Bylo fascinující a současně neobyčejně depresívní sledovat reakce českých médií na norský masakr, a to přinejmenším ze dvou, ale spíše hned ze tří rozličných důvodů.

Za prvé, v souvislosti s Breivikovým činem se poměrně často objevoval výraz "amok". Použití tohoto výrazu ovšem usvědčuje autory z naprosté ignorance - a dále z toho, že přemýšlením o událostech v Norsku ve skutečnosti nestrávili ani pět minut. "Amok" je slovo vypůjčené od kultur tropického pásma. Evokuje nevyzpytatelnost a náhlost jednání pod vlivem velice vydatné choroby zbavující příčetnosti, která je z hlediska motivace zcela "neprůhledná", tj. iracionální a nevysvětlitelná. Nic ovšem nemůže s "amokem" kontrastovat více než zločin, na nějž se vrah záměrně a s rozmyslem připravoval po celý život, navíc pod dohledem zatím neidentifikovaného "duchovního vůdce" s přezdívkou "Richard Lví srdce".

Za druhé, v Česku se masívně psalo o tom, že na ostrově Utoya došlo k napadení akce mládežnických organizací "vládnoucí strany". Jenomže o to, zda sociálně demokratická Det norske Arbeiderparti (Norská dělnická strana) zrovna vládne, nebo ne, ve skutečnosti přece vůbec nešlo. To co naopak v daném kontextu nabývá kromobyčejné důležitosti je fakt, že tato strana důsledně prosazuje pokojné soužití různých kultur a náboženství, což je fanatickým nenávistníkům jako Anders Behring Breivik naprosto pochopitelně trnem v oku.

Za třetí, česká média se vůbec nepozastavila a nepřemýšlela nad reakcemi vlastních vládních představitelů, které dotyčné de facto usvědčují z naprosté ideové inkonzistence. Petr Nečas coby zástupce strany, jejíž různí funkcionáři a členové po roce 1989 udělali asi nejvíc pro politickou rehabilitaci a normalizování krajní pravice, posílá do Norska kondolenci; stejně tak Václav Klaus, který svého času pochválil ultrapravicovou Národní stranu a velice nedávno se zastal předsedy uřvaného intolerantního spolku D.O.S.T.

Obecně a (prozatím) na závěr je s veškerým možným důrazem třeba říci, že Breivik hlásící se nominálně ke konzervativnímu křesťanství má fakticky mnohem blíže k sektářským americkým křesťanským fundamentalistům než k čemukoliv, co se kdy během uplynulých dvou tisíc let vyskytovalo v samotné staré Evropě. Jistě, našli bychom nějaké víceméně okrajové postavy poražených národů vesměs kolaborující s německými okupačními silami během druhé světové války, s nimiž lze (do jisté míry) Breivika porovnávat - ale žádná z nich vlastně neměla tu razanci a fanatickou vůli, aby se vlastním úsilím etablovala a prosadila. Extrémně cynický Breivik kombinující počítačovou střílečku s fašistickým účelovým vztahem k pravdě rozhodně není žádný "tradiční" či "domorodý" evropský fenomén. Jde naopak o perverzní výsledek mimořádně intenzivní kulturní výměny a intenzivní komunikace překračující hranice jednotlivých etnických jednotek. Jeho kulturní rasismus se odvozuje od Američana Francise Parkera Jockeye a militantní fundamentalismus zase má nejblíže ke "křesťanským" milicím v USA. A proto ti v evropském prostoru, kdo dnes jeví sebemenší tendenci Breivika hájit, ve skutečnosti nemají co do činění s autentickou a obecně sdělitelnou evropskou tradicí. Pokoušejí se vynalézt vlastní nesrozumitelný sektářský jazyk a vlastní náboženství, jaké tu ještě nikdy nebyly; jejich credo bychom pak mohli vyjádřit například takto: "Všichni multikulturalisté a marxisté nechť v tu ránu propadnou peklu. - Ochjochjoch, insemín ulánbátora, ejmen..."