19. 12. 2012



Přispějte mobilem

Sledujte Britské listy na Twitteru.
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
19. 12. 2012

Církevní restituce

Vůbec jsem o nich nechtěl psát. Dokonce ani přemýšlet. Z toho mála, které jsem zaznamenal z médií, jsem usoudil, že je tu dost jiných na to, aby zákon v dané podobě neprošel. Výjimečně jsem přeposlal text Lenky Procházkové na rozdělovník, kam jinak rozesílám odkazy na své vlastní. Přes všechny mé často provokativní teze jsem ještě nikdy neobdržel tak rychle tolik různorodých reakcí. Od To je vedle Mahlera jediný chlap v té zlé parodii na stát přes já si myslím - a to nejsem rozhodně žádný bigotní katolík - že se pí Procházková dočista zbláznila až po naštěstí existuje ještě podzemní církev, do které se asi znovu ve svém životě vrátím, když ta všeobecná nálada k tomu směřuje. Především mne ale následné diskuse s autory donutily se nad tématem zamyslet podrobněji.

Je ovšem značně obsáhlé. Zákon o církevních restitucích slučuje do jediného guláše zcela rozdílná témata restitucí, odškodnění a vztahu státu a církví. Dotýká se tak morální problematiky škod, které a komu jsme v minulosti způsobili, klíče, podle kterého bychom je měli či neměli odškodňovat, historického exkursu od Josefa II. přes minová pole vzniku ČSR, pozemkové reformy 20. let, Benešových dekretů, vyhnání Němců a Vítězného Února až po restituce a rozkradení státního majetku počátkem 90. let, tématu vztahu státu a církve, deklarovaných i nedeklarovaných záměrů zákona a jeho důsledků až po zcela zásadní otázku, zda smí vláda dle své úvahy a proti vůli svých občanů rozdávat jejich majetek a zda za to nese odpovědnost.

Morální imperativ co se ukradlo, musí se vrátit mohl ovšem Josef Lux postulovat jen díky historické nevědomosti kolik se toho ukradlo a faktu, že námi napáchané škody dávno převyšují naši ochotu i naše možnosti ukradené vracet. Rozklad etických hodnot ilustruje máloco tak výmluvně, jako že právě on, kterého snad jako jednoho z mála polistopadových politiků nechceme podezírat z populistického zneužívání moralistických floskulí k zastírání amorálních cílů, nakonec sám pragmaticky přistoupil na opak svého imperativu, na zmírnění některých křivd a napáchání nových.

Jak často s podivem zjišťuji, mnoha lidem podstata ustanovení o poškozování (§ 222 trestního zákona) a o zvýhodnění věřitele (§ 223) zcela uniká: zaplatím-li alespoň některé dluhy, došlo k alespoň částečné nápravě, neboť se tím jejich celkový objem přece snížil. To je v principu správné, avšak pouze za předpokladu, že jsem zároveň ochoten a schopen uspokojit i ty zbývající a že k uspokojení jedněch nepoužívám majetky, které dlužím druhým. Nemohu-li všechny své dluhy splatit a splatím-li alespoň některé, například manželce, nejenže jsem žádné křivdy nenapravil, ale naopak způsobil, neboť jsem okradl ostatní věřitele a budu za to po právu trestán. Jediným řešením je v takovém případě konkurs, při kterém se sečtou všechny dluhy a všechna aktiva a s věřiteli se dohodneme, že každému uhradím stejný díl.

Seznam dluhů i věřitelů je v českém případě mimořádně obsáhlý. Představme si namátkou židovský dům, v roce 1941 arizovaný nacistou, v roce 1945 konfiskovaný rabovacím gardistou, v roce 1954 združstevněný, v roce 1965 odkoupený jako rekreační objekt někým, kdo v roce 1968 emigroval a v roce 1973 jeho majetek propadl státu. V roce 1993 ho pak restituuje potomek rabovacího gardisty. Náprava anebo páchání křivd?

Skutečnou motivací restitucí samozřejmě žádné morální zásady či nápravy křivd nikdy nebyly. Ostatně by bylo více než prostoduché očekávat to od představitelů, kteří jako svůj program deklarují peníze až na prvním místě či kteří vedou nemilosrdný třídní boj bohatých proti chudým. O to naléhavější je uvědomit si jak spolehlivým indikátorem je populistické vytrubování líbivých moralistických hesel někým, kdo na morálku jinak -- slušně řečeno -- příliš nedá, že pod jejich zástěrkou chystá něco zcela jiného. Zpravidla převést maximum majetků do našich rukou. Přijatý zákon nyní dokládá, že takovými našimi se za vhodných okolností mohou překvapivě stát -- na rozdíl od šlechty, velkostatkářů, Židů, sudetských Němců, továrníků, Romů, emigrantů, neprávem vězněných a řady dalších -- dokonce i církve.

Zákon č. 403 z roku 1990 O zmírnění následků některých majetkových křivd postihuje následky křivd způsobených na základě znárodňovacích předpisů z roku 1948 a tento rok je parlamentem konsensuálně přijímán jako hranice restitučních nároků. Také církevní restituční zákon zamýšlí napravovat křivdy, které byly spáchány komunistickým režimem v období let 1948 až 1989 (§ 1). To mu ale nikterak nebrání, aby mezi skutečnostmi vedoucími k majetkovým křivdám (§ 5) hned na prvním místě uvedl zákon o revisi první pozemkové reformy z roku 1947.

Fascinující jsou na tom hned dvě okolnosti. Především tedy vláda nečekaně uznala, že s kradením a křivdami nezačali až komunisté, ale již předchozí demokratická vláda, k jejíž kontinuitě se sama hlásí. Pro někoho, kdo se dějinami zabýval o něco pozorněji a ví, že nejhorší zločiny byly napáchány před komunistickým režimem a největší hospodářský rozvrat po něm, to ovšem žádným překvapením není. Překvapením je, že tuto Pandořinu skříňku otevřela zcela bez souvislostí právě tato vláda a bude nesmírně napínavé sledovat, jaké další důsledky ze svého nově nabytého poznání vyvodí. Druhá fascinující okolnost je, že si takový revoluční průlom v nejsekulárnější zemi světa vymohou právě církve, a to hned v rozsahu překonávajícím nejsmělejší fantazie. Klade to zcela nové otázky o fungování politických a mocenských struktur, nad kterými zůstává rozum stát.

V Deseti důvodech, proč byl schválen zákon o církevních restitucích k tomu jakési vysvětlení nalezneme. Argumentační, právní, stylistické a ortografické kvality oficiálního stanoviska Ministerstva kultury (sic!) a TOP09 text řadí vedle záběrů prezidenta na státních návštěvách či výkonů jeho ochranky k nejvýmluvnějším ilustracím současného stavu společnosti. Jako vysvětlení nabízí, že zločinný zákon sice byl přijat 11. července 1947, byl však realizován až po 25. únoru 1948. Tento neotřelý právní výklad nepochybně povzbudí mnohé, v jejichž případě byly krádeže na základě dřívějších zločinných právních norem, Benešovými dekrety počínaje, rovněž realizovány až po 25. únoru 1948. Perspektivně to pak otvírá možnost zpětně posoudit platnost úplně všech právních úkonů podle předúnorové legislativy, sňatky počínaje, v závislosti na tom, zda byly realizovány před tímto datem anebo po něm.

Které majetky mají být církvi navráceny je další záhadou, která nám o motivaci zákona poví podstatné. Žádný seznam není, tvrdí první náměstek ministryně kultury František Mikloš, který by to měl vědět nejlépe, seznam není pro účel zákona potřeba, není nutný a není ani relevantní skutečností.

Možná se nepodíval na vlastní webové stránky. Hodnověrnost databáze jednotlivých položek původního církevního majetku byla prověřena nezávislou poradenskou firmou Ernst & Young, dozvíme se v Deseti důvodech. A hleďme, tak Ernst & Young konečně hodnověrně auditovali československou historii, legislativu a československé archivy? To je samozřejmě nesmysl, je to jen takový hodně drahý efektní oblbovák na prostý lid a duchaprosté poslance. V roce 2011 Ministerstvo kultury provedlo ve spolupráci s Národním archivem rozsáhlé šetření archivních materiálů k rozsahu historického církevního majetku, tvrdí se v Deseti důvodech skromně a bez dalších podrobností či odkazů. Doufejme tedy, že výsledky takového bleskového heroického počinu vbrzku významně obohatí českou historiografii. Do té doby se budeme muset smířit s tím, že soupis majetku, který vláda hodlá církvím zrestituovat, je z velmi dobrých důvodů tajný. A na co by to veřejnost potřebovala? My jednáme s vládou, s parlamentem, to je kompetentní orgán a ten má k dispozici tyhlety věci, objasňuje mechanismy hospodaření s majetkem veřejnosti kardinál Vlk.

Důvody utajení se dovtípíme až z § 9 - postup při vydávání zemědělské nemovitosti a § 10 - postup při vydávání jiné věci. Oprávněná osoba (církev) písemně vyzve povinnou osobu (správce státního majetku) k vydání věci, uvede důvody a připojí důkazní listiny. Poté spolu uzavřou písemnou dohodu o vydání a je to. Bez zbytečné byrokracie, jen v případě nemovitosti je třeba navíc potvrzení pozemkového úřadu, že se skutečně jedná o nemovitost a jeho soudcovského ověření, že dohoda byla uzavřena v souladu se zákonem. Nikdo třetí nárok nezávisle neoponuje, nikdo důkazní listiny neověřuje, nikdo právnost dohody nepřezkoumává, nikdo třetí už nikdy nebude moci jednou sjednanou dohodu napadnout. Pouze oprávněná a povinná osoba se proti ní mohou odvolat. Proč by to ovšem dělaly, když už se spolu jednou dohodly, že?

Pravdu má tedy samozřejmě František Mikloš a nikoliv Deset důvodů jeho ministerstva: seznam bude vznikat výdejem. Pro praxi je totiž irelevantní, který státní majetek, podle jakých zákonů, na základě jakých listin a s jakým zdůvodněním bude vydáván. Rozhodující je výhradně nekontrolovatelná a nenapadnutelná dohoda mezi oprávněnou a povinnou osobou. A u majetků až ve stovkách milionů se už spolu přece nějak dohodnou, to by v tom byl čert. Seznam bude vznikat teprve výdejem, protože jakékoli omezení na nějaké předem vyjmenované a ověřené položky by bylo jen pácháním další křivdy na církvích. Takhle mohou při troše obratnosti převzít majetek státu prakticky celý a ušetřit mu tak starosti a nákladnou péči.

A aby převzetí tak velké majetkové odpovědnosti nějak kompenzoval, dostane se církvím od státu navíc ještě velkorysé finanční náhrady (§ 15).

Tak například evangelikálská Apoštolská církev, založená teprve roku 1989 a tedy znevýhodněná zvýšenými náklady na dohody o vydání předúnorových majetků, obdrží na exorcistický boj svých 5 000 oveček proti teritoriálním duchům zla jako finanční náhradu přes miliardu korun -- přes 200 tisíc korun na ovečku aneb tisícovku od každého občana včetně novorozeňat. Pod tuto částku zjevně nebyla ochotna jít a až do roku 2007 se stavěla zásadně proti církevním restitucím -- dobrá indicie jak dlouho již církve s vládou, s parlamentem o výši finančních náhrad v skrytu vyjednávají.

Ve vyjednávání byly relativně ještě úspěšnější Náboženská společnost českých unitářů, která na své stádečko čítající 155 kusů oveček (sčítání obyvatel 2011) obdrží 40 milionů neboli 232 tisíc na ovečku, Federace židovských obcí v České republice se čtvrt miliardou (240 tisíc na ovečku) a na špičku se probojovala Jednota bratrská se šesti sty miliony, neboli 280 tisíci na ovečku.

Naopak největší církev v ČR, římskokatolická s více než milionem oveček, obdrží sice -- ovšem vedle rozsáhlých majetků -- také největší finanční náhradu 47 miliard, to je ale jen 44 tisíc na ovečku, podobně jako Českobratrská církev evangelická (2,3 miliard na 52 tisíc oveček) a Luterská evangelická církev a. v. v České republice (113 milionů na 2 600 oveček). Hůře dopadly už jen Církev řeckokatolická s 300 miliony na deset tisíc oveček neboli 30 tisíci na ovečku a Evangelická církev augsburského vyznání v České republice se 118 miliony na 6,6 tisíc oveček neboli necelými 18 tisíci na ovečku. Vůbec nic pak nezbylo na státně registrované Svědky Jehovovy, patřící s 13 tisíci oveček k těm větším církvím, na Křesťanské sbory a na celou řadu dalších včetně islámských, hinduistických a buddhistických.

Pro tuto očividnou libovůli jsem nikde žádné vysvětlení nenalezl. Zjevně mají důvody výše přídělů zůstat pro veřejnost utajené, stejně jako seznamy restituovaných majetků. Veřejnost se dozví pouze kolik se má zadlužit a dodatečně pak ještě o kolik zchudla. Deklarovaným cílem zákona je vypořádat majetkové vztahy mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi jako předpoklad plné náboženské svobody (preambule zákona), neboli oddělení státu a církve. V našich zemích bylo postupně prováděno počínaje josefínskými reformami konce 18. století přes vyvlastňování církevních majetků pozemkovou reformou z roku 1920 až po dohodu o modu vivendi z r. 1927. Po roce 1948 byl ale vývoj zvrácen, když komunistický režim odebral církvím všechen majetek a podrobil je státní kontrole, zároveň tím ovšem také převzal závazek jejich financování.

Po roce 1989 dochází k neúnosnému stavu, kdy na jedné straně sice církve žádnému omezování ze strany státu nepodléhají, státu však zůstává zavazek hradit jejich provoz a platy nekontrolovaně rostoucího duchovenstva. Počet státem placených duchovních může po roce 2014, kdy končí přechodná dohoda o moratoriu, opět prudce a prakticky bez omezení narůstat. Oddělení státu a církve je tedy faktickou nutností, čehož církve a jejich vládní lobby bezostyšně zneužívají.

Ve většině evropských zemí si věřící své církve financují sami zpravidla nějakou formou církevní daně či církevních poplatků. Vybírají si je církve a na stát se obracejí pouze pro exekuční pomoc jako každé jiné občanské sdružení. Tím diskuse o financování odpadají: více věřících -- vyšší příjmy, méně věřících -- nižší příjmy a církve se podle toho musí zařídit. Náboženským obcím to dává docela účinný demokratický prostředek i v tak autoritativních strukturách, jakou je katolická církev; již jen ze sebezáchovných důvodů nemůže masivní odliv věřících zklamaných skandály a neochotou k reformám ignorovat. I v takovém Rakousku, kde občanská společnost zpravidla nebývá právě hybatelem dějin, tvoří platforma Wir sind Kirche (My jsme církev), sdružující věřící i část duchovenstva, modelový příklad moci bezmocných.

V Česku se ovšem vláda rozhodla pro své vlastní původní řešení, navazující na osvědčené domácí tradice privatizací: rozdat, zhasnout a ponechat na církvích, aby se ze zbytků společného majetku obsloužily samy. Tím je má jednou provždy z krku a může se věnovat důležitějším věcem.

Část církevních hodnostářů nad tím nepochybně jásá, zabili hned několik much jednou ranou. Jednorázová finanční náhrada je zbavuje starostí o budoucnost a činí je nezávislými nejen na státu, ale především na svých vrtkavých ovečkách. Hlavním zadáním se nyní stává péče o nabytý majetek a o jeho co nejhospodárnější využívání, neboť s dalšími příjmy do budoucna počítat nelze. V církevních kalkulacích se tím ovšem ovečky přesouvají z příjmových do výdajových položek: nejenže církvi již nic nepřinášejí, ale naopak ji péče o ně finančně zatěžuje. Racionální úvaha tedy zní: více věřících -- vyšší náklady, méně věřících -- nižší náklady. Odliv, očekávatelný již jen z důvodu všeobecného odporu proti restitucím a znechucení nad jejich násilným protlačením, je tedy krokem žádoucím směrem.

Vývoj církví a jejich role v české společnosti tak lze docela dobře předvídat. Příliv majetku bude provázen odlivem znechucených a neuspokojených věřících. Ovšem i duchovní a jejich platy jsou církvím nadále finanční zátěží, která nic nepřináší, takže se odliv věřících stane vítanou záminkou pro racionalizační opatření a snižování stavů duchovenstva. Na ty zbývající to bude vytvářet selekční tlak ke stále konzervativnějším a fundamentalističtějším postojům s důsledkem dalšího odlivu věřících atd. Tendenčně se tak dnešní církve budou měnit v malé, bohaté, finančně a politicky vlivné ultrakonzervativní sekty hodnostářů zcela nezávislých na státu, věřících i na veřejném mínění, závislých nejvýše na zahraniční autoritou poskytované legitimitě.

Víra a církev jsou ovšem reálnými potřebami společnosti a odpadlí věřící a duchovní se kvůli tomu nestanou ateisty. Naštěstí existuje ještě podzemní církev, napsala mi přítelkyně. S úpadkem funkčnosti těch restituovaných se začnou štěpit, vznikat a etablovat církve nové. A s nimi znovu vyvstává problém jejich financování. S jedním rozdílem - už nebude z čeho jejich požadavky jednorázově uspokojit.

Proboxovaný zákon je tak po všech stránkách návratem do nejtemnějších devadesátých let. Vidina snadné kořisti veřejného majetku v programu vytváření finančně silné vrstvy vytěsnila všechny racionální ohledy. Populistické heslo vracení ukradeného je opětovně bez skrupulí zneužito ke zdůvodnění dalšího tunelu, nově i za cenu otevření Pandořiny skříňky předúnorové legislativy. Stát a společnost zchudnou a k tomu se na dlouhou dobu zadluží. Církvím, nepovažujeme-li za ně pouze užší okruh vyšších hodnostářů, možná krátkodobě pomohou, ale střednědobě zcela nepochybně uškodí. A vlastní udržitelné řešení vztahu státu s církvemi a jejich financování, o které vlastně původně mělo jít, se pouze o pár let odkládá.

Z hlediska vlády to ovšem úspěch je, neboť si přes masivní odpor veřejnosti dokázala odškrtnout pro ni z nejrůznějších důvodů důležitý programový bod. S důsledky si hlavu lámat nemusí, každý její člen ví, že po skončení mandátu se již do vrcholných politických funkcí velice dlouho či spíše nikdy nevrátí. Problém je, že levicovost příštích vlád sama o sobě není žádnou zárukou, že s veřejnými hodnotami budou zacházet zodpovědněji, než tato vláda rozpočtové zodpovědnosti.

Pokud bychom tedy ze škod napáchaných Zákonem o církevních restitucích chtěli vyvodit nějaké závěry pro budoucnost, napadají mne dva, které naznačuje již Lenka Procházková. Předně není únosné, aby členové vlády, poslanci a státní úředníci nezodpovídali za škody, které státu a společnosti vědomě napáchají. Diskutovaný zákon i jeho obhajoba MK obsahují dostatek indicií, že se nejedná o neobratnost či neinformovanost, ale o záměr, Ústava, legislativa ani Zákon o Ústavním soudu však neposkytují žádnou možnost jej stíhat. A za druhé, způsob, jakým byl zákon proti vůli občanů protlačen, je dostatečně přesvědčivým argumentem, jak nezbytná je pojistná instance referenda a dalších nástrojů občanské společnosti, včetně možnosti odebrání mandátu jednotlivým poslancům i celé vládě.

Obsah vydání       19. 12. 2012
19. 12. 2012 Církevní restituce Přemysl  Janýr
19. 12. 2012 Novela přestupkového zákona: Další krok na cestě do středověku Karel  Dolejší
18. 12. 2012 Zemegulu budětě rypákom ryť ako červená myš! Milan  Daniel
19. 12. 2012 Berlusconi: Itálie bude nucena opustit euro a vrátit se k liře
19. 12. 2012 Silná libra škodí britské ekonomice
19. 12. 2012 Kauza Baborová: Problémem jsou zaujatá média a pasivní voliči Uwe  Ladwig
18. 12. 2012 Josef Babor: Své mámě doporučím, ať odstoupí Josef  Babor
18. 12. 2012 Vážení a oslavovaní jihočeští studenti Jana  Maříková
18. 12. 2012 Nic proti Tobě, zdárný synu Luděk  Prokop
19. 12. 2012 Plíživá bolševizace zprava
19. 12. 2012 Jidáš byl ufon Štěpán  Kučera
18. 12. 2012 Svoboda vypadá jinak Marek  Řezanka
19. 12. 2012 Někdo si na Havla přece vzpomněl Jan  Čulík
19. 12. 2012 Evropská unie se zbláznila
19. 12. 2012 Studenti protestující proti KSČM nejsou "Klausjugend"
18. 12. 2012 Jak dostat Pekárka ze Sněmovny Milan  Daniel
18. 12. 2012 Václav Žák: Havlovské otázky
18. 12. 2012 Britské listy jsou další bolševické hnízdo
18. 12. 2012 Rusko je připraveno k evakuaci svých občanů ze Sýrie
19. 12. 2012 Firma vyrábějící zbraň použitou při masakru v Newtownu je na prodej
18. 12. 2012 V Praze se sešli právníci účastnící se na projektu s cílem zcivilizovat exekutorskou praxi v ČR
18. 12. 2012 Jiří Kozák s Vítem Klepárníkem
18. 12. 2012 Proti sprostotě v médiích je možné stěžovat si u RRTV Štěpán  Kotrba
19. 12. 2012 Uhlí do pěti let opět hlavní energetickou surovinou. Jaká ochrana klimatu? Karel  Dolejší
18. 12. 2012 Sup, který si (ne)přál být špionem Jiří  Kalát
19. 12. 2012 USA ostře kritizují plán výstavby židovských osad
18. 12. 2012 Karlovy Vary zakázaly švýcarské malířce malovat ve svých ulicích Doris  Windlin
18. 12. 2012 ČT uměle vytváří dojem že se svět zajímá o výročí smrti Václava Havla Jan  Čulík
18. 12. 2012 Vytáhni kabel Anthony  Tun
18. 12. 2012 Proč se stává Česká republika obětí parazitického chování firem?
18. 12. 2012 Je Německo vzorem pro EU? Karel  Dolejší
17. 12. 2012 Frekvence 1: Zdroj sprostoty Anthony  Tun
17. 12. 2012 Krasojezdkyně na tygru Lubomír  Brožek
17. 12. 2012 Pozor na banky!
17. 12. 2012 Co se (ne)blíží Marek  Řezanka
17. 12. 2012 Předvánoční scéna na jedné české poště
17. 12. 2012 "Diktátor" demaskuje Arabské jaro a jeho (americké) patrony Tomáš  Koloc
17. 12. 2012 Hospodářská restrikce -- na čí úkor? Immanuel  Wallerstein
17. 12. 2012 Proč by se měly České aerolinie přejmenovat
17. 12. 2012 Rusko vyvíjí novou globální strategickou raketu
17. 12. 2012 Rozbíječi strojů II Ondřej  Šteffl
17. 12. 2012 Neviditelní mrtví v Gaze a izraelská taktika provokace k ospravedlnění masivních vojenských útoků Jana  Ridvanová
4. 10. 2012 Hospodaření OSBL za září 2012

Církevní restituce v ČR RSS 2.0      Historie >
19. 12. 2012 Církevní restituce Přemysl  Janýr
27. 11. 2012 Zdvořilý pozdrav z planety Rumbakoule Karel  Dolejší
26. 11. 2012 Prohraná bitva. Skutečně? Milan  Valach
23. 11. 2012 Česká národní impotence Jan  Molič
23. 11. 2012 EXKLUZIVNĚ Zákon o majetkovém vyrovnání -- cesta k novému charakteru českého státu Karol  Hrádela
23. 11. 2012 Protestuji! Marek  Řezanka
21. 11. 2012 Můj neuskutečněný konflikt s Lenkou Procházkovou   
20. 11. 2012 Katolická církev bude mít možnost ovlivňovat politiky víc než ČEZ Boris  Cvek
13. 11. 2012 Velbloud a církevní restituce   
13. 11. 2012 Kostel a kříž František  Řezáč
12. 11. 2012 102 pachatelů dobra Lenka  Procházková
12. 11. 2012 Církve vzkázaly vládě a jejím poslancům. "Vy nám do dížky, my vám výsměch do obličeje"   
11. 11. 2012 Z ostudy ornát Lubomír  Brožek
10. 11. 2012 Jak se dostat do českého nebe, neboli Damoklův meč v rukou prezidenta Uwe  Ladwig
10. 11. 2012 Respektujte věřící Tomáš  Koloc

Copyright © 1996-2014 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce