Nevolíme ani tóninu

28. 3. 2012 / Marek Řezanka

Komentátoři událostí posledních dnů jsou zděšeni propojením dílčích ekonomických zájmů konkrétních osob s politikou a se soudnictvím. Znamená zveřejnění nahrávek hovorů Béma s Janouškem překročení Rubikonu? Je tento případ v České republice ojedinělým? Stačí tedy exemplárně zmíněné protagonisty zatím poslední větší medializované aféry odsoudit, a vše poběží v pořádku dál?

 Nepřipadá mi to tak jednoduché. Za povšimnutí považuji několik věcí. Jednak reakci P. Béma, který je přesvědčen, že se do půl roku očistí a že je v právu. Jeho postoj by se dal shrnout patrně takto: Co si mě kdo dovoluje žalovat za něco, co je na Západě běžnou praxí, jenom v našich podmínkách nedostatečně ukotvenou? Moralisti jedni, utopisti, idealisti, snílci. Pořád melou něco o korupci. Bez ní by to prostě nefungovalo. Nebyla by pracovní místa, ekonomika by nevzkvétala, Praha by nepatřila k deseti nejbohatším regionům EU. Že se nehraje podle not lidí? No to by to dopadlo. Potřebujeme schopné lobbisty, a ne, aby si každý myslel, že je expertem přes všechno. Teď ze mě udělají vyvrhele. A za co vlastně? Proč já? Já nejsem výjimkou, já byl pouze úspěšným. Takto postupují i jiní, ale s horšími výsledky. Že je to špatné, nemorální? Já chci slyšet, že je to nezákonné. A pokud není, ať si všichni trhnou...

 Možná se pletu a pocity pana Béma jsou úplně jiné, třeba se za své chování a jednání stydí a kaje se. Asi jsem už otrlý skeptik, nějak tomuto druhému scénáři nevěřím.

 Zato věřím slovům E. Besta, jež padla v Otázkách Václava Moravce na ČT24 v neděli 25. 3. Mám na mysli pasáž věnovanou poměrům propojenosti ekonomiky a politiky v USA, o legislativě a jejím nastavení. Že v tzv. "západních demokraciích" je bohužel provázanost úzkých ekonomických zájmů s politikou všední záležitostí a právně ošetřenou. Natolik, že není potřeba vystresovaných Janoušků a šplhajících Bémů, kteří o notách vědí asi tolik, jako pověstný Darek Vrána z komedie Vrchní, prchni.   V rámci filmového festivalu Jeden svět byl letos v Praze mimo jiné představen dokument Fredrika Grettena, Banány na pokračování, který se věnoval vlivu firmy Dole na média a justici v USA, na ovlivňování novinářů a maření svobody slova. To, že dokument o praktikách firmy Dole a postavení nikaragujských dělníků na plantážích tohoto koncernu nakonec směl být v USA uveden a firma Dole musela stáhnout žalobu na F. Grettena, nebylo zásluhou americké justice, ale zapojení švédských politiků a širší světové veřejnosti do celé kauzy.

 Čeho se hrozím mnohem více, než že pánové Bém s Janouškem nebudou za své činy souzeni a odsouzeni, je skutečnost, že to, za co by být souzeni měli, bude označeno za legální a stane se normou, takže další Janouškové se již nebudou stresovat vůbec ničím a nebudou zuřivě najíždět do řidičů, jimž se nelíbí, že viníci chtějí zmizet od dopravní nehody, již zavinili pod vlivem návykových a psychotropních látek.

 Co je, a co již není korupcí? Do jaké míry může být politik napojen na konkrétní ekonomické subjekty? Nakolik mohou být na tyto subjekty napojeny "nezávislé soudy"? Obávám se, že ve státě, kde se hraje na korupci malou, tudíž zanedbatelnou a velkou, tedy neprokazatelnou, je to těžké. Nejhorší by bylo, myslet si, že stačí vyhodit Béma z kola ven. A co ti druzí, jejichž nahrávky nekolují jen proto, že zatím nebyly zveřejněny či je nikdo nepořídil? Toto není individuální selhání, ale systémové. A dokud bude systém nastaven, jak je, budou se Drobilové, Bémové, Bártové a jim podobní dožadovat soudního očištění a návratu do politiky. To, že jsou zdiskreditováni v očích občanů, jim příliš nevadí, už proto, že podle "not občanů" skutečně nehrají.

 Navíc si nejsem jist okolností, že sledujeme cosi převratného, tedy protržení dalšího limitu, za nějž jsme již nebyli ochotni jít. Ano, cosi bylo zveřejněno, protože někdo chtěl, aby to zveřejněno bylo. Právě teď.  Ale to nic nevypovídá o praktikách, jež jsou na nahrávkách zveřejněny a jež výmluvně dávají najevo, jaký vztah mají volení zástupci k těm, kdo je volí. Jsou tyto praktiky nové a přelomové, nebo jsou jen nově zpřístupněny uším, jimž rozhodně určeny nebyly?

 Jsem spíše zastáncem druhé varianty. Velkých kauz zažila Česká republika již mnoho, uvedu například kauzu lehkých topných olejů, jež překračovala svým rozsahem a působností státní hranice, či kauzu H-Systému. Nové není ani to, že jedním z nástrojů orgánů určených k rozkrývání organizovaného zločinu, jsou odposlechy. A vůbec novým není ani fakt, že tyto odposlechy pobuřují muže, jehož kromě toho pobuřují jakékoli aktivity občanské společnosti mimo účasti na "demokratických volbách", kterému vadí stávky, kterého však nepobuřuje napojení zájmových subjektů na politiky a soudy. Velmi ho například rozčílilo, že byl odposloucháván jako svědek v kauze H-systému, kdy si povídal mj. se svým přítelem Rankem Pečicou. Ihned po zveřejnění této informace se tyčil nad policejními odposlechy varovný prst a došlo k debatám o jejich zredukování. Presidenta republiky kromě občanské neposlušnosti dráždí i "nízký" věk soudců, možná proto, že by mohli vybočovat ze zaběhnuté praxe a snažit se přetvářet systém, jehož je pan president zastáncem. Zřejmě proto v roce 2005 odmítl jmenovat soudcem Petra Langera, který nakonec byl nucen zamířit do advokacie. President Klaus evidentně nemá zájem na nezávislé justici a na oddělení moci zákonné, výkonné, soudní a ekonomické. Hlava státu je naopak zděšena medializací kauz, podle ní korupce neexistuje, nebo jen v malé míře, zato se o ní hodně mluví, což způsobuje, že lidé, co něco dokázali a kteří vybočují, jsou napadáni závistivci a je jim bráněno v jejich bohulibých aktivitách. Václava Klause mrzí, že se na veřejnost dostaly odposlechy. Ohrožují podle něho demokracii jako takovou.

 President republiky by se měl však především hrozit provázanosti ekonomických kruhů s politickými představiteli a pozastavovat se nad propojením "nezávislých" soudů s tím vším. Až pak by se měl ptát, kdo a proč co nahrál a co tím sledoval.

 Kromě sebevědomého postoje P. Béma, přesvědčeného, že ho soudy neodsoudí a že se do politiky vrátí, mě zaujal ještě komentář policejního presidenta P. Lessyho, jenž vyšetřování Janouškovy "nehody" vyhodnotil jako "totálně zpackanou akci". Zaslouží si policisté odsudek? Skutečně jsou tak neschopní a je tedy jedině dobře, že jsou jejich stavy výrazně redukovány?

 K odpovědím na tyto otázky je třeba opět brát v úvahu, že nedošlo k ojedinělému bezprecedentnímu případu, ale že je zde určitý kontext. A to kontext takový, že řadový policista má staženo před bohatými vlivnými lidmi, jejichž vozy mají speciální čísla espézetek, aby bylo každému muži či každé ženě ochotným pomáhat a chránit předem jasné, že tyto vozy se nezastavují a jejich majitelům se nepůsobí problémy. A pokud ano, ukážou se vazby bohatých vlivných mužů na vlivné politiky a nadřízené v policii. To za riskování existence s hypotékami a dětmi na krku nestojí. Byl by to přece boj s větrnými mlýny.

 Jsou samozřejmě policisté, kteří se odmítnou nátlakům podvolit. Jejich konce jsou pak mnohdy velmi smutné. Kdo si dnes vzpomene například na vyšetřovatele Tomáše Beneše okolo kauz pana Mrázka? Zkrátka, když se dostal na stopu, natolik ho okolní svět znechutil, že spáchal sebevraždu. Bývalý zástupce ředitele pražské policie, Zdeněk Janíček, se zase zasebevraždil devětadvaceti bodnými ranami (podřezání žil mu asi přišlo příliš banálním a snadným) a ještě se pro jistotu oběsil. Čeští policisté jsou zkrátka nezmary.

 Dodnes někteří - ti s delší pamětí -- pamatují, jak z České republiky "prchal" Radovan Krejčíř a jak tehdy policie hrubě "selhala". Rád bych věřil, že v případě pana Janouška nedojde k podobnému scénáři. Nějak si ale neumím představit, že by byl tento pán v naší republice odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a to jakkoli dlouhému. To samé si nedovedu představit v případě politiků Bárty či Béma. V právním státě, kde hlavní roli hrají shromážděné důkazy a zákon, by si člověk měl být schopen výše popsané situace nejen představit, ale měl by je brát jako samozřejmost.

 Málo peněz, značné tlaky, žádné zastání u nadřízených. Ne, já policistům jejich práci nezávidím. Demotivující je často i fakt, že poté, co věnují čas a peníze dopadení pachatele, soud pachatele propustí dřív, než se stačí olíznout a ten může vyšetřovateli ještě vyhrožovat a zastrašovat ho.  Pokud budou v kauze pana Janouška obviněni a odsouzeni řadoví policisté za závažná pochybení, není to pro společnost žádným vítězstvím. Podle mě totiž neselhali ani tak jednotlivci, jako celý systém, který jsem se pokusil v hrubých rysech načrtnout. Co by lidé vědět naopak měli, je okolnost, komu těsně po nehodě a úmyslném ublížení na zdraví jiné osoby pan Janoušek volal a co s ním probíral.

 Pomalu se blíží volby. Na podzim proběhnou krajské volby a volby do části senátu. Za rok by pak měla být realizována přímá volba presidenta republiky a za další rok, nedojde-li k volbám předčasným, budeme vybírat poslance do parlamentu. V atmosféře všech možných kauz, od Bárty přes Halu až po Janouška s Bémem se nabízí stěžejní otázka. Máme ještě volbu? Na ni se těžko odpovídá, zvláště po zkušenosti s notami, které volí jiní a nám zbude tak vybrat nástroj. S takovým přístupem přijdeme ale brzy na buben. Jde totiž o to, že nejen že nevolíme noty, ale ani tóninu, v níž se bude hrát. A v takovém případě volby přestávají nést označení, jimž se hrdě pyšní: demokratické.