Tak se rodí ideologie, doktríny a krvavé frašky.

Objekty svých snů obracíme do nemožnosti jako zbožňované instinkty. Historie je přehlídkou falešného absolutna, úspěšností chrámů vztyčených na předsudcích, zneuctěním ducha před Nepravděpodobností. Nakolik se člověk vzdaluje od náboženství, natolik přebývá v atematické ideologii. Vyčerpává se kováním napodobenin bohů, posléze je horečně přejímá. Jeho potřeba fikce a mytologie vítězí nad zřetelností a směšností.

Za všechny tyto zločiny je zodpovědná jeho vůle ke zbožňování.

Ten, kdo miluje boha nepatřičně, nutí ostatní k témuž a očekává, že je bude moci vyhubit, když odmítnou. Nikoliv intolerance, ideologická nesmiřitelnost či proselytismus - zvěrstvo je vyvoláváno entuziasmem.

Když člověk ztrácí oprávněnost netečnosti, stává se virtuálním vrahem, když přetvoří svoji ideu v boha, pak jsou následky nevypočitatelné. Zabíjí se pouze ve jménu boha nebo jeho padělků: výstřelky živené bohyní Rozumu, Národa, Třídy nebo Rasy jsou příbuzné výstřelkům Inkvizice nebo Reformace. Období horlivosti vynikají krvelačnými výdobytky. Svatá Tereza nemohla nebýt současnicí autodafé a Luther současníkem masakrování venkovanů. V mystických krizích jsou nářky obětí paralelní s výkřiky extatiků... Šibenice, žaláře, galeje vzkvétají ve stínu víry – té potřeby věřit, která ducha zpustošila navždy. Ďábel bledne vedle toho, kdo vlastní pravdu, svoji pravdu. Jsme nespravedliví k nařízením Neronů a Tiberiů, oni koncept kacířství nevynalezli, oni byli jen degenerovaní snílci, rozptylující se masakry. Skuteční zločinci jsou ti, kdož zavedli pravou víru ať už do plánu náboženského nebo politického, ti, kteří rozlišují mezi věrností a odpadlictvím.

Pokud odmítáme připustit, že charakter idejí je vzájemně obměnitelný, krev teče dál... Pod uzavřenými rozhodnutími se zdvihá dýka, roznícené oči jsou předzvěstí vraždy. Duch váhající, zasažený hamletismem, nebyl nikdy zhoubný. Princip zla přetrvává v napětí vůle, v nezpůsobilosti ke kvietismu, v prométheovské megalomanii jedné rasy, která zachází na ideál, která se tříští v přesvědčeních a která, aby byla naplněna, tupí pochyby a lenost – neřesti vznešenější nad všechny ctnosti – a tato rasa se vydala na cestu zatracení v historii, v té hanebné směsi banality a apokalypsy. Jistoty to potvrzují: zamlčte je, odstraňte jejich následky a znovu vystavíte ráj. Co je Pád, když ne pokračování jedné pravdy a ujištění, že už byla nalezena? - vášeň k dogmatu.

Fanatismus ve výslednici – hlavní dědičný hřích, který dodává člověku příchuť užitečnosti, proroctví, teroru – lyrickou lepru, kterou jsou kontaminovány duše, podrobovány, zkalovány nebo exaltovány... Vyhnou se tomu jen skeptikové (nebo budižkničemové nebo estéti), neboť ti nic nepředpokládají, protože jako opravdoví mecenáši humanity – rozbíjejí angažovanost a analyzují delírium. Cítím se spíše v bezpečí poblíž Pyrrhóna než nějakého svatého Pavla, a to z toho důvodu, že rozmarná moudrost je jemnější než svatost utržená z řetězu. Ve vášnivém duchu se znovu objevuje vlk v rouše beránčím, bestie tvářící se jako oběť – neubráníme se gryfonům prorokovým... Ten když pozdvihne hlas, dělá to ve jménu nebes, města nebo jiné záminky – vzdalte se od něho, satyr vaší samoty vám nepromine život mimo jeho pravdy a výnosy, jeho hysterie, jeho dobro. Chce se s vámi rozdělit, uložit vám to a přetvořit vás. Bytost posedlá vírou, jež se nesnaží dorozumět s ostatními, to je na zemi cizí fenomén a jeho posedlost spásou dělá život nedýchatelným. Rozhlédněte se kolem sebe: všude larvy, které kážou, každá instituce přináší poselství, radnice mají svá absolutna stejně jako chrámy, - administrativa se svými směrnicemi, metafyzika jako návod k použití pro opice...

Všichni se tuží, aby zprostředkovali život všem, zvláště žebráci a nevyléčitelně nemocní jsou vhodnými adepty. Chodníky světa a nemocnice přetékají reformátory. Posedlost stát se zdrojem hnutí se týká každého jako myšlenkový chaos nebo záměrné proklínání. Společnost – peklo spasitelů! Koho to hledal Diogenés s lucernou, to musel být nějaký indiferent...

Stačí, když slyším někoho upřímně mluvit o ideálu, o budoucnosti, o filozofii, když slyším „my“ s obratem v ujištění vzývat ty druhé, a už ho považuji za svého nepřítele. Vidím v něm pochybného tyrana, pravděpodobného katana, stejně odporného v nenávisti jako tyranové, kati z vyšších tříd. To je ono, co vždycky execíruje nějakou formu teroru, stejně hrůznou jako ti „čistí“, jejichž jsou to ostatně agenti. Nedůvěřujeme chytrákům, šibalům, taškářům, přece jim nebudeme připisovat žádný z velkých historických záchvěvů. Když ničemu nevěří, nerýpají se v našich srdcích ani v podvědomí, opouštějí nás podle naší pohodlnosti, podle naší beznaděje nebo nezbytí, lidství jim musí být tou známou troškou momentů prosperity, právě oni zachraňují lidstvo, ruinované idealisty a mučené fanatiky. Mají jen své rozmary a zájmy, přizpůsobivé neřesti bez doktrinářství, což je tisíckrát snesitelnější než pustošení, vyvolaná principiálním despotismem, neboť všechno životní zlo pochází z konceptuálnosti života. Skutečný politik by měl prohloubit pradávné sofisty a brát hodiny zpěvu – a úplatkářství. Fanatik sám je neúplatný a jestliže zabíjí pro ideu, stejně dobře se pro ni nechá zabít. V obou případech, jako tyran či mučedník, je zrůdou. Nejnebezpečnější bytosti jsou ty, které trpí pro přesvědčení. Největší pronásledovatelé se rekrutují z mučedníků, jimž nebyla sťata hlava. Aniž by umenšovalo vůli k moci, utrpení ji vydražďuje. Duch se cítí daleko pohodlněji ve společnosti mučedníka, a nic ho neodpuzuje tolik jako spektákl se smrtí pro ideu... Unaven vznešeností a krveprolitím, sní duch o provinciální nudě vesmírného žebříku, o Historii, jejíž stagnace by byla taková, že by se o ní dalo mluvit jako o běhu dějin s pochybností a o naději jako pohromě...“

Nástin úpadku, str. 9-11. Olomouc: Votobia, 1993. Přeložila Alena Dvořáčková. Vybral František Marčík.