Useknutou hlavu mého bratra objevila má mladší sestra

30. 9. 2015

čas čtení 10 minut

Tohle je Muhammad, s nímž jsem se poprvé seznámil loni v iráckém Kurdistánu. Tou dobou právě utekl z války v Sýrii a pracoval jako recepční v mém hotelu. Než vypukla válka, studoval na univerzitě v Damašku anglickou literaturu, takže jeho angličtina byla téměř perfektní. Zde je jeho příběh, vysvětluje autor, fotograf Brandon, na stránce Humans of New York, kde publikuje fotografie a příběhy uprchlíků. Stránka má 15,5 milionu likeů.

"Boje byly velmi těžké. Když jsem odjel ze Sýrie sem, měl jsem jen 50 dolarů. Když jsem sem dojel, neměl jsem skoro žádné peníze. Seznámil jsem se na ulici s mužem, který mě vzal domů, dal mi jídlo a ubytoval mě. Ale tak strašně jsem se styděl, že jsem v jeho domě, že jsem trávil 11 hodin denně hledáním zaměstnání a chodil jsem tam jen spát. Nakonec jsem našel práci v hotelu. Musel jsem tam pracovat 12 hodin denně, sedm dní v týdnu. Dávali mi 400 dolarů měsíčně.

Teď jsem našel jiný hotel, kde je to daleko lepší. Pracuju 12 hodin denně za 600 dolarů měsíčně a mám jeden den volno. Kdykoliv mám volno, pracuju ve škole jako učitel angličtiny. Pracuju každý den 18 hodin. A vůbec neutrácím peníze. Ani jsem si nekoupil jediné tričko. Ušetřil jsem 13 000 euro, což potřebuju na koupi falešného pasu. Jeden člověk mě dokáže dostat do Evropy za 13 000 euro. Odjíždím příští týden. Pojedu se ještě rozloučit domů do Sýrie se svou rodinou, a pak tohle všechno nechám za sebou. Zapomenu na to všechno. A dokončím svá studia.

(srpen 2014, Irbíl, Irák)

Než jsem odjel do Evropy, vrátil jsem se do Sýrie, abych ještě jednou uviděl svou rodinu. Spal jsem po celou dobu ve stodole svého strýce, protože každý den klepala policie na dveře mého otce. Nakonec mi otec řekl: "Jestli tu zůstaneš ještě chvíli, najdou tě a zabijou tě." Tak jsem se spojil s pašerákem a dostal jsem se do Istanbulu. Zrovna jsem se chystal odjet do Evropy, když mi telefonovala sestra. Řekla mi, že policie strašně zbila tatínka, a pokud nepošlu 5000 euro na jeho operaci, tak umře. To byly moje peníze na cestu do Evropy. Ale co jsem měl dělat? Neměl jsem jinou volbu.

Pak za čtrnáct dní zatelefonovala ještě s horší zprávou. Mého bratra zavraždilla ISIS, když pracoval na ropném poli. Našli v jeho občance naši adresu a poslali nám domů jeho hlavu se zprávou: "Kurdové nejsou muslimové."

Má nejmladší sestra tu hlavu našla. Bylo to před rokem. Od té doby nepromluvila jediné slovo.

Čtrnáct dní jsem nepřetržitě brečel. Nic nedávalo smysl. Proč se tyhle věci dějí mé rodině? Vždyť jsme všechno dělali správně. Všechno. Chovali jsme se vůči všem poctivě. Byli jsme slušní k všem sousedům. Nedělali jsme žádné větší chyby. Byl jsem touto dobou v obrovském stresu. Otec byl na jednotce intenzivní péče, a každý den mi volala sestra a říkala, že se ISIS blíží k naší vesnici. Úplně jsem z toho zešílel. Omdlel jsem jednoho dne na ulici a probudil jsem se v nemocnici. Dal jsem zbytek svých peněz pašerákovi, aby pomohl mé sestře utéci do Iráku. Teď už jsem měl jen 1000 euro a uvízl jsem v Turecku. Můj otec se zotavil z operace. Zavolal mi a ptal se mě, z čeho jsem mu zaplatil operaci. Řekl jsem mu, že jsem dostal peníze od přítele. Ptal se mě, jestli jsem se už dostal do Evropy. Poprvé v životě jsem otci zalhal, Nechtěl jsem, aby měl pocit viny, že jsem mu zaplatil za operaci. Řekl jsem mu, že jsem v Evropě a že jsem v bezpečí a že nemusí mít starosti.

Poté, co jsem řekl otci, že jsem se už dostal do Evropy, nechtěl jsem nic jiného než tu lež proměnit v pravdu. Našel jsem pašeráka a vyprávěl jsem mu svůj příběh. Předstíral, že se mnou velmi soucítí a že mi chce pomoci. Řekl mi, že za 1000 euro mě dostane na ostrov v Řecku. Řekl mi: "Nejsem jako ostatní pašeráci. Jsem bohabojný. Mám vlastní děti. Nic špatného se ti nestane." Důvěřoval jsem mu. Jednoho večera mi zavolal a řekl mi, ať se s ním sejdu u jedné garáže. Dal mě do kamionu s dvaceti dalšími lidmi. Byly tam cisterny s benzínem a my jsme nemohli dýchat. Lidi začali křičet a zvracet. Pašerák vytáhl pistoli, zamířil jí na nás a řekl: "Jestliže nebudete zticha, zabiju vás." Odvezl nás na pláž a zatímco připravoval člun, jeho partner na nás mířil pistolí. Loď byla z umělé hmoty a byla jen tři metry dlouhá. Když jsme do ní nastoupili, všichni začali panikařit a loď se začala potápět.

Třináct lidí se tolik bálo, že odmítlo jet. Ale pašerák řekl, že jestliže jsme si to rozmysleli, peníze nám nevrátí, tak se nás sedm rozhodlo vyplout. Pašerák nám řekl, že nás doveze až k ostrovu, ale po několika stovkách metrů plavby z člunu vyskočil a začal plavat nazpátek. Řekl nám, ať plujeme dál rovně. Začaly být velké vlny a do člunu začala téci voda. Byla naprostá tma. Neviděli jsme žádnou zemi, žádná světla, jen oceán. Potom po půlhodině přestal jít motor. Věděl jsem, že všichni umřeme.

Tak strašně jsem se bál, že se mi úplně zastavily všechny myšlenky. Ženy začaly brečet, protože neuměly plavat. Začal jsem lhát a řekl jsem jim, že dokážu plavat s třemi lidmi na zádech. Začalo pršet. Člun se začal točit v kruhu. Všichni měli tak strašný strach, že nemohli ani mluvit.

Ale jeden muž se snažil opravovat motor a za několik minut motor znovu nastartoval. Nevzpomínám si, jak jsme dojeli na břeh. Ale vzpomínám si, že jsem líbal zemi, kterou jsem našel. Moře teď opravdu nenávidím. Strašně. Nechci v něm plavat. Nechce se na ně dívat. Nenávidím na něm všechno.

Ostrov, na který jsme dojeli, se jmenoval Samothrace. Byli jsme tak vděční, že jsme tam dojeli. Mysleli jsme, že jsme dosáhli bezpečí. Vyšli jsme směrem k policejní stanici, abychom se tam registrovali jako uprchlíci. Dokonce jsme požádali jednoho muže na silnici, aby pro nás zavolal policii. Řekl jsem ostatním uprchlíkům, aby mi dovolili za ně mluvit, protože umím anglicky. Najednou k nám rychle přijely dva policejní džípy. Policisté se chovali, jako bychom byli vrazi, které hledají. Namířili na nás zbraněmi a řvali: "Ruce vzhůru!"

Řekl jsem jim: "Prosím, my jsme právě utekli z války, nejsme zločinci!" Zařvali na mě: "Drž hubu, Malako!" To slovo nikdy nezapomenu: "Malako, Malako, Malako." Jinak nám neříkali.

Hodili nás do vězení. Měli jsme mokré šaty a nemohli jsme se přestat třást. Nemohli jsme spát. Tu zimu pořád ještě cítím v kostech. Tři dny nám nedali ani jídlo, ani vodu.

Řekl jsem policii: "Nepotřebujeme jídlo, ale prosím, dejte nám vodu." Prosil jsem velitele, aby nám dal napít. Zase řekl: "Drž hubu, Malako." Tvář toho muže si budu pamatovat po zbytek života. Měl v zubech díru, takže na nás plival, když mluvil. Rozhodl se, že se bude dívat na sedm lidí, jak trpí žízní po dobu tří dnů, když ho prosili o vodu.

Zachránili nás, když nás konečně posadili na loď a poslali nás do tábora na pevnině. Tam jsme byli dvanáct dní, než jsme se vydali pěšky na sever. Šli jsme tři týdny. Nejedl jsem nic jiného než listí. Jako zvíře. Pili jsme ze špinavých řek. Napuchly mi tolik nohy, že jsem si musel sundat boty.

Když jsme došli na hranici, našel nás albánský policista a ptal se nás, jestli jsme uprchlíci. Když jsme řekli, že ano, řekl, že nám pomůže. Řekl nám, abychom se schovali v lese až do setmění. Nedůvěřoval jsem mu, ale byl jsem příliš unaven na to, abych mohl utéci. Když přišla noc, naložil nás do svého auta. Pak nás odvezl k sobě domů a nechal nás tam týden. Koupil nám nové šaty. Dával nám každý večer jídlo. Řekl mi: "Nestyďte se. Já jsem také prožil válku. Jste teď moje rodina a tohle je i váš dům."

Za měsíc jsem dorazil do Rakouska. První den, co jsem tam byl, jsem vešel do pekárny a seznámil se s mužem jménem Fritz Hummel. Řekl mi, že před čtyřiceti lety navštívil Sýrii a chovali se tam k němu pěkně. Tak mi dal šatstvo, jídlo, všechno. Stal se mi téměř otcem. Vzal mě do místního Rotary klubu a představil mě celé skupině. Vyprávěl jim můj příběh a řekl: "Jak mu můžeme pomoci?" Nalezl jsem kostel a dali mi místo, kde bydlím. Okamžitě jsem se začal učit německy. Cvičil jsem němčinu 17 hodin denně. Četl jsem celý den příběhy pro děti. Díval jsem se na televizi. Snažil jsem se seznámit se s co největším množstvím Rakušanů. Po sedmi měsících jsem měl jít před soudce, aby určil můj status. Uměl jsem už slušně německy, tak jsem řekl soudci, abychom dělali pohovor v němčině. Nevěřil svým vlastním očím. Udělalo to na něho dojem, že jsem se už naučil německy, tak pohovor trval jen deset minut. Pak ukázal na můj syrský občanský průkaz a řekl: "Muhammade, tohle už nikdy nebudete potřebovat. Jste teď Rakušan."