Že každá politická strana se ve svém programu snaží sdělit případným voličům způsob, jakým chce řešit problémy země a zlepšit život občanům, je samozřejmé. Ale pokud nějaká strana tvrdí, že obratem ruky vyřeší problémy současného stavu světa, jde o nestoudnou neserióznost, lépe řečeno – jde o obyčejnou drzost.

Jiný dojem nemohl nabýt žádný soudný čtenář blogu Radka Johna na Aktuálně.cz, nazvaného „Stát je v krizi. A platíme politiky, kteří už rok o ničem nerozhodují“.

Vážený pane Křečku,

mám krátkou poznámku k Vašemu článku na BL "John na Hrad - a jsme v ráji!" - je naprosto legitimní i obecně užitečné upozorňovat na nesmysly ve volebních programech stran, které mají ambice ovlivňovat naše životy, ať už jde o TOP 09 nebo Věci Veřejné, píše Jan Potměšil.

Mohl byste si však odpustit výpady na "blondýnky" a "brunetky", tedy shazování protivníka upozorňováním na zastoupení "méněcenného" pohlaví v jeho řadách či naznačováním, že oč jsou jeho "blondýnky" půvabnější, o to jsou nejspíš hloupější, příp. že pokud někde figurují, tak jen pro ozdobu, neboť inteligence či politické schopnosti se u nich - jsou to přece ženy - neočekávají.

(Britské listy zásadně takové výpady z textů odstraňují; neboť jsou neférové: tentokrát jsme to přehlédli, čtenářům se omlouváme, pozn. red.)

Současná Česká republika má své nemalé problémy s demokratickými principy vládnutí. Ne že by se zrodily teprve loni či letos. Zbystřil jsem pozornost, když k 28. říjnu 2009 vyšla ta dnes již trochu svým titulem známá knížka, o Československu, které „selhalo“, a jejíž autorkou je Mary Heimann(ová). Jako kdyby všechno souviselo se vším. A také jako kdyby ve všem, co již bylo v nedávných dnech kolem citované publikace napsáno třeba v BL, bylo ono příslovečné – a někdy nemalé – zrnko pravdy. Přitom my, „všichni dobří rodáci“, o dějinách svého státu víme přece své! Pohled zvenčí nás dost často irituje. Jako kdyby autentickými hodnotami byly jen ty po domácku připravené (ale jen podle určitých receptů?).

Hongkongská replika sochy Bohyně Demokracie vytvořené v roce 1989 čínskými studenty na náměstí Tchien-an-men ▶

Redakční úvodník britských Timesů nazvaný Jaký kapitalismus? včera konstatoval, že za půl století se obraz světa úplně otočil naruby. V 60. letech nově nezávislé rozvojové země nesměle zkoušely kombinovat prvky západního a východního společenského systému, přičemž výsledek byl zpravidla rozpačitý a ekonomický růst slabý, zatímco Západ tehdy v rozvoji ekonomiky bezkonkurenčně vedl nad Východem i Třetím světem a počínal si velmi sebevědomě. Letošní Světové ekonomické fórum v Davosu ovšem skýtá obraz přesně opačný: Západní země, které způsobily dosud trvající ekonomickou krizi, hovoří o potřebě hluboké revize stávajících přístupů, zatímco rozvojové země se zcela neproblematicky shlížejí v nacionalistickém a autoritativním kapitalismu čínské provenience. Tradiční dělení na zastánce volného trhu a socialismu bylo vystřídáno právě touto polaritou. Další ruptura, jíž si Timesy všímají, vede mezi příjemci soukromých zisků z finančních institucí a daňovými poplatníky, kteří teď financují jejich socializované ztráty. Zajisté dosud platí, že vše je rozdvojeno - nikoliv ovšem tak, jak by nám rádi vsugerovali představitelé dvojjediné západní politické třídy.

An English version of this article is in

V jednom z uveřejněných diskusních textů v BL zazněl pochybovačný hlas o tom, že by na nás Čechy v případě vítězství hitlerovského Německa čekal hořký osud s perspektivou poněmčení a u „rasově nevhodné“ části národa i případný odsun na východ, jak to jasně po válce prokázaly materiály týkající se Endlösung (konečného řešení) českého problému. Podobných hlasů zaznělo v našich médiích už více. Faktem je, že se nacisté na konečné řešení připravovali předem se svou příslovečnou „vědeckou“ důkladností. Chtěl bych to doložit na své konkrétní zkušenosti příslušníka válečné generace, píše Leo Kutý.

Stejně jako Jana Čulíka mě zaujal průzkum porovnávající vztah české veřejnosti k představitelům současného a bývalého režimu. Ve své úvaze nad jeho významem podle mne trochu neudržel na uzdě negativní emoce, což se v jeho textu projevilo kupením vysoce názorově příznakových přívlastků, jež jsem pak použil do vlastního titulku. Tyto stylistické prostředky, jmenujme pro lepší ilustraci dále "nepříčetné nacionalistické hony na čarodějnice", dodávají textům z šéfredaktorova pera ráz vyhrocené subjektivity, která prozrazuje silnou osobní zaujatost, což někdy může být na úkor věcnosti.

Odvozovat legitimitu jakéhokoliv režimu od legitimizace-souhlasu mučených, týraných, zabíjených a ovládaných je zvěrskou ukázkou pomýlené akademické sémantiky. Kdo se narodil a byl vychováván jako otrok, svobodu si představit nedokáže. To ale neznamená, že po osvobození bude šťastnější. Vztah moci a bezmoci ve vztahu k právu a bezpráví byl v minulosti tolikrát politizován a instrumnetalizován, že původní pojmy ztratily jakýkoliv význam. Smiřme se s tím, že dějiny píší vítězové a mezi gulagem a Guantánamem není rozdílu. Sice je v "západní" parlamentní demokracii legitimita režimu periodicky testována ve volbách převahou o jeden či dva hlasy větší většiny, ale nikdy nejde o souhlas nezmanipulovatelný technikami propagandy či sociálního inženýrství. Peníze vládnou reklamě, reklama vládne myšlení mas a peníze jsou moc.

Skutečně mě nudí poukazovat opět na to, že pan Kotrba mě (nás oba) obviňuje z hříchu, které jsem (jsme) nespáchala (i). Nyní konkrétně z nekritičnosti k západním liberálním demokraciím a k soustředění se na zločiny komunismu (on používá slovo "fokusují"). Skutečně nevím, o co opírá své kategorické tvrzení.

Avšak Britské listy by velmi zajímala přímá svědectví lidí z míst, z místních komunit a podniků, jak se jim vede, co dělají, co je uspokojuje a co je trápí. Jaké problémy řeší a které jsou podle jejich názoru řešitelné a které řešitelné nejsou. Nepotřebujeme k tomu zprostředkování od novinářů či vědeckých pracovníků. Pište nám!

Kdysi, když jsem byl dítě, se mi podařilo rozbít pouťovou hračku kaleidoskop - nepamětníkům to asi moc neřekne: V papírovém tubusu byla soustava zrcadel, která z neladné hromádky sklíček různých tvarů a barev vytvářela při otáčení a pohledu dovnitř krásné obrazce, které se navíc nikdy neopakovaly. Pamatuju se na své zklamání, když se mi ta hromádka vysypala na zem. Došlo mi, že krása těch obrazců byla jen zdánlivá (dnes by se zřejmě řeklo virtuální) a že z té neuspořádané kupky barevných střípků už nikdy nic pořádného nedám dohromady.

Tak nazval svůj poněkud jedovatý článek k tématu, které bylo již v BL zpracováno, John Médaille na serveru The Front Porch Republic. (Osoba autora i citovaný server by stály za samostatnou podrobnější zmínku, ale o ně v této souvislosti až tak nejde.)

Od: Bartosova, Veronika
Předmět: velká prosba o spolupráci!
Datum: 27.1.2010 16:38:49

Dobrý den, ráda bych Vás poprosila o vyplnění ankety. Pracuji jako redaktorka pro časopis Trend Marketing a dělám si malý průzkum mezi top 20 nejčtenějších blogerů na bloguje.cz na téma, jak jsou ochotni psát příspěvky sponzorované nějakou firmou.

ZDE najdete utajovaný audit projektu pražské OpenCard. Dozvíte se v něm skutečně pozoruhodné věci. ZDE je vyjádření auditora k námitkám magistrátu, ktery tvrdí, že audit má chyby. Jana Ryslinková už podala příslušné trestní oznámení. Dojde k potrestání viníků? Magistrát se snaží pro veřejnost vytvářet dojem, že tento audit vůbec neexistuje, a naopak se ve své PR zprávě opírá pouze o další 2 audity, které již přinesly "správné" vysledky. O tom, jak probíhalo projednávání auditu na zasedání zastupitelstva města si muzete opět přečíst na blogu Jany Ryslinkové ZDE.

Člověk, který prý ukradl od jedné banky tajné podrobnosti o účtech asi 1500 německých občanů, kteří neplatili daně, chce prodat jediné CD s těmito údaji státu za 2,5 miliony euro. Disk by mohl německému státu přinést příjem zřejmě až ve výši 100 milionů euro. Otázka při tom je, zda přechovávání ukradených informací může být právně přijatelným prostředkem k zlepšení státních příjmů…

Poprvé za posledních deset let byl nyní snížen rozpočet anglických univerzit, uprostřed bezprecedentně silné poptávky mladých lidí usilujících o přijetí k univerzitnímu studiu.

Benedikt XVI. odsoudil britský zákon o rovnosti příležitostí za to, že prý protiřečí "přirozenému právu". V dopise adresovaném katolickým biskupům v Anglii a ve Walesu si stěžoval, že zákon "omezuje svobodu náboženských společenství jednat v souladu se svou vírou". Jeho výroky jsou zřejmě zaměřeny proti novému britskému zákonu, který od loňska zakazuje organizacím pro adopci dětí diskriminovat při vyhledávání rodičů pro adoptivní děti homosexuální dvojice. Mnohé organizace pro adopci dětí byly katolické a v důsledku britského zákona o rovnosti příležitostí, který vešel v platnost 1. ledna 2009, byly nuceny zastavit činnost, protože ustanovení nového zákona, které jim zakázalo diskriminovat homosexuály, byl v rozporu s katolickou vírou.

Zákon o rovnosti příležitostí je problematický pro katolickou církev v Britáii i proto, že ji nutí, aby ve svých správních orgánech zaměstnávala případně i homosexuály, což je také v rozporu s katolickou vírou. Zákon o rovnosti příležitostí je problémem i pro rasistickou Britskou nacionální stranu; nedávno soud rozhodl, že výlučně bělošská BNP bude muset mít ve svých orgánech zastoupeny i černochy.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Zveřejněno s laskavým svolením slovenského politicko - společenského týdeníku SLOVO

Spoločná učebnica dejepisu. Na takomto príspevku k zlepšeniu slovensko-maďarských vzťahov sa v júni 2007 dohodli premiéri Robert Fico a Ferenc Gyurcsány. Kým politické vzťahy sa od tých čias skomplikovali, kolektív historikov z viacerých vedeckých inštitúcií prešiel úspešnejší kus cesty. Pravda, v rámci svojich možností.

Martin Škabraha ZDE, ZDE se snaží dívat na vědu jinak, než je obvyklé. To je chvályhodné, je ale otázka, nakolik je tento jiný pohled smysluplný.

Z širšího textu Heydrichova projevu vyplývá zcela jednoznačně a nikoliv teoreticky úmysl likvidovat český národ. O tom již v létě 1932 přednesl Adolf Hitler v Mnichově svůj pohled na budoucí osud Československa takto:

„Blok osmdesáti či sta miliónů Němců osídlující homogenní území! Mým prvním úkolem bude tento blok vytvořit. Tím se staneme nejen neporazitelnými, ale získáme i jednou provždy významnou převahu nade všemi evropskými národy. Jakmile toho dosáhneme, bude všechno ostatní relativně jednoduché. Rakousko do tohoto bloku patří. To je samozřejmě pravda. Ale do tohoto bloku patří i Čechy, Morava a východní část Polska sahající až po určitou strategickou hranici… Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace s novými federativními státy. Češi musí opustit střední Evropu. Dokud tady budou, budou tvořit husitskobolševický agitační blok.“

Milan Valach se v rozsáhlém navázání na článek Obnovení strachu zeširoka rozepsal o vlastním výkladu dějin. Z tohoto druhého textu ovšem jako příslovečná sláma z bot čouhá skálopevné přesvědčení, že dějiny v sobě obsahují racionální plán toho, odkud a kam. Toto přesvědčení je přitom koneckonců v rozporu s názory Valacha samotného na to, zda je průběh dějinného procesu nějak předurčen nebo ne. Úvahy o tom, zda máme modernizační diktatury v zaostalých zemích (takto chápal "komunismus" už Raymond Aron) považovat za stupeň nižší či vyšší než kapitalismus, a zda průběh dějin předpokládanému racionálnímu plánu odpovídá nebo ne, proto působí až komicky. Je-li člověk skutečně svoboden, musí být schopen čelit i faktu, že energie generací lidí žijících mezi lety 1917-1945 na šestině světa, a pak do roku 1990 na ještě větší části obyvatelného povrchu Země, byla prostě vyplýtvána na pochybený účel, že to nebylo nutné a v zásadě to ani ničemu dobrému neposloužilo.

"No man is an island. Any man's death diminishes me, because I am involved in mankind; and therefore never send to know for whom the bell tolls; it tolls for thee..."

"Žádný člověk není ostrov. Smrt každého člověka mě umenší, protože jsem součástí lidstva. Proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana; tobě zvoní..."

Chce pan Čulík říci, že pokud mu dokážu, že byl v letech 1950-1990 v západních liberálních demokraciích mučen jediný člověk, jednalo se v nich také o éru zločinu? Odvážné tvrzení, píše Darina Martykánová.

Minulý týden došlo v USA ke katastrofě, píše v deníku Independent Johann Hari. Více než sto let Amerika do určité míry, jistě slabě a neefektivně - omezovala, do jaké míry smějí firmy podplácet či zastrašovat politiky. Minulé úterý byla tato omezení jedním rázem zlikvidována. Americký Nejvyšší soud rozhodl, že firmy budou mít od nynějška právo zveřejňovat během volební kampaně politickou reklamu - a nijak nebude omezováno, kolik na ni smějí vydat. Takže pokud jako vláda rozhněváte investiční bankéře návrhem, aby byla omezena moc jejich bank, důsledkem bude nepřetržitá dlouhodobá televizní kampaň, která bude odhalovat všechny vaše nedostatky. Pokud rozhněváte ropné společnosti podporou zákonů proti globálnímu oteplování, zasáhne vás cunami reklam, zdůrazňujících, že ohrožujete americké pracovní příležitosti. Pokud budete chtít snížit obrovský rozpočet na zbrojení, stanete se terčem diskreditační kampaně, že nebojujete dostatečně intenzivně proti terorismu.

V USA tak v podstatě došlo k institucionalizaci a legalizaci úplatkářství v obrovském měřítku. Firmy nyní dostaly právo odměňovat politiky, kteří plní jejich přání, a utlouci k smrti politiky, kteří se jim protiví.

KD│ Americká dodávka zbraní v hodnotě 6,4 miliardy dolarů na Tchajwan byla koncem minulého týdne schválena právě několik hodin před tím, než se měl Washington obrátit na Peking s žádostí ohledně podpory sankcí proti Íránu za jeho jaderný program. Peking v reakci na oznámení kontraktu kompletně přerušil veškerou vojenskou spolupráci s USA a uvalil sankce na americké firmy, které se mají na dodávkách na Tchajwan podílet. Jde o nejvážnější krizi ve vzájemných vztazích od nástupu Baracka Obamy do Bílého domu - a zdá se, že Čína je připravena tuto krizi ještě dále eskalovat, informovala AFP.

Druhé kolo prezidentských voleb na Ukrajině, které se uskuteční první únorovou neděli, rozhodne o zahraničněpolitické orientaci této velké evropské země. Zda povede k politické stabilizaci a ekonomickému růstu není však jasné.

Nebývá to často, aby volby posouvaly dějiny. Ty prezidentské na Ukrajině, jejichž druhé a rozhodující kolo se uskuteční 7. února, takové však mohou být. Ostatně už to první, které proběhlo před čtrnácti dny, přídech dějinnosti v sobě skrývalo: uzavřelo kariéru prezidenta Viktora Juščenka, hrdiny oranžové revoluce v roce 2004.

Haiti pomalu mizí z otvíráků a obrazovek masových sdělovacích prostředků, aby ve vzácných případech uvolnilo místo jiným, daleko čerstvějších událostem jako je například zpráva prezidenta Obamy o stavu Unie za rok, který strávil ve funkci, nebo nové výhružky státu Izrael na adresu Íránu u příležitosti 65. výročí osvobození Osvětimi. Vedle pokračujících humanitárních akcí na Haiti však zůstává mnoho nezodpovězených otázek jak ohledně americké vojenské invaze na Haiti a jejího skutečného záměru, a to od té doby, co nevěříme na blaho humanitárních intervencí, tak možných příčin celé tragédie.

Je sice dost nepravděpodobné, že USA reprezentují temnou stranu síly, že jsou Ahrimanem světové politiky, který způsobuje veškeré zlo na této planetě; ale na druhé straně neexistuje ani skutečně vědecky podložená metoda, jak tuto hypotézu a priori zamítnout. Daniel Veselý zmiňuje nejnovější obvinění, podle nějž by projekt HAARP umístěný na Aljašce mohl být skrytou příčinou zemětřesení na Haiti - a haitská tragédie by mohla reprezentovat tajný test tektonické zbraně určené proti Íránu. Je skutečně pravda, že již v polovině 90. let ruská Duma přijala rezoluci protestující proti budování projektu HAARP a jednoznačně tvrdící, že jde o kvalitativně novou zbraň. Kromě toho existují ještě jiné konspirační teorie prohlašující, že HAARP o výkonu necelé 4 MW je ve skutečnosti zdrojem mimořádně smrtícího elektromagnetického záření, protiraketovým systémem, případně nástrojem umožňujícím kontrolu mysli. HAARP už měl podle různých autorů mít na svém kontě tzv. Syndrom války v Perském zálivu, chronický únavový syndrom, střelbu v Columbine, povodně i sucha, hurikány, bouře a zemětřesení, spojení s Antikristem a ufony. Ani v jednom z uvedených případů nelze přirozeně s naprostou jistotou říci, že se jedná o tvrzení zcela nepravdivé. Lze však v každém případě konstatovat, že pravděpodobnost správnosti každé ze zmíněných verzí je skutečně mizivá.

Předcházející díl ZDE

Mnoho lidí si klade otázku, proč se nic neděje, proč si necháme líbit ponižování v práci, zkorumpovanost a aroganci politiků. Chceme-li se při hledání odpovědi na tuto otázku vyhnout planému moralizování, musíme se podrobněji zabývat otázkou motivace kolektivního lidského jednání. A to je hodně složitý problém, zvláště, chceme-li dospět k takovému poznání, které nám bude nápomocné ve snaze o překonání současného katastrofálního stavu, k němuž vede dosavadní občanská pasivita. Právě ona je totiž tou hlavní příčinou všech uvedených problémů, i těch, o nichž jsem psal minule.

V minulých týdnech zde vyšlo několik článků, které se týkaly vědy, jejímu smyslu a postavení. Myslím, že díky nim se jasně ukázaly základní rozpory mezi pohledem mým a Hynka Bíly (ZDE a ZDE) na jedné straně a pohledem Martina Škabrahy (ZDE a ZDE a Karla Dolejšího na straně druhé. Myslím, že téměř vše nutné pro pochopení našeho pohledu jsme s kolegou Bílou napsali. Hlavní problém v této diskuzi vidím v tom, že Martina Škabraha přiřazuje slovům úplně jiné významy než ty, které se pomocí nich běžně označují. Tím se mu daří promíchat a zaměňovat pojmy i zatemnit řadu i vcelku jasných věcí. O tom, že někdy možná Martin Škabraha mluví jiným jazykem, už uvažoval Hynek Bíla ve svém prvním příspěvku v této diskuzi. Na konkrétním příkladu používání pojmu inkvizice pak ve svém posledním příspěvku ukazuje posouvání významu slov, kterých se Martin Škabraha dopouští.

Odjakživa se říkávalo, že sytý hladovému nevěří a jiné přísloví tvrdí, že nikdo není tak slepý jako ten, kdo nechce vidět. V Kanadě se říká, že lidé, kteří nechtějí ztratit přátele, nemají s nimi mluvit o náboženství, politice a o vlastních penězích. Přátel už mnoho nemám, takže riskuji ztrátu těch zbývajících a dotýkám se politiky - za minulého režimu ve staré vlasti. Sytí nadále nemusí věřit hladovým a ti, kteří nechtějí vidět, si mohou ponechat klapky na očích.

Zeptali se mě písemně dva čtenáři Britských listů, proč jsem dosud nenapsal o svých zkušenostech ze socialismu i když vědí, že jsem z republiky odešel do Kanady už v r. 1966. Proč ne? Jednak nemám žádné osobní zkušenosti z posrpnové doby a za druhé jsem se už několikrát dočetl v tomto deníku o tom, že staří lidé byli v té době mladí a tedy si ji nyní idealizují a nedovedou ji správně a náležitě (zřejmě z dnešního hlediska) odsoudit a situaci zkreslují. Je to opravdu zajímavé, že si ti starci a stařenky nestěžují a někteří dokonce volí politickou stranu, s jejímiž členy se nemluví. Nezkresluje někdo - a to docela záměrně - právě jejich situaci?

Hospodářská krize, největší od dob Velké deprese, neměla a nemá dopady jen v ekonomické rovině. Projevila se i jako zlom v rovině intelektuální, zlom v přístupu k teoriím – a otevírá zároveň (konečně) pohledy na alternativy k neoliberalismu. Prvotní reakcí na krizi bylo posílení státu, byť často ve funkci tzv. věřitele poslední instance. Ekonomické otázky se začaly projednávat v širším fóru než v „exkluzivním“ klubu G8 – jeho rozšíření na G20 nutně reflektuje změnu mocenských realit. Západ už není ekonomickým dominantem, o roli USA ani nemluvě.

Raúl Castro ▶

Běžný mediální konzument se může setkat nejméně se třemi různými Kubami: Turistickou, která se skládá z pláží a hotelů, rumu, doutníků, hudby a souvisejících služeb; disidentskou, jež sugeruje, že život občana zde sestává ponejvíce z materiálního nedostatku a politické perzekuce; a konečně aktivistickou, jíž dominuje experiment v podobě komunitního přístupu k zajišťování potravin v podmínkách akutního nedostatku fosilních paliv, syntetických hnojiv a dalších agrochemikálií (organopónicos). První obraz je přitom pochopitelně ještě povrchnější než většina turistické dojmologie založená vždy alespoň na nějaké osobní zkušenosti, druhý má za cíl dosáhnout mezinárodní podpory skupiny prominentních, Američany protežovaných kritiků režimu, kdežto třetí, byť je veden především úsilím odvodit z kubánské praxe zkušenost použitelnou i v jiných podmínkách, často sklouzává k přílišným zobecněním odvozeným z této jediné společenské sféry, což vede k jistým iluzím. Terry L. Maris, ředitel Center for Cuban Business Studies a profesor managementu na Ohio Northern University College of Business Administration, napsal pro poslední loňské vydání dvouměsíčníku Military Review vydávaného US Army’s Combined Arms Center v kansaském Fort Leavenworthu článek věnovaný roli kubánských ozbrojených sil (Fuerzas Armadas Revolucionarias) v ekonomické transformaci po roce 1990 a perspektivám dalšího vývoje na Kubě. Ponecháme-li turistickou "lyriku" zcela stranou, Marisův obraz Kuby výrazně koriguje disidentské omalovánky a do značné míry i levičácko-ropnězlomovou ikonu spontánní lidové svépomoci. Pokud mám sáhnout k analogii, význam armády v kubánské ekonomické transformaci je výrazně větší než kdysi v Číně a do jisté míry se nabízí srovnání s Tureckem.

V lednu 2010 přispělo finančně na Britské listy 174 osob celkovou částkou 34369.45 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31. 1. 2010 částku 83 466.48 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že umožnili další provoz našeho časopisu nedávným financováním nových serverů. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.