Problematické mise OBSE a svědectví účastníka

27. 5. 2014 / Miroslav Polreich

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě je regionální organizací, jejíž účel je v podstatě vyjádřen v dlouhém názvu. Přestože je organizací evropskou, jejími členy jsou i Kanada, USA a asijské republiky, které dříve byly součástí SSSR. Celkem má 57 členů, ale i řada dalších mimoevropských států mají statut pozorovatele. Její zrod a poslání se váže ještě do dob studené války, kterou svoji univerzálností, aktivitou a strukturou napomohla odstranit na základě vývoje iniciovaného Helsinským procesem ve smyslu vzájemné spolupráce evropských zemí již začátkem sedmdesátých let. Její, a to i dosavadní vývoj nebyl však jednoduchý. Tento stav trvá dodnes.

V dobách postupné politické transformace došlo však k dohodám mající m značný význam a v podstatě ovlivnily v pozitivním smyslu bezpečnostní prostředí nejenom v Evropě, ale hlavně ve vztahu dřívějších soupeřících ideových bloků.

Na její půdě, ve Vídni, kde má svoji centrálu, byla uzavřena řada dohod ve smyslu dosud bezprecedenčního odzbrojení, transparentnosti zbraňových systémů, ale i různých smluv, které mají posilovat systematicky opatření, která vedou k vzájemné důvěře jako podmínce další mírové spolupráce včetně dohody o "otevřeném nebi" a dalších.

Malý, ale podstatný pohled do historie OBSE

OBSE v devadesátých letech za vzájemného zájmu USA a Ruska se začala formovat jako organizace, která vytvářela bezpečnost v Evropě a zároveň měla být její zárukou. Celkový vývoj byl proto nasměrován ve smyslu hlavních zadání k zajištění bezpečnosti. Byly stanoveny a dohodnuty zásady preventivní diplomacie, které měly napomáhat řešit případné spory mezi státy. Bylo proto také ustaveno Centrum pro předcházení konfliktů. V tomto směru vznikla souladná spolupráce dřívějších hlavních oponentů v době studené války.

Mnohem podstatnější bylo však postavení OBSE v celkovém organizačním systémů Evropy. Aktivity, jak popsáno výše, měly bezpečnostní zaměření.

Vzhledem k tomuto charakteru a díky své univerzální členské základně v Evropě i systému konsensu při jednání získala organizace v podstatě statut instituce kolektivní bezpečnosti. Svým dosahem i úspěšností začala v podmínkách atmosféry důvěry přebírat dosavadní funkce NATO, které tuto univerzalitu nemělo.

Tento vývoj vyhovoval i Spojeným státům, které nepočítaly s rozšiřováním NATO a chtěly si předně udržet partnerský vztah s Ruskem a v bezpečnostních otázkách právě prostřednictvím OBSE. Byly to právě ony, které trvaly, aby všechny původní republiky SSSR přes velmi rozdílnou geografii mohly se stát členy organizace.

Tento vývoj však nevyhovoval zvláště některým politikům z postkomunistických zemí, kteří pod záminkou vzniku nového "bezpečnostního vakua" (?) viděli svoji budoucnost v přimknutí se opět k "jinému" staršímu bratru, a ve snaze po obnovování nedůvěry a tím v podstatě hledání nového nepřítele.

V souvislosti s touto tendencí, kdy právě USA byly vystaveny hrubému tlaku pro svoji odmítavou politiku k případnému rozšíření NATO (Clinton je agent KGB a kryptokomunista -- informace vydaná českou BIS), soustředil se útok mnohých politiků a medií i proti OBSE. Prý nemá význam a naši bezpečnost dostatečně nezajišťuje. Je to jenom "žvanírna".

Samy USA se snažily čelit této v podstatě protiamerické kampani ustavením univerzálního orgánu NATO -- Partnerství pro mír, do kterého vstoupily všechny země OBSE včetně Ruska. Jeho celkem širokou škálu činností se však dařilo východoevropským zemím úspěšně omezovat.

Koordinovanou akcí Havlova Hradu (později za pomoci M. Albrightové), polského Lecha Walesy a maďarských emigrantů v USA za pomoci amerických neocons se postupně aktivity v OBSE i spolupráce jejích členů omezila.

Byla přijata nová taktika která limitovala široké aktivity OBSE v podstatě jenom na mise ke sledování průběhu voleb v jednotlivých zemích a monitorování určitých krizových situací. Dřívější zaměření a aktivity ustoupily do pozadí. Pravidelná setkání a konzultace různých dříve ustanovených orgánů včetně ekonomických se stávaly formálními.

OBSE se navíc stala objektem útoků, že se jedná v podstatě o instituci, která má sloužit jenom ruským zájmům. Ruská federace opravdu, při všech příležitostech zdůrazňovala původní poslání OBSE, a to hlavně při možnosti jejího využití při řešení bezpečnostních problémů. Během vývoje zůstávalo však Rusko osamoceno, a aktivity OBSE se zúžily v podstatě na vysílání jednotlivých misí s tím, že skutečné bezpečnostní záruky může poskytovat jen NATO. Mise byly jak při sestavování jejích členů, tak i závěrečných zpráv vystaveny jednostranné manipulaci.

V pozadí tohoto vývoje byla snaha po narušení klidné atmosféry v Evropě za neustálých mediálních útoků vůči Rusku či vytváření rusofobie a prostředí nejistoty. Je třeba uvést, že tyto tendence neměly reálný podklad, ale byly funkční ve směru vytváření nedůvěry. Do této oblasti zapadá i iniciování rozpadu Jugoslávie a neumožnění reálného jednání pro mírový a poklidný rozchod. Zde bylo jednáno i přímo proti zájmu a smyslu nejen zásad OBSE, ale i Charty OSN. Revitalizace původního poslání OBSE.

V současné době se nacházíme ve zvláštní atmosféře, kdy do popředí vstoupila krize na Ukrajině. K této situaci jsem se osobně vyjádřil na stránkách Britských listů již 18.3.14 "Svět v hnědém stínu Ukrajiny a cesta za světlem" a 11.4.14 "Řešení ukrajinské krize bez ideologické zaslepenosti". Situace je však natolik závažná, že snaha o jistou manipulovatelnost vzhledem k širší mezinárodní účasti nedává tak snadno prostor ke zneužití.

Na jedné straně jsou to útoky na "imperiální" Rusko a hlavně představitele Putina a jeho nezměněnou expansivní podstatu s použitím argumentů jako "agrese proti Gruzii" , dosud však alespoň bez uvedení, že ruské letectvo rozbombardovalo Chinvali, "Agresi či anexi" Krymu bez zdůraznění jakou dnes u stoupenců této úvahy má stále váha usnesení ústředního výboru Komunistické strany SSSR, které zcela protiprávně tuto anexi ve prospěch Ukrajiny provedlo.

Klasickou ukázkou je článek (22.5.14) Petra Kratochvíla v Salónu Práva, který nevyžaduje pro znalého čtenáře komentář, snad jen údiv nad tendencí redakce právě v době, kdy by se měly hledat aspekty porozumění na základě skutečného stavu věci.

Na druhé straně se "imperiální" snahy Ruska zdají v rozporu z výsledkem transformačního procesu právě v SSSR, od kterého zcela pokojně odstoupily jednotlivé republiky i když v podstatě vytvořily jisté souručenství. Nepochybně však rozchod tohoto posledního historického impéria světa nenesl srovnání s dekolonizačními válkami jiných evropských držav v šedesátých letech.

Dva pohledy. Ten oficiální má však ještě navíc exekutivní charakter. Vytváří se nová bezpečnostní hrozba, která vyžaduje i od nás operativní obranou přípravu. Zvednout výdaje na zbrojení. (Spojené státy je snižují). Zvážit pozvání aliančních jednotek s vědomím, že USA pozvolně opouští Evropu, takže jedinou vojenskou silou se pochopitelně předpokládají jednotky Německa.

Nevím proto proč by se měl ministr obrany omlouvat za vyjádření, že lidé nejsou s touto "ochranou" zcela srozuměni. Nabídka našich letadel k bránění "ruské hranice" asi mnoho k uklidnění také nevede, nehledě na skutečnost, že u mnohých z nás je stále v paměti možný obranný střet sovětské armády s "naší" armádou v listopadu 1989, kdy právě hrozilo, že ruskou armádu napadne demonstrující mládež v Praze. Je toho prostě víc, čemu se zpronevěřujeme při současném tendenčním politickém zaměření.

Hlavně realitě, vlastnímu rozumu a charakteru.

Za této situace není právě od věci odpovědně analyzovat skutečný stav a aktivizovat OBSE. To vyžaduje kritické zhodnocení dosavadního vlastního přístupu.

Orgány OBSE, například pod hlavičkou Střediska pro předcházení konfliktů musí vytvořit podmínky pro ustavení reprezentativní komise (mise) na vyšší diplomatické úrovni pro vyjednávání o konfliktu. Reprezentativní znamená nezávislý a tím respektovaný orgán. Je jistě škoda, že někteří státní představitelé (včetně našich) se bez znalosti věci či na základě falešné tendence do akcí na Ukrajině zapojili a tím ztratili svůj aktivní mandát.

OBSE je ale v podstatě tím operativním orgánem, který by za uvedených podmínek měl jednat. Příznivé okolnosti pro konkrétní a detailní jednání může pochopitelně vytvořit i případná nadcházející vrcholná schůzka Putin -- Obama.

Problematická mise OBSE v Kosovu -- svědectví účastníka.

K uvědomění si odpovědnosti a závažnosti celkové situace a důležitosti dodržení podmínek objektivního posouzení podá následující svědectví o misi OBSE i se závěrem, že přístup v zájmu pravdy má vždy své místo i funkci i když se musí či dosud musela platit někdy i značná cena.

Níže uvedený popis je charakteristický pro probíhající mise. Intensita manipulace je určována politickým zájmem k ovlivnění a závažností specifické mise.

V létě 1992 jsem se zúčastnil prvé mise do Kosova, která měla ověřit zda a nakolik posiluje srbská strana své vojenské a policejní síly v této oblasti. Vedl ji kanadský diplomat David Peel. Mimo mne a jednoho pracovníka sekretariátu OBSE byli všichni další členové vojenští experti, většinou ze zemí NATO.

V Jugoslávii jsme byli asi 2 týdny a měli možnost jednat s politickými představiteli, vojenským i policejním vedením v Kosovu, ale i několik dnů s místní stínovou vládou "prezidenta" Ibrahima Rugova. Srbové předali velmi detailní vojenské informace, které se shodovaly s dokumenty, které měli pánové z NATO a které nám byly předány od Albánců. Měli jsme k disposici dvě helikoptéry, abychom se mohli rozdělit a zkontrolovat co největší prostor. Přistávali jsme na jednotlivé základny, které jsme my určili "ze vzduchu" bez předem připraveného plánu. Navštívili jsme základny tanků, obrněných vozidel i mužstvo v lesích při výcviku. Mluvili jsme volně s kýmkoliv a jednotliví velitelé podávali zprávy o stavu mužstva i techniky v jednotlivých časových obdobích. Vše se shodovalo s předanými nám údaji od Albánců či důstojníků NATO. Pamatuji se, že nám nabídli i návštěvu utajených muničních skladů v horách a že dva důstojníci z |NATO to pokládali za "mimo náš mandát" a návštěvu odmítli. Když nás provázející důstojníci jugoslávské armády zpozorovali snahu vojenských členů mise po zaznamenávání údajů výzbroje, čísla apod., řekli, že si mohou vše natočit kdekoliv a cokoliv na video a čísla tanků srovnat s jimi předanými údaji. Prostě vše šlo v dobré spolupráci a zcela transparentně.

Já, jako jediný z "Východu" čili Slovan jsem mohl se Srby hovořit rusky či "po našem". S Peelem jsme se dohodli, z on bude více tlačit na Albánce a já na Srby. Celkem se nám podařilo za dobu pobytu zjistit potřebné informace a hlavně podmínky pro případné diplomatické řešení a jednání. I zde byla jednání příznivá a I. Rugova požádal Peela a mne, abychom si pobyt v Prištině prodloužili a vedli důvěrné zprostředkování se Srby. Obě strany neměly mezi sebou přímý kontakt.

Praha měla však k jednání negativní postoj.

Po návratu do Vídně, jsme se druhý den sešli k projednání zprávy. Byla předložena prvá verze. K mému překvapení to nebyla zpráva, kterou jsme připravili již v Prištině, ale zcela protisrbský pamflet. Po několika technických připomínkách jsem stručně uvedl, že všichni víme, že zpráva je vylhaná.

Nejsem ochoten ji podepsat a jako československý velvyslanec vydám své vlastní prohlášení, které opřu o závěry zprávy připravené v Prištině.

Bylo dlouho ticho. Pak Javier Collar, Španěl, mladý muž ze Střediska předcházení konfliktů OBSE, řekl, že člověk se musí jednou rozhodnout zda se dá do služeb lži, nebo si zachová vlastní čest a úctu k sobě a prohlásil, že se ke mně připojuje. Nato Švýcar Josef Schaerli prohlásil, že je švýcarský generál a ne agent NATO, a že také odmítá předloženou zprávu podpořit.

David Peel vedoucí skupiny, člověk velmi vážený a v podstatě se vzájemným velmi blízkým vztahem ke mně (dokonce mnohaletý velvyslanec Kanady v Praze) uvedl, že je na něm, aby věc vysvětlil. Omluvil se tím, že po příletu volal Ottawu a podal informaci (stejně jako každý z nás).

Dostal však zpětný hovor, že on byl vedoucím týmu a Kanada jako země NATO nemůže mít zájem na textu naznačené zprávy. Rozpustil jednání s tím, že použijeme zprávu připravenou v Prištině a požádal mě, abych připravil politické závěry ke každé kapitole. Byl to z jeho strany odvážný, ale čestný akt.

Zpráva byla čtena na plenárním zasedání, přijata v tichosti s formálním poděkováním od několika delegací. V té době bylo již ale všeobecně známo jak komplikovaně proběhla příprava zprávy a že neprošel pokus členů NATO o její zmanipulování. Jedině velvyslanec "neutrálního" Rakouska Vukovič (původem Chorvat) mě poté vyhledal a řekl: "Co jsi zde provedl, se Ti již nikdy nepodaří. Máme sílu to v Praze zařídit".

Faktem je, že po odchodu ministra Dienstbiera, se kterým jsem na ministerstvo přišel, jsem rovněž na své místo rezignoval, neboť pod novým vedením jsem pracovat nechtěl.

Později jsem byl, bývalými kolegy z ministerstva informován o požadavku OBSE z Vídně na mé začlenění do misí OBSE. Pan Vondra (tehdy přišel z Hradu na místo prvého náměstka ministra se však nechal slyšet, že Polreich již nikam nesmí vyjet. Pro mne to nebyla situace neobvyklá, neboť na Západ jsem nesměl vyjet 20 let na základě opatření a důsledného sledování StB (fysické i odposlechy v bytě). Dnes obdobný stav se snažila zajistit jiná autorita (pravdoláskařská).

Myslím, že není třeba co dodávat.

Praxe servility misí OBSE je nyní již doufám překonána, protože problematika Ukrajiny má mnohem závažnější souvislosti, než aby byla mimo zájem osob s jistou odpovědností a s objektivním operativním přístupem navíc s širším výběrem jejich účastníků. To platí dvojnásob, pokud, což předpokládám, OBSE bude svěřena mediátorská funkce. Budeme si dále muset zvyknout, že OBSE se vrátí ke svému původnímu poslání.

Bohužel musím dodat, že dosavadní různá jednostranná a "bojová" vyjádření našich politických představitelů, navíc zcela v rozporu s převažujícím názorem vlastní veřejnosti, nás diskvalifikovalo od možnosti účasti na těchto jistě nutných jednání.