A je úplně jedno, zda s prezidentem mluví redaktoři z jeho oblíbené České televize nebo kolegové z Primy. S Novou - jak známo - se Havel nebaví.

Stanici Vladimíra Železného prezident nemůže odpustit, že se až příliš často šťourá v jeho soukromí. "Neustále sháněli, co by na nás kdo práskl," postěžoval si prezident v sobotním rozhovoru pro deník Právo. Ale to je úděl demokratického politika, který se musí smířit s tím, že diváky a čtenáře zajímají informace z jeho života. Tento rozměr otevřené občanské společnosti však prezident zjevně nechápe.

Ani v nejnovějším rozhovoru pro Právo se čtenář nedočkal žádných tvrdých otázek. Přitom stačilo Havlovi připomenout jeho úžasný kšeft s dnes už zkrachovalou společností Chemapol Group.

Počátkem roku 1997 se Václav Havel rozhodl prodat svou polovinu pražského paláce Lucerna. Část lukrativní nemovitosti nakonec za 200 milionů korun odkoupil už tehdy velmi zadlužený Chemapol. O druhou půlku Lucerny přitom velmi usilovala také prezidentova švagrová Dagmar.

Havel se však zachoval jako malé uražené dítě - chtěl svých 200 milionů. Rok se s rokem sešel a Chemapol Group zkrachoval. Konkursní správce Chemapolu Lucernu v roce 1999 prodal prezidentově švagrové. Ta však za ni zaplatila jen tržní cenu 145 milionů korun.

Havel dostal od Chemapolu o 55 milionů korun víc. To se dá nazvat prezidentovým podílem na vytunelovaných českých bankách. Takže jedna z nepříjemných otázek pro Václava Havla zní: Kdy tyto peníze vrátíte státu? Zkuste se prezidenta zeptat prostřednictvím tiskového mluvčího Ladislava Špačka a dostanete stejnou odpověď jako já v květnu 2000. Špaček mi napsal, že prezidenta tato otázka neinspiruje k odpovědi. Vskutku příkladná odpověď demokratického státníka.