Jak prohráváme druhou světovou válku

31. 12. 2015 / Kryštof Kozák, Bohumil Kartous

čas čtení 3 minuty

Vypjatý nacionalismus, xenofobie, strach z budoucnosti, ekonomická nejistota, znechucení politikou, korupcí, obdiv k vládám silné ruky, zavírání hranic - to už tu všechno bylo, po mnoha peripetiích to  skončilo tou slavnou druhou světovou, kterou jsme ale naštěstí proti Hitlerovi vyhráli. Ukazuje se, že bylo vekou chybou si myslet, že druhá světová je už jednou provždy vyhraná - spousta principů, na kterých stála atraktivita Mussoliniho i Hitlera, rozhodně nevymřela, a je smutné pozorovat jejich pozvolný nárust v popularitě.

Zajímavá otázka je, jestli to tentokrát Američané (potenciálně s Donaldem Trumpem v čele) opět „zachrání“. Německo je zatím pod vedením Merkelové z konzervativní CDU a navzdory protestům primárně v bývalé NDR hlavním protinacionalistickým aktérem. 

Už proto to zatím není tak vážné, symbolicky ale druhá světová probíhá v našich myslích pořád, a je dobré si uvědomit, kdo by tehdy byl a kdo je teď na jaké straně symbolické barikády. Jak napadlo už mnohé, druhá světová se taky klidně dala prohrát, o Stalinovi raději ani nemluvě. 

Ukazuje se, že i traumatické rozbombardování Evropy vedlo k tomu, aby se určité myšlenky a principy potlačily. Realisticky to znamená, že bude potřeba s nimi vždycky počítat, a dávat pozor, abychom na symbolickém poli druhou světovou válku v našich myslích neprohrávali - Hitlera naštěstí dobře známe.

Co však neznáme, to jsou nastupující despocie ve věku, v němž Hitlera vidíme libovolně v každém, kdo odporuje sdílené představě světa, a to podle měřítek velmi ošidných a povrchních. I ve 30. letech 20. století ale bylo těžké říct "toto je Hitler" a toto způsobí. 

Jinými slovy, nebezpečí, kterými se obklopujeme v ituitivním přesvědčení, že tu stále nějaká jsou, mohou být stejně zcestná jako ta, kterými se obklopovaly společnosti, jež nebyly schopny druhé světové válce zabránit a naopak ji - často s upřímným přesvědčením o opaku - vyvolaly.

Jsou lidé, a možná je jich skutečně většina, kteří dláždí cestu k domněle snesitelné budoucnosti tím, že plánovitě rezignují na zkušenost a memento, které druhá světová válka přinesla. Pokud skutečně platí, že vše zlé je k něčemu dobré, pak v případě druhé světové války to bylo zjištění, že lidská práva musejí platit univerzálně, nikoliv selektivně, že k jejich dodržování je třeba mezinárodního konsensu a také kodifikace do národních právních rámců i do sdíleného společenského vědomí.

Čím více se tomuto poznání v čase vzdalujeme, tím jednodušší se zdá jeho zpochybnění. Ani přes všechna varování o nutnosti opakovat historii, kterou jsme zapomněli, se nedaří toto poznání povýšit na skutečnost. Možná budeme muset prohrát další světovou válku, abychom si to znovu připomněli. Možná už ji prohráváme, právě teď a tady...

0
Vytisknout
9010

Diskuse

Obsah vydání | 4. 1. 2016