Co se nemělo stát...

30. 8. 2013 / Marek Řezanka

čas čtení 3 minuty

"Řecku neměl být povolen vstup do eurozóny... Kancléř Schröder souhlasil s přijetím Řecka v roce 2001 a oslabil Pakt stability. Obě rozhodnutí byla zásadní chybou", vzkázala nám německá kancléřka Angela Merkelová.

O tom, co bylo v integračním evropském procesu zásadní chybou, by se přitom měla vést nejedna debata -- a pokud možno, nemělo by zůstat zdaleka pouze u debat.

Evropa má problém -- a není to vinou Řecka. Nemohou za to nezaměstnaní ve Španělsku, kde se míra nezaměstnanosti v dubnu 2013 zase o něco více přiblížila třicetiprocentní hranici (a to nemluvě o míře nezaměstnanosti lidí do 29 let věku). Stejně tak nejsou vinnými lidé v důchodu, lidé handicapovaní, matky samoživitelky.

Problém, se kterým se Evropská unie potýká -- a který jen tak neodezní (stokrát se tu i onde můžeme utěšovat, jak již recese skončila a konjunktura klepe na dveře -- s největší pravděpodobností neklepe a ani v nejbližší době klepat nehodlá), je povahy systémové.

Unie se v posledních letech vzdává základu, na němž svůj projekt začala budovat. Její mocenské elity se zřekly modelu welfare-state, státu, jenž je pevně zakotven na poli sociálního smíru -- a její střední vrstvy zažívají deziluzi. Jim měl přeci patřit svět -- a najednou jsou hozeny přes palubu.

Zatímco se v období konzumní společnosti nabádalo k utrácení a životu na dluh -- ve jménu rozvoje ekonomiky a blahobytu, v době společnosti úsporné se vzývá šetření na všech frontách. Vlastně ne tak úplně na všech. Maximalizace zisku nadnárodních společností je posvátným teletem, před nímž máme klečet v uctivém předklonu.

Z USA zavál do Evropy studený vítr v podobě přepálených hypoték na bydlení. Sotva se přehnal -- a již se ve vzduchu vznáší Damoklův meč v podobě studentských hypoték. Přece není možné studovat zadarmo...

Jakkoli je pohled na soudobou Evropu tristní, není to nic proti rámu, který ji obepíná.

Systematické pošlapávání mezinárodního práva s tím, že OSN jako značka snad pozbyla veškeré vážnosti, nás zavedlo někam, kde se v žádném případě nedá mluvit o stabilitě.

Bez jakýchkoli hodnověrných důkazů byl v roce 2003 napaden Irák. Dodnes se tam situace "nestabilizovala". Naopak -- vznikla zde celá série sudů prachu -- od Kosova, přes sever afrického kontinentu, kde nám po "arabském jaru" doslova zamrzly úsměvy, přes Irák až po Afghánistán a Pákistán.

USA zabředly do řady konfliktů, z nichž nic nezískaly ani hmotně, ani morálně. Čeká se jen, který konflikt jim definitivně zlomí vaz. Že by to byl již vpád do Sýrie?

Vojensky zatím posílila Čína, která nekrvácela (hlavně finančně) v žádném válečném konfliktu již několik desítek let.

Že by nadnárodní kapitál hledal řešení opět v celosvětovém konfliktu? Radši nedomýšlet.

V této situaci hledat viníka evropských problémů v Řecku, zdá se být počinem poněkud... -- jak jen to bylo v Rozmarném létu?

Má-li projekt EU nadále fungovat, potřebuje sociálně zdravé soustátí, které se nepotýká s vážnými problémy, které již dávno narušily sociální smír. Pokud se něco nemělo stát, potom to, že jsme sešli z cesty, která zaručovala prosperitu a mír. Logicky bychom se měli zeptat, proč se tomu tak stalo a cui bono -- v čí prospěch se tak stalo. Možná bychom se potom mračili na někoho úplně jiného, než na Řeky.

0
Vytisknout
12786

Diskuse

Obsah vydání | 3. 9. 2013