Ruské prostředky elektronického válčení a konec mýtu západní převahy

6. 4. 2016 / Karel Dolejší

čas čtení 11 minut


Techniky jako džudo nebo taiči umožňují slabšímu nebo neozbrojenému napadenému ubránit se před silnějším útočníkem prostřednictvím soustředěného a sofistikovaného využití kapacit, které má k dispozici. Takový přístup je založen na dobrém odhadu vlastních schopností a znalosti postupů, jež může útočník nasadit. Kromě speciálního výcviku je ve hře i jistá forma informační převahy. S moderními mezistátními konflikty to bývá velmi podobné. Samotnému ovládnutí bitevního pole předchází ovládnutí pole informačního. Strana, která v klíčové oblasti informačního pole prohrává, pravděpodobně nakonec prohraje i ve fyzické rovině.


Zatímco evropské války přelomu 18. a 19. století bývaly záležitostí mobilizovaných mas vyzbrojených mušketami, v nichž strategický význam příslušel především lidnatosti a počtu koní, surovinám jako pšenice, maso, oves, seno, len, teprve terciální význam pak železu, oceli, olovu, ledku, síře, dřevěnému uhlí nebo pazourku, od roku 1914 jsou války především soupeřením o to, která strana dokáže rychleji a účinněji naházet na hlavy protivníků větší tonáž trhavin v kovových kontejnerech různého druhu a provedení (nejprve kyseliny pikrové, jejích směsí a derivátů; později především trinitrotoluenu, jeho směsí a derivátů; v současnosti nastupuje nová generace ještě vhodnějších látek).

Ortodoxní vojenská teorie tradičně rozlišuje mezi atricionistickým a manévrovým paradigmatem. Atricionisté usilují generálně o ničení protivníka, o opotřebování jeho ozbrojených sil vždy a všude ("body count"). Manévrové válčení bývá sofistikovanější: Uplatňuje vyšší operační tempo; dokáže redukovat nepřátelské uskupení na několik málo rozhodujících těžišť (Schwerpunkt), na které soustředí úsilí namísto útočení "všude"; využívá překvapení a klamání; koordinuje účinně spolupráci všech typů zbraní (vševojskový boj); spoléhá na flexibilitu a decentralizované velení. Atricionista může přivést větší armádu na bojiště s vágním záměrem "najít slabšího protivníka a zničit ho". Manévrový boj takto vést nelze, existuje řada dalších důležitých parametrů, které je třeba včas znát - nejen prostá korelace sil. Bez podrobných znalostí o protivníkovi není možné ani správně stanovit těžiště operace. Informace mají cenu zlata. Kam vlastně soustředit palbu?

Po porážce Francie v roce 1940 bojovala Británie sama proti nepříteli, který kontroloval průmyslovou základnu celé kontinentální Evropy a současně byl štědře zásobován surovinami z východu v rámci paktu Molotov - Ribbentrop. Než byly do války vtaženy USA a proběhl pomalý "studený start" jejich válečné ekonomiky, nemohla Británie doufat v nic jiného, než v zoufalý boj proti drtivé přesile. Měla však přitom v záloze alespoň jeden trumf - informační převahu. Díky polsko-britské kryptologii dovedla rozluštit německé tajné depeše ze zařízení Enigma a s předstihem tak odhalit záměry nepřítele, jimž mohla včas čelit protiopatřeními. Díky radaru dovedla včas zjistit, kam směřují německé nálety, a vyslat jim účinně vstříc vlastní méně početné stíhací letectvo.

Naproti tomu německá Wehrmacht na východní frontě viděla všude imaginární sovětské armády a v záznamech se často uvádí pětinásobná či ještě mnohem vyšší početní převaha protivníka, ačkoliv ze sovětských pramenů lze zpravidla doložit jen dvojnásobnou nebo trojnásobnou. Nejde zde ani tak o to, že by němečtí generálové trpěli strachem, který "má velké oči". Spíše je nesoulad mezi německými a sovětskými prameny třeba připsat účinnosti sovětských informačních operací. Je poměrně široce známo, že v předvečer vylodění západních spojenců ve Francii probíhaly paralelně dvě velké dezinformační operace, Fortitude North simulující přípravy k vylodění v Norsku a Fortitude South simulující vylodění v Pas-de-Calais. Velitelem fiktivní 1. americké armádní skupiny pověřené vyloděním v Pas-de-Calais se simulovaným rádiovým provozem v Kentu a Sussexu se stal generál Patton. Méně už se ví o tom, že Sověti takto záměrně krmili Němce nesmysly zcela standardně.

Slabší strana může v konfliktu stále ještě přinejmenším "uhrát plichtu", má-li převahu v informačním poli. Pokud ji však ztratila nebo dokonce ani nikdy neměla, není jí pomoci.

Putinovo Rusko věnuje na propagandistickou válku proti Západu stamiliony dolarů ročně, částku nesrovnatelnou s čímkoliv, co lze reálně očekávat od západních vlád. I po zavedení částečných úspor dostala samotná státní propagandistická síť RT roční rozpočet na rok 2015 ve výši 224 milionů dolarů ZDE, téměř dvakrát tolik, než kolik dostává BBC World Sevice ZDE. Propaganda ovšem především štěpí běžné mediální publikum v cílových zemích, zpravidla nedokáže sama o sobě oklamat osoby zodpovědné za strategická rozhodnutí. K tomu, ale i k řadě jiných účelů, mohou sloužit jiné prostředky. Jedním z nich je elektronický boj (v angličtině Electronic Warfare (EW), v ruštině радиоэлектронная борьба (РЭБ)).

Rusko, dříve SSSR, mívalo tradičně v oblasti toho, čemu říká radioelektronický boj, doktrinální převahu nad Západem, kterou ovšem dlouho devalvovala zaostalost vlastního elektronického průmyslu. Počínaje rokem 2008 (po válce s Gruzií) v této oblasti nastala změna priorit a začaly prudké změny. V současnosti má Ruská federace nejen pokročilejší doktrínu v oblasti elektronického válčení i převahu v oblasti organizace armádních jednotek, ale také řadu pokročilých elektronických platforem, které na Západě nenacházejí příslušné protějšky. Prakticky všechny ruské systémy elektronického boje vznikly u jediné firmy, v moskevské společnosti концерн "Радиоэлектронные технологии" (KRET) ZDE.

V amerických ozbrojených silách (a v armádách, které je považují za vzor) provozuje podstatné kapacity pro elektronický boj především námořnictvo a letectvo, zatímco pozemní jednotky disponují minimem prostředků tohoto určení. V ruských ozbrojených silách je tomu jinak. Pozemní i výsadkové síly a také námořní pěchota staví specializované jednotky velikosti roty, praporu nebo dokonce brigády zaměřené výlučně na elektronické válčení. Manévrové brigády vyčleňují rotu pro EW schopnou rušit signál GPS využívaný západní přesnou municí, funkci přibližovacích zapalovačů naváděné i nenaváděné munice ("VT fuze") i radiový provoz jednotek protivníka.

Jednotky EW na vyšším organizačním stupni dokáží rušit mobilní signál v prostoru celého bojiště, falšovat koordináty GPS, rušit provoz výzvědných a komunikačních satelitů a také letounů včasného varování (AWACS).

Systém R-330Ž Žitěľ ZDE spolehlivě ruší signál mobilních telefonů a navigačního systému GPS v pásmu 100 - 2 000 MHz v rámci okruhu 20 - 30 km. Jinými slovy vytváří kolem sebe "bublinu", v níž se útok municí naváděnou s pomocí GPS či jen samotná telefonní komunikace stávají nemožnými.

Systém SPR-2M Rtuť-BM ZDE ruší funkci radiových přibližovacích zapalovačů, které jsou od poloviny 20. století standardem i u "hloupých" západních dělostřeleckých granátů. Jestliže systém Žitěľ vytváří ochrannou bublinu, do níž nelze navádět munici podle signálu GPS, Rtuť vytváří podobnou bublinu, která způsobuje předčasné exploze přilétající letecké i dělostřelecké munice vybavené přibližovacími zapalovači. Tím dochází k výraznému omezení, případně dokonce k úplné eliminaci způsobených škod.

Automatizovaný systém elektronického rušení R-934B Mandat ZDE dokáže rušit současně až čtyři radiové frekvence VHF, včetně moderních radiostanic se skokovou změnou frekvence.

Na brigádní úrovni se nacházejí nejvýkonnější ruské EW systémy.

Murmansk-BN ZDE automaticky ruší komunikaci UHF na operační úrovni. Krasucha-4 ZDE je multifunkční rušička schopná oslepit letouny včasného varování AWACS a další letecké radarové systémy, pozemní radarové systémy, ale také satelity na nízké oběžné dráze, a dovede nepřátelskou elektroniku trvale poškodit. Systém RB-314B Leer-3 ZDE na třínápravovém nákladním automobilu monitoruje a potlačuje sítě GSM, dokáže určit parametry a umístění mobilních stanic a zachytit přenášená data. Je vybaven dvěma spolupracujícími UAV Orlan-10, které nesou zaměřovací prostředky a prostředky potlačení mobilního signálu v okruhu 6 km. Systém Moskva-1 ZDE představuje pasivní radar schopný bez demaskujících příznaků sledovat vzdušné cíle, včetně tzv. stealth, až do vzdálenosti 400 km.

Co to vše v souhrnu znamená? V případě hypotetického konfliktu Rusko dokáže oslepit nebo zničit průzkumné a detekční prostředky západních armád, od satelitů až po pozemní průzkumné radary. Okřídlená historka vypráví, jak americký námořní pěšák během invaze na Grenadu telefonoval z automatu na ulici až na Floridu, aby si objednal palebnou podporu námořnictva - přesně na tuto úroveň se mohou západní armády dostat díky ruskému rušení, ovšem telefonních automatů v ulicích mezitím výrazně ubylo. Přesná munice naváděná po signálu GPS by byla k nepoužití, stejně přibližovací zapalovače. Zbývají systémy s laserovým naváděním, které však vyžadují nepřetržité ozařování cíle během letu střely, nebo klasické "hloupé" bomby a dělostřelecké granáty s obyčejnými nárazovými zapalovači - jinými slovy technologická úroveň roku 1944. Jenže kam tyto věci vlastně směřovat, pokud průzkumné prostředky přestanou fungovat? A jakou tonáž klasických bomb a granátů ještě dokáže deindustrializovaný Západ vůbec vyrobit?

Pokud jste se domnívali, že Západ má nad Ruskem převahu v technologiích a zejména v elektronice, je tomu dnes ve skutečnosti přesně naopak. Protože západní systémy EW se u pozemního vojska téměř nevyskytují - a ty, které tam vůbec naleznete, nedokáží ani zdaleka podat srovnatelné výkony jako systémy ruské. Což znamená, že technologická úroveň ruských průzkumných, spojovacích a zbraňových systémů by v hypotetickém konfliktu opatřeními protivníka byla degradována mnohem méně než u západních protějšků.

0
Vytisknout
14984

Diskuse

Obsah vydání | 8. 4. 2016