Nevím jak poselství tohoto psychologického filmu, kde paní Galatíková podala strhující herecký výkon,  chápali jeho tvůrci v době jeho vzniku. Mohu však sdělit jak zapůsobil na mne jako diváka v současnosti.  Přece jen poněkud jinak než uvádí distributor. Vnímal jsem tuto črtu o vnitřním světě jednoho člověka jako hluboce pravdivý fakt, že rozhodování bytosti, která přistupuje opravdu poctivě ke svému životu a své životní roli, není jednoduché a jednoznačné. Vnímal jsem její zápolení s osudem jako boj mezi dobrou matkou svých dětí a spořádanou občankou v jedné osobě. Hlavní postava naznačuje stěžejní motiv svého činu, za který se současně hluboce upřímně stydí: kradla protože nedokázala přenést přes srdce, že by se její děti cítily méněcenné ve srovnání s těmi z bohatších poměrů.

Pokud však text distributora odráží autorské poslání filmu v době jeho vzniku, což asi nelze vyloučit, pak si nejsem jist, zda je ho tak beze zbytku možno vnímat i dnes.  V situaci kdy mnoho rodin nebo dokonce tzv. „žen samoživitelek“ žije již přinejmenším na hranici skutečné bídy, nabývá vnitřní boj hlavní postavy - matky dětí - podstatně fatálnějších rozměrů: krást nebo připustit nedůstojný život svých dětí? A jak potom ještě své děti naučit rozeznat to dobré od špatného? Geniální fyzik Niels Bohr prý kdysi řekl, že opakem hluboké pravdy je zase hluboká pravda. Máme nyní u nás společnost, kde opakem hluboké nemravnosti může být zase jen hluboká nemravnost? Nežijeme nakonec ve společnosti, jejíž uspořádání je důsledek zatmění všech hlav?