k němuž vede dosavadní občanská pasivita. Právě ona je totiž tou hlavní příčinou všech uvedených problémů, i těch, o nichž jsem psal minule.

Milan Valach se v rozsáhlém navázání na článek Obnovení strachu zeširoka rozepsal o vlastním výkladu dějin. Z tohoto druhého textu ovšem jako příslovečná sláma z bot čouhá skálopevné přesvědčení, že dějiny v sobě obsahují racionální plán toho, odkud a kam. Toto přesvědčení je přitom koneckonců v rozporu s názory Valacha samotného na to, zda je průběh dějinného procesu nějak předurčen nebo ne. Úvahy o tom, zda máme modernizační diktatury v zaostalých zemích (takto chápal "komunismus" už Raymond Aron) považovat za stupeň nižší či vyšší než kapitalismus, a zda průběh dějin předpokládanému racionálnímu plánu odpovídá nebo ne, proto působí až komicky. Je-li člověk skutečně svoboden, musí být schopen čelit i faktu, že energie generací lidí žijících mezi lety 1917-1945 na šestině světa, a pak do roku 1990 na ještě větší části obyvatelného povrchu Země, byla prostě vyplýtvána na pochybený účel, že to nebylo nutné a v zásadě to ani ničemu dobrému neposloužilo.

Raúl Castro ▶

Běžný mediální konzument se může setkat nejméně se třemi různými Kubami: Turistickou, která se skládá z pláží a hotelů, rumu, doutníků, hudby a souvisejících služeb; disidentskou, jež sugeruje, že život občana zde sestává ponejvíce z materiálního nedostatku a politické perzekuce; a konečně aktivistickou, jíž dominuje experiment v podobě komunitního přístupu k zajišťování potravin v podmínkách akutního nedostatku fosilních paliv, syntetických hnojiv a dalších agrochemikálií (organopónicos). První obraz je přitom pochopitelně ještě povrchnější než většina turistické dojmologie založená vždy alespoň na nějaké osobní zkušenosti, druhý má za cíl dosáhnout mezinárodní podpory skupiny prominentních, Američany protežovaných kritiků režimu, kdežto třetí, byť je veden především úsilím odvodit z kubánské praxe zkušenost použitelnou i v jiných podmínkách, často sklouzává k přílišným zobecněním odvozeným z této jediné společenské sféry, což vede k jistým iluzím. Terry L. Maris, ředitel Center for Cuban Business Studies a profesor managementu na Ohio Northern University College of Business Administration, napsal pro poslední loňské vydání dvouměsíčníku Military Review vydávaného US Army’s Combined Arms Center v kansaském Fort Leavenworthu článek věnovaný roli kubánských ozbrojených sil (Fuerzas Armadas Revolucionarias) v ekonomické transformaci po roce 1990 a perspektivám dalšího vývoje na Kubě. Ponecháme-li turistickou "lyriku" zcela stranou, Marisův obraz Kuby výrazně koriguje disidentské omalovánky a do značné míry i levičácko-ropnězlomovou ikonu spontánní lidové svépomoci. Pokud mám sáhnout k analogii, význam armády v kubánské ekonomické transformaci je výrazně větší než kdysi v Číně a do jisté míry se nabízí srovnání s Tureckem.

Druhé kolo prezidentských voleb na Ukrajině, které se uskuteční první únorovou neděli, rozhodne o zahraničněpolitické orientaci této velké evropské země. Zda povede k politické stabilizaci a ekonomickému růstu není však jasné.

Nebývá to často, aby volby posouvaly dějiny. Ty prezidentské na Ukrajině, jejichž druhé a rozhodující kolo se uskuteční 7. února, takové však mohou být. Ostatně už to první, které proběhlo před čtrnácti dny, přídech dějinnosti v sobě skrývalo: uzavřelo kariéru prezidenta Viktora Juščenka, hrdiny oranžové revoluce v roce 2004.

Hospodářská krize, největší od dob Velké deprese, neměla a nemá dopady jen v ekonomické rovině. Projevila se i jako zlom v rovině intelektuální, zlom v přístupu k teoriím – a otevírá zároveň (konečně) pohledy na alternativy k neoliberalismu. Prvotní reakcí na krizi bylo posílení státu, byť často ve funkci tzv. věřitele poslední instance. Ekonomické otázky se začaly projednávat v širším fóru než v „exkluzivním“ klubu G8 – jeho rozšíření na G20 nutně reflektuje změnu mocenských realit. Západ už není ekonomickým dominantem, o roli USA ani nemluvě.

Již hodně dlouho se veřejně, byť stále ještě opatrně, diskutuje o budoucím kolapsu důchodového, potažmo celého sociálního, systému. K tomuto tématu mne napadá několik myšlenek. Jak je možné, že sociální vymoženosti fungující v Evropě v podstatě bez problémů již od konce 19. století (za zakladatele moderního „welfare state“ lze považovat Otto von Bismarcka) dnes kolabují? Proč má Česká republika každou vteřinu rapidně se zvyšující veřejný dluh, když i během 40 let neefektivního socialistického centrálně plánovaného hospodářství dokázal být systém alespoň v základních parametrech (důchody, práce) zcela funkční?

"No man is an island. Any man's death diminishes me, because I am involved in mankind; and therefore never send to know for whom the bell tolls; it tolls for thee..."

"Žádný člověk není ostrov. Smrt každého člověka mě umenší, protože jsem součástí lidstva. Proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana; tobě zvoní..."

Chce pan Čulík říci, že pokud mu dokážu, že byl v letech 1950-1990 v západních liberálních demokraciích mučen jediný člověk, jednalo se v nich také o éru zločinu? Odvážné tvrzení, píše Darina Martykánová.

V minulých týdnech zde vyšlo několik článků, které se týkaly vědy, jejímu smyslu a postavení. Myslím, že díky nim se jasně ukázaly základní rozpory mezi pohledem mým a Hynka Bíly (ZDE a ZDE) na jedné straně a pohledem Martina Škabrahy (ZDE a ZDE a Karla Dolejšího na straně druhé. Myslím, že téměř vše nutné pro pochopení našeho pohledu jsme s kolegou Bílou napsali. Hlavní problém v této diskuzi vidím v tom, že Martina Škabraha přiřazuje slovům úplně jiné významy než ty, které se pomocí nich běžně označují. Tím se mu daří promíchat a zaměňovat pojmy i zatemnit řadu i vcelku jasných věcí. O tom, že někdy možná Martin Škabraha mluví jiným jazykem, už uvažoval Hynek Bíla ve svém prvním příspěvku v této diskuzi. Na konkrétním příkladu používání pojmu inkvizice pak ve svém posledním příspěvku ukazuje posouvání významu slov, kterých se Martin Škabraha dopouští.

Z širšího textu Heydrichova projevu vyplývá zcela jednoznačně a nikoliv teoreticky úmysl likvidovat český národ. O tom již v létě 1932 přednesl Adolf Hitler v Mnichově svůj pohled na budoucí osud Československa takto:

„Blok osmdesáti či sta miliónů Němců osídlující homogenní území! Mým prvním úkolem bude tento blok vytvořit. Tím se staneme nejen neporazitelnými, ale získáme i jednou provždy významnou převahu nade všemi evropskými národy. Jakmile toho dosáhneme, bude všechno ostatní relativně jednoduché. Rakousko do tohoto bloku patří. To je samozřejmě pravda. Ale do tohoto bloku patří i Čechy, Morava a východní část Polska sahající až po určitou strategickou hranici… Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace s novými federativními státy. Češi musí opustit střední Evropu. Dokud tady budou, budou tvořit husitskobolševický agitační blok.“

Kandidát do parlamentních voleb za ODS v Hradci Králové Petr Štěpánek se rozhodl obhajovat návrh Edvarda Kožušníka, nedávno zamítnutý i pravicovým Senátem - zrušení koncesionářských poplatků a převedení financování ČT a ČRo na státní rozpočet. Kožušník se díky tomuto populismu stal za ODS europoslancem. Štěpánek se také bojí výsledků letních voleb. Do huby si už dnes bere proto bývalý rocker hledisko sociální. Považte - z pera kandidáta strany, která proslula svým návrhem rovné daně a superhrubé mzdy, se lze dočíst toto:

Nikdo nikomu zároveň nenalhává, že veřejnoprávní média financovaná ze státního rozpočtu budou úplně zadarmo. Státní rozpočet jsou naše peníze, naše daně. Sociální kouzlo je ale v tom, že prostřednictvím státního rozpočtu se bude každý na financování veřejné televize a rozhlasu podílet mírou svého zdanění. Bohatí přispějí hodně, sociálně slabší přisypou trochu a ti nejpotřebnější nezaplatí nic.

Haiti pomalu mizí z otvíráků a obrazovek masových sdělovacích prostředků, aby ve vzácných případech uvolnilo místo jiným, daleko čerstvějších událostem jako je například zpráva prezidenta Obamy o stavu Unie za rok, který strávil ve funkci, nebo nové výhružky státu Izrael na adresu Íránu u příležitosti 65. výročí osvobození Osvětimi. Vedle pokračujících humanitárních akcí na Haiti však zůstává mnoho nezodpovězených otázek jak ohledně americké vojenské invaze na Haiti a jejího skutečného záměru, a to od té doby, co nevěříme na blaho humanitárních intervencí, tak možných příčin celé tragédie.

Je sice dost nepravděpodobné, že USA reprezentují temnou stranu síly, že jsou Ahrimanem světové politiky, který způsobuje veškeré zlo na této planetě; ale na druhé straně neexistuje ani skutečně vědecky podložená metoda, jak tuto hypotézu a priori zamítnout. Daniel Veselý zmiňuje nejnovější obvinění, podle nějž by projekt HAARP umístěný na Aljašce mohl být skrytou příčinou zemětřesení na Haiti - a haitská tragédie by mohla reprezentovat tajný test tektonické zbraně určené proti Íránu. Je skutečně pravda, že již v polovině 90. let ruská Duma přijala rezoluci protestující proti budování projektu HAARP a jednoznačně tvrdící, že jde o kvalitativně novou zbraň. Kromě toho existují ještě jiné konspirační teorie prohlašující, že HAARP o výkonu necelé 4 MW je ve skutečnosti zdrojem mimořádně smrtícího elektromagnetického záření, protiraketovým systémem, případně nástrojem umožňujícím kontrolu mysli. HAARP už měl podle různých autorů mít na svém kontě tzv. Syndrom války v Perském zálivu, chronický únavový syndrom, střelbu v Columbine, povodně i sucha, hurikány, bouře a zemětřesení, spojení s Antikristem a ufony. Ani v jednom z uvedených případů nelze přirozeně s naprostou jistotou říci, že se jedná o tvrzení zcela nepravdivé. Lze však v každém případě konstatovat, že pravděpodobnost správnosti každé ze zmíněných verzí je skutečně mizivá.

Nějakou dobu jsem váhal, jestli pokračovat v debatě o vztahu vědy a politiky, která se na Britských listech rozjela. Myslím, že jsem v podstatě řekl, co jsem říct k tématu chtěl, a ačkoli by další upřesňování samozřejmě možné bylo, pravděpodobně by nestálo za námahu čtenářů. Když jsem se nakonec rozhodl na poslední článek Martina Škabrahy odpovědět (slibuji, že už tentokráte již skutečně naposledy), nebylo to kvůli samotné političnosti vědy, ale kvůli některým analogiím, které autor staví. Analogiím, které dle mého soudu ignorují etické normy sdílené, doufám, všemi zainteresovanými stranami, Škabrahu nevyjímaje. Nebudu proto obšírně rozebírat, zda matematizace spojená s neznalostí zámořských území byla nutnou podmínkou dohody z Tordesillasu, či dokonce příčinou samotné kolonizace (což Škabraha přinejmenším naznačuje – jako kdyby si velmoci mnohokrát v historii nedělily území, o kterém měly perfektní znalosti). Nevím ani, jestli má cenu přít se o výroku "[N]elze hovořit o žádné „objektivní realitě“, pokud nemáme alespoň dva evidující subjekty, které se shodnou, že viděly to samé." Podle Škabrahy banální pravda, podle mého spíš velmi podivné zacházení s pojmem realita – jako kdyby se věci stávaly reálnými v okamžiku, kdy jsou spatřeny dvěma svědky.

Tomáš Krystlík má pravdu, když odmítá tvrzení, že v případě nacistického vítězství by naše matky nejspíš skončily v pecích krematoria koncentračního tábora. Nacističtí znalci rasových kritérií si Čechů cenili poměrně vysoko. Výše, než například sudetských Němců. Příklad lidických dětí (úspěšnost < 10%) je specifický. Dětí bez domova bylo za války dost a tak mohlo výběrové řízení proběhnout podle přísnějších kritérií. Vůči Čechům, kteří projevili zájem o dobrovolné poněmčení byli rasoví experti podstatně benevolentnější. Potenciálním českým matkám nasazeným na práci v Říši bylo německé občanství někdy přímo vnucováno. Lze tudíž předpokládat, že v případě německého vítězství by české matky skončily v pecích tak maximálně z jedné třetiny.

Můj prosincový článek se setkal s poměrně mohutnou (a vesměs silně kritickou) odezvou [pro osvěžení paměti: Martin Škabraha, Jan Keller, Boris Cvek, Milan Valach, Karel Dolejší, Jan Čulík]. Téměř všichni autoři ovšem po hříchu mylně vycházejí z toho, že navrhuji jakousi „reformu financování vědy“, typicky: „nechť místo volených zástupců a jimi jmenovaných úředníků rozhodují o tom, jak mají být dotace mezi jednotlivé vědecké obory rozdělovány, přímo občané v referendu“. Žádnou takovouto reformu samozřejmě nenavrhuji. Jde mi především o stěžejní – řekněme filosofickou či etickou – otázku, a sice: za jakých podmínek lze legitimně přejít z logické „původní situace“ (kdy stát vědu vůbec nefinancuje; což je mimochodem víceméně i historicky výchozí situace, neboť pokud se nemýlím, státy začaly vědu systematičtěji podporovat až někdy na konci 18. století, ne-li dokonce ještě později; do té doby byla věda financována převážně soukromými patrony a mecenáši, přičemž je nutno podotknout, že nejdůležitější rysy a instituce vědecké činnosti, tj. transparentní publikace výsledků – citace – odborná reputace atd. vznikly již předtím. Viz též Paul A. David (2008), "The Historical Origins of 'Open Science': An Essay on Patronage, Reputation and Common Agency Contracting in the Scientific Revolution," Capitalism and Society: Vol. 3 : Iss. 2, Article 5; popř. Robin Hanson (1998), Patterns of Patronage -- Why Grants Won Over Prizes in Science) do stavu, kdy stát vědu dotuje?

Jan Keller a jeho „fakta“, aneb na téma znečištění ovzduší a financování silnic Vedle obecné reakce na kritické připomínky ostatních autorů bych se rád speciálně vypořádal s pozoruhodným textem Jana Kellera, jenž nese vtipný název „Šusterovo pravidlo“. Předně je nutno konstatovat, že Kellerův článek flagrantně porušuje snad všechna pravidla korektní argumentace, jež existují, včetně principu „vstřícné interpretace“. Jan Keller jednoduše vrší jednoho „slaměného panáka za druhým“, aby je poté s mohutnou pompou „vyvracel“.

Ed Miliband, britský ministr životního prostředí, důrazně varuje v rozhovoru pro týdeník Observer před "hlasy sirén", které zpochybňují zjištění, že globální oteplování způsobil člověk. Reagoval na kontroverze, týkající se obvinění z minulého měsíce, že klimatologové utajovali některé operace, i na omluvu Mezivládního panelu pro klimatické změny, že předpovědi o budoucím tání himalájských ledovců byly přehnané.

Svět se otřásl. Světová ekonomická krize, která v roce 2008 zasáhla USA a poté zbytek světa, zpochybnila neoliberální vývoj světa, zpochybnila tvrzení, že volný trh vše vyřeší a přinese blahobyt všem. Důsledkem pádu finančních institucí, často způsobených jejich spekulacemi na finančních trzích, přišly sta tisíce lidí o střechu nad hlavou a zaměstnání. I v České republice zasáhla krize zejména obyčejné zaměstnance a vedla ke krachu řady podniků. Nárůst sociálního vyloučení a rasismu, zejména vůči Romům, je jedním z varovných projevů krize.

I přes masivní nárůst nezaměstnanosti jsou stále investovány miliardy do zbrojení.

Terčem široké kritiky sobotního britského tisku bylo páteční vystoupení bývalého premiéra Tonyho Blaira při Chilcotově vyšetřování války v Iráku. Blair tvrdil, že nemá naprosto žádné výčitky svědomí, že svrhnout Saddáma Husajna bylo správné, že by to udělal, i kdyby věděl, že neexistují irácké zbraně hromadného ničení, že situace po 11. září se změnila a že je stejně nutné nyní svrhnout režim v Íránu. Mnozí poukazovali na to, že proti invazi do Iráku byl a je i velký počet iráckých odpůrců režimu Saddáma Husajna. Přítomným matkám zabitých britských vojáků se Blair neomluvil, ani se nezmínil o statisících mrtvých, které jeho válka usmrtila. Jeho šestihodinové vystoupení bylo zpočátku nervózní, jakmile si uvědomil, že osoby, které ho vyšetřují, jsou slabé, nabyl Blair sebevědomí a předvedl dokonalé představení.

Z mnoha kritických hlasů citujeme za všechny názor Haify Zangany, spisovatelky a bývalé vězenkyně režimu Saddáma Husajna:

Bývá mnohdy úlevné číst texty, které nejsou ani trochu „veselé“, ale čerpají poselství lidské moudrosti a zkušenosti přes minulá tisíciletí a nabízejí ho prostřednictvím současných osobností hledajících nikoli myšlenkové konfrontace, nýbrž východiska, dnešním lidem. Takovým textem se mi jeví stať Petra Druláka, ředitele Ústavu mezinárodních vztahů, uveřejněná v SALONU deníku Právo 28. ledna pod názvem – ANTIGONA ODCHÁZÍ.

Dovoluji si Vás upozornit, že článek Tomáše Krystlíka je (opět) manipulativní.

Němečtí nacisté by PŘINEJLEPŠÍM poněmčili pouze ČÁST Čechů, ostatní by čekal mnohem horší osud. Důkazy o tom poskytují autentické nacistické dokumenty shromážděné dlouholetým přispěvatelem BL historikem Bořivojem Čelovským (kniha „So oder so“, která má příznačně v názvu slovo genocida)

O nezaměstnanosti se dnes píše a mluví všude. Kromě paní Jílkové s pořadem „Máte slovo“ se hlouběji nezaměstnaností nikdo nezabývá, veškeré zprávy a diskuze jsou jenom povrchní a plné uměle vytvořených mediálních a politických mýtů. Pro média se spíše stává novou formou zábavy, jako reality show. A to je chyba, neboť hlubokou diskuzí by vyplulo na povrch mnoho nejasností a zmapovala by se personální problematika, která by usnadnila pohled na celý český kapitalismus. Že se to nehodí politikům, zvláště nyní před volbami, je jasné. Že se to nehodí ani občanům, to už tak jasné není.

Co se však týče reformy dnešního systému financování vědy, lze – z povahy věci – lidové hlasování chápat maximálně jako občasný – vzácně se vyskytující – korektiv, jenž se uplatní tehdy, když se volení zástupci příliš výrazně odchýlí od „vůle lidu“. Podívejme se na následující příklad, píše Matěj Šuster.

Dovedu si představit, že někteří z našich čtenářů prožili svůj život za komunistické totality v švejkovském prostředí, kde všichni předstírali politickou angažovanost a zároveň všichni byli kamarádi a nikomu se nic nedělo.

Jenže i v tu dobu podle nich údajně "liberální" normalizační režim tvrdě pronásledoval ty, kdo se mu znelíbili, ve vyšetřovnách Stb a ve vězeních. Právě proto říkám a stojím si za tím, že funkcionáři komunistického režimu mají na rukou krev, a to nejen ti z padesátých let, ale i z let sedmdesátých a osmdesátých. Svoboda je nedělitelná a spáchané zločiny zůstávají zločiny. Právo se neurčuje statisticky. I kdyby byl za komunistického režimu v Československu mučen jediný člověk, i tak by byla ta éra dobou zločinu. Jenže on to nebyl jen jediný člověk.

Na věci nic nemění, že se zlo děje i dnes i jinde. To přece nemůže spáchané zlo omlouvat!

Vůbec nechci srovnávat, jak se s třídním nepřítelem zacházelo před pár lety, stejně jako jsem si vědom rozdílu mezi politickými a kriminálními vězni, přesto se domnívám, že by v debatě o tom, jak establishment zachází se zadrženými osobami, neměla uniknout současná situace. Ze zprávy Výboru proti mučení vybírám, píše Tomáš Gawron:

V prosinci 2009 přispělo finančně na Britské listy 203 osob celkovou částkou 67 486.45 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31. 11. 2009 částku 147 734.43 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a €1600.09. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že umožnili další provoz našeho časopisu nedávným financováním nových serverů. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.