Bezdomovci v zemi obřích trpaslíků

29. 11. 2013 / Lubomír Brožek

Trpaslíci zkrátka už nejsou, co bývali. Jsou z nich VIP, mediální hvězdy a když už ne ředitelé zeměkoule, alespoň majitelé těch správných klíčů k úspěchu. Skřetí konfekci vyměnili za značkové frikulínské kvádro, rodný jazyk vytěsnil ptydepe a nevědomost se skryla za fíkový list univerzitního diplomu. A že je na výběr. Trpasličích univerzit je habaděj a množí se jako houby po dešti. I ony tak přispívají nemalou měrou k zázračnému růstu pidimužíků všeho druhu. Z některých se stali takoví velikáni, že kdyby přičinlivý módní výtvarník zpodobnil jejich vztyčený prostředník (například na Vítkově, místo Žižkovy jezdecké sochy), mohla by na jeho vrcholu být stylová restaurace s výhledem na celé město, jehož sláva mediálních hvězd se dotýká.

Hormon, který však z trpaslíků dělá skutečně obří simulakra, se jmenuje MOC. Když jí trpaslík užije příliš mnoho, vyroste tak neuvěřitelně, že si nedohlédne ani na špičku vlastního nosu, natož aby věděl, kam šlape a normální lidské bytosti jsou hluboko pod jeho rozlišovací schopností. Ve své podstatě sice dál zůstává trpaslíkem, ale nepřipouští si to. Jeho apetit je obří, žravost nesmírná. Až příliš rychle si zvykl žít na vysoké noze. Gypsovým hlavám v oblacích věru závrať nehrozí, zato jim dělá náramně dobře tvářit se, že mají rozhled a na spoluobčany hledí s despektem.

Každý ať se postará o sebe, je oblíbené heslo přerostlých trpaslíků. Oni se postarali. Vyrostli. Přímo zázračně. Říká se sice, že žádný strom neroste do nebe. Trpaslíci však věří, že jich se to netýká. Přísloví praví, že "minulost je taková, jakou chceme mít budoucnost". Minulost zapřeli. A na budoucnost kašlou. Ještě nebyla.

Trpaslíci jsou mágové této chvíle. Lopatičky klidně přenechají jiným. Těm, co je zvolili za správce své zahrady. Ať makají. My si zatím v klidu rozdělíme funkce. Volby jsou, zaplať bůh, za námi. Nastává čas sklízet šťavnaté plody svých prázdných slibů. No co koukáte, troubové -- je mnoho povolaných, málo vyvolených. A vy, holoubci, jste si nás vyvolili. To vy jste z nás udělali obry. Tak k nám koukejte vzhlížet s úctou a respektem. My vás za to obdaříme našimi zákony, našimi pravidly, našimi zákazy, našimi příkazy. My budeme brát, vy budete dávat. A nesnažte se nám namluvit, že nemáte z čeho. Nebo vás prolustrujeme od půdy až po sklep. Máme na to lidi. Úřady a páky. Máme na to spravedlnost. A co máte vy? Střechu nad hlavou. To vám nestačí?

Trpaslíci ovšem netuší, že domov není jenom střecha nad hlavou, dveře ve veřejích, okna ve stěžejích a stěny kolem dokola. Nevědí, že domov není dokonce ani luxusní vila s bazénem. Pokud zmizela tolerance, lidská důstojnost nic neváží a vzájemná důvěra vzala zasvé. Pokud naděje ztratí kotvu, víra počítá, co jí to vynese, pokud zamkneme svá srdce...:

"Kdybych mluvil (Pavlův list ke Korintským) jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. " Snad, dodejme, jenom sám sobě bezdomovcem, který si marně opakuje básníkův verš: "Domov jsou ruce, do kterých smíš plakat."

Země, jež se zbavila svých skutečných, autentických elit, které vyměnila za poskoky a tajtrlíky, své občany učinila rukojmím bank, korporací a šizuňků, živou kulturu vytěsnila do role prosebníka a empatii a soucit vystavila posměchu, se stává domovem ambiciózních trpaslíků. Jenomže...: Co vědí trpaslíci o domově...