1. 1. 1981
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
22. 5. 2002

Čtení na pokračování - Politika s ručením omezeným

6.   Postmoderní politika

Slovo postmoderna je dnes v módě. Často slýcháváme o postmoderní době, postmoderní společnosti, postmoderním umění, postmoderní mentalitě, postmoderním životním stylu. Naopak o postmoderní politice, postmoderní diplomacii či o postmoderním válčení se tolik nemluví. Je to zvláštní. Nedozvíme se pak, zda může mít v postmoderní době ještě nějakou váhu politika, která by zůstávala pouze a beznadějně moderní.

Existuje přesně tolik vymezení postmoderny, kolik autorů se k ní vyjadřuje. To je naopak zcela pochopitelné. K podstatě postmoderny patří hra s významy, uznání kontextuální podmíněnosti pravdy, mnohoznačná neujasněnost východisek, povinná nezávaznost interpretací. Postmoderna zdůrazňuje pluralitu. Snad proto má každý postmoderní myšlenkový směr a každá škola jen jednoho, jediného člena. Vždy toho, kdo daný směr vymyslel či školu založil. Každý takový člověk je navíc zmítán věčnou nejistotou, zda ke svému směru skutečně patří a zda ho vlastně nevymyslel někdo úplně jiný.

Třebaže to postmoderna nevidí ráda, je možno ji analyzovat klasickými prostředky moderní sociologie. Pokud mnohoznačnost všech představitelných vymezení postmoderny poněkud staromódně zjednodušíme, sdruží se nám do dvou soupeřících táborů. Je tomu podobně jako v případě globalizace. I když ve světě postmoderny je možná prakticky jakákoliv interpretace, snad nikdo nepochybuje o tom, že postmoderna následuje po moderně. Stejně tak jako proces modernizace od svého počátku až po své globalizační vyústění vždy připouštěl dvojí výklad, také k postmoderně lze přistupovat buď s radostným očekáváním, anebo s neskrývanými obavami. Historičtí optimisté soudí, že postmoderna znamená konec dějin. Je konečným, plným, dokonalým, definitivním překonáním těch omezení, která činila pouhou modernitu vždy jen polovičatou. Osvobozuje člověka od moderních omezení stejně radikálně jako ho dříve modernita osvobodila od omezení společnosti tradiční. Také podle tábora kritiků osvobozuje postmoderna člověka skutečně radikálně. Potíž je v tom, že ho osvobozuje v prvé řadě od jeho rozumu, od jeho vkusu a od jeho identity. Podle optimistů přináší postmoderna naprosté rozvinutí svobod. Podle skeptiků bohužel časem nezbude nikdo, kdo by se ze všudypřítomné svobody mohl radovat, protože neodmyslitelnou součástí postmoderní emancipace od pevné a stabilní formy je fragmentalizace individua, jeho rozprsknutí a roztříštění, kde každý ze střípků mozaiky odráží podivnou směs prchavého potěšení ze ztráty vázanosti a nostalgický zákmit touhy po ztracené celosti.

Postmoderna jednu část moderního odkazu odmítá, aby druhou rozvinula přes všechny představitelné meze. Je kategorickým odmítnutím každé závazné uspořádanosti, ať již by měla být promítnuta do prostoru či do času. V prostoru připouští postmoderna sousedství čehokoliv s čímkoliv, což ruší veškerou stylovou čistotu. To může mít svůj nezanedbatelný přínos tam, kde to působí proti různým formám moderní segregace, a naopak podporuje pluralitu hodnot, postojů a způsobů bytí. Jindy to však pod záminkou takové plurality pouze relativizuje jakoukoliv závaznost měřítek a míry vkusu. V horizontu času odmítá postmoderna konstrukce, které trvají na zákonité následnosti epoch. Kladem může být odmítnutí rigidních výkladů a účelových periodizací včetně naivních představ o jednosměrnosti pokroku. Daní za to je však ztráta zájmu o kauzalitu a ztráta schopnosti projektovat jakýkoliv záměr, ba dokonce plánovat třeba i jen nejbližší budoucnost. Žít pouhým okamžikem, zapomenout minulost a nemyslet na budoucnost je programem postmoderny a údělem bezprizorních tuláků a ubohých bezdomovců.

Guláš jako program

Ani politika v postmoderní společnosti se nemůže ubránit rysům, které postmoderna vnáší do celé kultury. Zrušení hierarchie mezi vysokou a masovou kulturou se do politiky promítá v podobě podivného chování politiků, jež neustále osciluje mezi snahou důstojně reprezentovat moc a pouťově lákat voliče. Aby se dostali po vzoru stařičkých mocnářů na poštovní známky, nerozpakují se politici tančit a nakrucovat se na vyvýšených pódiích uprostřed historických náměstí, hrát na foukací harmoniku před televizními kamerami, objímat se v rámci oslavných show s hvězdami populární hudby, vzápětí pózovat na ledě uprostřed úspěšných hokejistů. Stínoví ministři vykládají v lechtivých televizních pořadech košilaté historky a přiznávají se k různým slabůstkám, ne-li přímo úchylkám, aby voličům naznačili, že s nimi se rozhodně po příští čtyři roky nudit nebudou. Nevynechají jedinou příležitost, aby ukázali, že také oni pocházejí z prostého lidu a mají smysl pro jeho jednoduché radosti a povyražení. Postmoderna v politice se prozrazuje stylovou promiskuitou, kdy jsou zcela eklekticky bez ladu a skladu mixovány naprosto odlišné kódy. Do vážných televizních debat o vysokých politických cílech vsunují straničtí lídři pravidelně žoviální vložku, kdy pomocí srozumitelných vtípků a šaškovských bonmotů uvolňují příliš koncentrované publikum. Ve svých řečech smíchávají úvahy politické s apelem na intimní problémy běžných lidí, aby přilákali pozornost i vůči tomu, k čemu by jinak voliči mohli zůstat s klidem nevšímaví. Často pracují s publikem pomocí prezentace své spořádané rodiny, aby zvýšili svoji věrohodnost a tím magicky posílili přesvědčivost stranického programu, který s účesem jejich manželky ani s vymydleností jejich potomků nemá nic společného.

Jiným postmoderním trikem je hravé využití parodie a ironie. Tam, kde se jim to zdá vhodné, parodují politici cynicky dokonce svoji vlastní moc a tváří se, že si dokáží dělat legraci i z toho, co je pro ně jinak naprosto posvátné, tedy ze sebe samých a ze svých politických ambicí. Rovněž ironizování hodnot, názorů a přesvědčení druhých lidí patří do této kategorie rekvizit. Zesměšnění stanoviska druhého bývá při politické besedě zaručeným zdrojem úspěchu a politik si tím zároveň ušetří dlouhé a podrobné vysvětlování svého vlastního stanoviska.

V postmoderní kultuře bývají reprodukce považovány za naprosto rovnocenné s originálem. Názor, že skutečného umění lze dosáhnout pouhým opakováním, je v politice široce přijímán a politické strany jsou budovány na principu, že lídři každé nižší úrovně jsou jen miniaturními kopiemi lídrů ústředních. Každá politická strana tak má na krajské, okresní i místní úrovni dokonalé kopie zmenšené v příslušném měřítku a v případě, že by byly zcela duté, bylo by možno zasunovat je do sebe po vzoru ruských bábušek.

Jedním z ústředních hesel postmoderny je přesvědčení o neodvratném konci všech velkých vyprávění. I když nemusíme - například vzhledem k tomu, co se nám současně tvrdí o globalizaci - brát tuto tezi tak úplně vážně, představuje to nicméně závažný problém pro všechny politické strany. Vždycky v minulosti se navzájem odlišovaly svou ideologií. Každá taková ideologie byla však velkým vyprávěním.

Konzervativní ideologie vypráví o původních ctnostech, které vyrůstají z tradičních poměrů a které jsou ve společnosti moderní (a tím spíše postmoderní) vystaveny těžké zkoušce. Konzervativní hodnoty patří v tomto vyprávění k původnímu jádru lidských ctností. Mají univerzální rozměr, neboť se odvíjejí z primárních institucí typu rodiny, piety, loajality a víry. Tyto pravé hodnoty jsou ohroženy vzestupem hodnot nepůvodních a potřeb zcela umělých. Loajalita vůči kulturnímu dědictví je v sázce a je třeba využít všech dostupných prostředků k tomu, aby byla opět v lidech utvrzena, a tak byl zachráněn ohrožený řád a pořádek. Věrohodně vysvětlit, jak lze dosáhnout, aby lidé už konečně uvěřili v něco, co stále více přestává fungovat (ať již se jedná o rodinu, stát či náboženství), je tou vůbec nejslabší stránkou konzervatismu.

Pro původní pravověrné konzervativce představoval jedno z největších ohrožení tradičních ctností vzestup liberalismu s jeho vlastním velkým vyprávěním. Podle liberálů je třeba naopak uvolnit příliš úzká pouta, která se často jen dovedně maskují za úctyhodné hodnoty, a na všech stranách rozevírat prostor pro individuální volbu. Nárůstu svobody využijí lidé nepochybně ke své vlastní kultivaci, protože skutečně svobodný člověk nemá důvod, aby své svobody využíval k čemukoliv jinému. Ke slabinám liberalismu patří vysvětlení toho, proč člověk zbavený pout využívá tak často své svobody k jednání, které ohrožuje druhé, či dokonce vede k sebedestrukci. Liberálové se shodnou na tom, že by člověk neměl využívat své svobody například k tomu, aby si přivodil drogovou závislost. Proč někteří svobodní jednotlivci svoji volbu takto zahazují, zůstává pro liberály s jejich optimistickou antropologií věčnou záhadou.

Tak jako ideologie liberalismu poukázala na některá omezení skrývaná pod ctnostným hávem konzervatismu, odkrývá ideologie socialismu některé liberální limity. Poukazuje na rozpor mezi univerzální rétorikou liberalismu a rozdílnou šancí různých skupin obyvatelstva využít příležitostí, které liberalismus slibuje naprosto všem. To, co není problémem v případě bílého, zámožného a vzdělaného muže bez závazků, může být velkým problémem u jiných kategorií obyvatelstva. Naprostou rovnost všech lidí přenocovat dle libosti třeba i pod mostem využívají s železnou pravidelností pouze někteří, zatímco jiní z neznámých důvodů nocují raději ve čtyřhvězdičkových hotelích. Socialismus už po dvě stě let požaduje, aby ušlechtilá rétorika byla doplněna důstojnou praxí. Slabinou socialismu je, že pod jeho hesly byly provozovány praktiky, které důstojnost člověka degradovaly neméně než přespávání pod mostem.

Jestliže skončí velká vyprávění, ušetří si lidé hodně iluzí. Podle čeho se pak ale rozliší politické strany? Všem pak přece půjde již jen o jediné - o zajišťování běžného provozu společnosti, která nemá proč vracet se ke své minulosti a nemá čas myslet na svou budoucnost. Protože technické parametry provozu jsou v zásadě dané a odzkoušené, budou mít všechny politické strany v jádru totožné recepty. Lišit se budou třeba jen v názoru, má-li být přímá daň o půl procenta vyšší a daň nepřímá o stejný zlomek nižší, anebo má-li to být raději obráceně. Jak ale s tímto programem přilákat k volebním urnám voliče? A proč má být vlastně politických stran při tomto počínání tak mnoho? Nestačily by pouze dvě, které by se při výkonu moci střídaly řekněme na základě losování? Hod mincí by byl přece mnohem lacinější než pořádání voleb a výsledek by byl podobný. To, že by některá ze stran u moci hod mince po čtyřech letech zakázala, nehrozí v prosperující společnosti o nic více, než že někdo zapomene vypsat příští volby. A ve společnosti, která neprosperuje, nemusí pro zachování demokracie pomoci ani včas vypsané volby.

Politika jako tombola

Potíže s velkým vyprávěním, a tedy s vizemi jednotlivých politických stran, nejsou však v postmoderní společnosti zdaleka jediným problémem. Tato společnost věří, že každý jednotlivec je hlavním designérem svého vlastního osudu. Je iniciativním strůjcem svého úspěchu i jedinou příčinou svého případného neúspěchu. Nepatří už k žádné velké skupině, která by předurčovala, jaký životní styl si zvolí, jaké hodnoty bude sledovat, dokonce ani to, jaké budou jeho politické preference. Také zde jsou politické strany v nezáviděníhodné pozici. Tento pohled samy sdílejí, neboť je podle nich součástí obrazu otevřené společnosti. Třídy už dávno neexistují a žádná společenská pozice člověka nemusí nutně diskriminovat. A pokud by snad někdo subjektivně přece jen pocit diskriminace měl, může svou málo atraktivní pozici vždycky opustit a vybrat si nějakou jinou, která mu bude více vyhovovat. Nikdo to za něj neudělá, ale nikdo mu v tom nebude ani bránit.

Politickým stranám, které uvěří takovému obrazu reality, vzniká ovšem velký problém, na koho vlastně ve volbách apelovat. V minulosti si každá z nich vybrala konkrétní společenskou skupinu, jejíž zájmy chtěla hájit. Právě kvůli tomu politické strany přece původně vznikly. Na koho se nyní obracet, jestliže se fixované a jednoznačně ohraničitelné sociální skupiny vytrácejí a jejich obrysy jsou stále rozmazanější? Proč takovým skupinám slibovat zlepšení jejich situace, jestliže je může každý jedinec, v případě, že mu situace nevyhovuje, jednoduše opustit a nečekat, až někdo situaci dané skupiny milostivě zlepší? V postmoderních poměrech volí každý podle svých osobních preferencí a jeho volba není už sociálně podmíněná, jako tomu bývalo v dobách klasické modernity. To je další důvod, proč se neobracet na velké skupiny obyvatelstva. Vždyť politické preference jsou rozloženy vcelku náhodně. V 19. století dělníci nevolili zpravidla strany pravicové a podnikatelé zpravidla nedávali hlasy stranám socialistickým. Jestliže se v době postmoderní z důvodů technickoprovozních programy různých stran sbližují a jestliže každý je designérem svého vlastního osudu, pak mizí rozumný důvod, proč očekávat, že dělníci budou volit statisticky častěji strany jiné než podnikatelé, obyvatelé měst strany jiné než obyvatelé venkova, lidé s vysokoškolským vzděláním strany jiné než lidé se vzděláním nižším. Stejně tak, jako by bylo možno vítěznou stranu určovat losem, mohli by si politici losem určit, na které společenské vrstvy se v příštích volbách alespoň formálně zaměří, aby učinili zadost politickým zvyklostem. Nebudou si přitom dělat iluze, že snad právě z těchto skupin získají hlasů více než od skupin jiných, jejichž mobilizaci zcela liberálně a podle výsledků losování přenechají stranám ostatním.

Výrazným rysem postmoderny je nejistota jednotlivců i celých skupin ohledně své vlastní identity a její stálé přehodnocování. Pokud nechtějí politické strany ustrnout v předpotopní době moderní, musejí být také ony připraveny přehodnocovat svoji identitu v rytmu zbytku společnosti. Pro identitu kohokoliv je jeho minulost stejně důležitá jako jeho vize budoucnosti. Politické strany však na svou minulost odkazují jen tehdy, chtějí-li po vzoru pojišťoven či zavedených dovozců kávy a výrobců likérů připomenout svoji tradiční spolehlivost. Přílišné staromilství by je v rychle se měnících podmínkách znevýhodňovalo. Na možnost dlouhodobější vize bývají pak přímo alergické. Dobře vědí, že ti, kdo žádnou vizi do budoucna nemají, by je za jejich vlastní představu s velkým gustem přibili na pranýř s visačkou sociálních inženýrů. Každá vize přece znamená znásilnění svobody druhých neuvažovat raději o svých vyhlídkách. Nemá-li strana žádnou vizi, pak je otevřená a svobodná a může svoji identitu měnit ve stejném rytmu, v jakém mění její lídři své kravaty. Nic jí nesvazuje ruce a pokud nemá o budoucnosti naprosto žádnou představu, nemůže svou představu budoucnosti pochopitelně ani nikdy zradit. Díky tomu je pro voliče naprosto spolehlivá a důvěryhodná. A právě o důvěru je v postmoderní společnosti veliká nouze. Stranám bez minulosti a bez vize dokáže v takové společnosti jen málokdo odolat. Jejich bezprizornost totiž obdivuhodně rezonuje s bezprizorností těch, kdo se naučili vesele žít s postmoderní mentalitou.

Politika svádění

Postmoderní člověk rozhodně není pouhá intelektuální konstrukce. Jeho podoba souvisí s určitými rysy současné rozvinuté společnosti. Problémem této společnosti je, že je schopna produkovat mnohem více, než kolik může být jejími členy spotřebováno. Proto je v ní nejnedostatkovější entitou obyčejná lidská pozornost, zájem spotřebitele. Je to spotřebitel, který je již nasycen, ošacen a ubytován, a přitom mu zbývají ještě nějaké peníze. Jeho pozornost je nutno nalákat na příslib neobyčejných zážitků, za které bude ochoten peníze vydat.

Nové zážitky lze produkovat v zásadě dvojím způsobem. Buďto jde člověk za nimi (pak máme před sebou vášnivého automobilistu či turistu), anebo přicházejí ony k němu (pak máme vášnivého televizního diváka). Obojí strategie umožňuje to nejdůležitější - nejrůznější zážitky v rychlém sledu plynule střídat. Automobil i televize přitom fungují na klasickém moderním principu běžícího pásu. Postmoderní je na nich to, že namísto masově vyráběného zboží se nyní po pásu pohybují virtuální dojmy.

Existují způsoby, jak si v každé době potřebnou mentalitu trénovat ve volném čase. Na tom není nic nového. Americké studie z 50. let ukazují, jak si střední vrstvy žijící na předměstích v neformálním střetávání s přáteli a sousedy trénovaly ve volném čase schopnosti vhodné pro kariéru ve velkých formálních organizacích - flexibilitu, dělání dobrého dojmu, serióznost, vstřícnost, vycházení s kolegy a podobně.

Dnes se tento náročný každodenní trénink jen ještě více privatizoval, nepotřebuje už přátele ani sousedy. Došlo k univerzálnímu rozšíření dvou trenažérů postmoderní mentality: automobilu a televize. V obou případech je základem stimulace dovedné aranžování pohybu. Pohyb, změna, rychlé střídání kulis, scén a zážitků je společným principem, na němž je založena jak televizní, tak automobilová kultura. V obou případech dochází až k jakémusi zbožštění pohybu.

Zbožštění pohybu jako základ stimulace právě v době globalizace není vůbec náhodné. Míra pohyblivosti tvoří hlavní osu mocenské diferenciace a každý člen společnosti, ať již sedí ve svém automobilu, anebo před svým televizorem, se učí pohyblivost obdivovat, kochat se jí, být jí unášen. Naučit se nekriticky obdivovat to, na čem je založena existující moc, je ovšem cílem každé ideologie. Na prahu postmoderny vězíme v ideologii až po uši, tím spíše, že nás o jejím konci poučují politici z obrazovek televize a kynoucí nám při nastupování a vystupování ze svých automobilů.

Televizní a automobilová kultura činí z pohyblivosti, která je bytostně mocenskou kategorií, kategorii estetickou. Zároveň s tím nás učí, jak si osvojit to, co mocným zvyšuje jejich moc, tedy schopnost odpojit se od závazků, právo nemít povinnost vůči žádnému místu a volně mezi nimi těkat, privilegium utéci před zodpovědností za dopady svého jednání. Zde je přímo modelovou ukázkou televize. Bitva o střípky pozornosti diváků nutí provozovatele médií vysílat obsahy stále spornější a informace stále senzačnější. Četným kritikům takové strategie je namítáno: když se vám to nelíbí, máte přece naprostou svobodu přepnout si na jiný program. Taková argumentace mluví sice o svobodě, podporuje však nezodpovědnost. Vzniká dojem, jako kdyby kličkování před přihlouplou reklamou či perverzním násilím bylo podstatou lidské svobody. Kruh se uzavírá. Velkým firmám umožňuje jejich svoboda a těkavost vyhnout se starostem za konkrétní zemi a konkrétní region, odnášet si odevšad jenom smetanu. Také televiznímu divákovi umožňuje vyhnout se starostem, přeladit si, nevidět to, co je znepokojivé, a odnést si pouze smetanu zábavy a báječné stimulace. V obou případech je svoboda hygienicky očištěna od zodpovědnosti, která by její křídla příliš svazovala. V obou případech má být subjektu (ať již velké firmě, či obyčejnému divákovi) zároveň odlehčeno od vnímání širších kontextů, širších souvislostí jeho počínání. Nic z těchto souvislostí nebude ukrajovat z jejich momentálního zisku. Neznáme-li však souvislosti, nejsme schopni ani rozhodnout, co je dobré a co zlé, co je správné a co je špatné. Svoboda od hledání souvislostí tak může všechny ostatní svobody ve svém důsledku vážně ohrozit.

Postmoderní politik

Stejně tak, jako není politika imunní vůči rysům postmoderní kultury, nejsou voliči ve svém politickém rozhodování jinými lidmi, než když se rozhodují v oblasti konzumu. Úspěšní politici se naučili s tímto faktem počítat. Vědí, že se obracejí na lidi, kteří nadevše milují rychlé střídání produktů, ale také mód, idejí a postojů. Nemají-li v roli voličů se stejnou lehkostí měnit svou preferovanou stranu, nemají-li odhodit každou politickou stranu po jediném použití, je třeba, aby politik napodobil úspěšné výrobce. Ti dobře vědí, že základem úspěchu je ustavičná obměna obalů. Atraktivnější obal přiláká spolehlivě i k výrobku, který zůstává jinak nezměněn. Proto jsou předvolební kampaně tak bombastické, proto zdarma tolik cirkusových překvapení pro občany, proto tolik slavnostních ohňostrojů, jejichž mihotavé záblesky tak věrně a tak nechtěně symbolizují nejen efektnost, ale i trvanlivost předvolebních slibů.

Oblíbenou knihou postmoderního člověka je turistický průvodce. Všechno je v něm bez ladu a skladu promícháno tak, aby se prohlídka dala stihnout co nejrychleji a obsáhla co nejvíce vzrušujících atrakcí. Dá-li politická strana svému programu podobu blízkou turistickému průvodci po místech, která mohou voliče zaujmout, má vyhráno. Je jen třeba namixovat koktejl slibů co nejpestřejší a nejlákavější. Pak se budou turisté rádi vracet.

Správné image je pro postmoderního konzumenta, a tedy i pro postmoderního politika, důležitější než všechno ostatní. Tam, kde není co nového sdělit, lze to sdělit způsobem, který zaujme. Ideální politik dokáže svými promluvami upoutat publikum, aniž by si lidé dokázali již vzápětí vzpomenout, co vlastně politik tak naléhavě pravil. Být věrohodný je důležitější, než být pravdomluvný. Zatímco pravdu bývá často krajně obtížné si ověřit, míru věrohodnosti lze zjistit v každém okamžiku s pomocí výzkumu veřejného mínění. Pravda bývá často komplikovaná a nelze ji vysvětlit v televizím šotu či v krátkém čase vyměřeném pro debatu ve studiu. I během sebekratšího televizního šotu však lze získat sympatie správným vystupováním. A ten, kdo má sympatie a preference, nemusí si už lámat hlavu hledáním pravdy. Pravdu ve volbách lze změřit velice jednoduše - procentem získaných hlasů.

Postmoderní volič má sklon považovat repliky originálu za reálnější než samotný originál. To může být jedním z důvodů, proč mají v politice takový úspěch směry neokonzervatismu, neoliberalismu a v podobě třetí cesty Tonyho Blaira také neosocialismu. Předpona neo- voličům naznačuje, že daný směr podržel v sobě naprosto vše, co v něm bylo od počátku hodnotného, zároveň však neustrnul, vyvíjel se s dobou a nyní dokáže nabídnout také vše, co odpovídá posledním změnám a nejaktuálnějším poměrům. Aby se však mohly vyvinout do takto aktualizované podoby, musely všechny tři velké ideologie minulých století cestou poztrácet mnohé z toho, co původně tvořilo jejich jádro a přímo smysl jejich existence.

Konzervativci se museli naučit sledovat s potěšením reklamu, která jim tvrdí, že to, co bylo ještě minulý měsíc dobré, je dnes až neskutečně staromódní. Museli se naučit agitovat pro mobilitu pracovní síly, tedy doporučovat svým spoluobčanům, aby odcházeli z kraje svých předků a opouštěli své domovy vždy, když trh zavelí. Museli si zvyknout na atomovou elektrárnu, jako kdyby vyhořelé palivo bylo tím nejcennějším, co lze uložit do posvátné země předků a co lze odkázat jako vzkaz o své pokoře a zodpovědnosti desítkám generací potomků.

Liberálové si museli přivyknout, že svoboda trhu může znamenat také celosvětový monopol dvou či tří nadnárodních firem v každém ze strategických sortimentů. Museli se smířit s tím, že stát sice slábne, jak měli v programu, za jeho humny se však rýsují obrysy byrokratických korporací, které dokáží být při hájení svých zájmů neméně autoritářské než stát. Museli si zvyknout na to, že všelidské hodnoty, které jim byly vždy tak drahé, se budou prosazovat pouze tam, kde to nemůže ohrozit obchodní zájmy.

A konečně socialisté se museli naučit, jak doplnit řeči o sociální solidaritě odbouráváním všech sociálních opatření, jež se nelíbí vrstvám, které solidaritu nepotřebují. Museli se naučit mluvit o modernizaci sociálního státu, aby nemuseli hovořit o jeho odbourávání. Musejí se tvářit, že trh je zde od toho, aby se svou známou sociální citlivostí podporoval tržně neúspěšné. Museli se naučit oslovovat před volbami vrstvy, které je nepotřebují, aby nemuseli oslovovat ty, kterým by museli po volbách pomáhat. Aby vůbec něčím zaujali, museli si vymyslet třetí cestu, byť je to jen zbytečná oklika vedoucí ke stejnému cíli, k němuž o tolik přímočařeji směřuje globalizovaný trh a deregulované sítě.

Není nic postmodernějšího než konzervativec agitující ze strakatého billboardu, nic postmodernějšího než liberál žijící ve stínu chladících věží atomové elektrárny a než socialista, který se dožaduje placení školného.

                 
Obsah vydání       1. 1. 1981
26. 1. 2002 Sociální demokracie plánuje profesionalizovat armádu a chce ministerstvo pro informatiku Štěpán  Kotrba
24. 5. 2002 3.   Prorokovali proroci... Stanislav  Komárek
31. 5. 2002 4.   Model spíše varovný Luboš  Kropáček
5. 6. 2002 8.   Politika v nejisté společnosti Jan  Keller
7. 6. 2002 5.   Střed a střet civilizací Zdeněk  Zbořil
14. 6. 2002 6.   Střet kultur a vzpoura proti modernitě Ivo T. Budil
21. 6. 2002 7.   Postmoderní sociální konflikt Martin  Hekrdla
28. 6. 2002 8.   Když odnikud někam, tak jinudy Bob  Fliedr
5. 7. 2002 9.   "Nový světový řád" a náboženství Tomáš  Halík
12. 6. 2002 9.   Dilemata občanské společnosti Jan  Keller
29. 5. 2002 7.   Politika ve světě sítí Jan  Keller
22. 5. 2002 6.   Postmoderní politika Jan  Keller
16. 5. 2002 1.   Střet civilizací ve světle vědy Miloš  Mendel
16. 4. 2002 Hrozivé proroctví Oskar  Krejčí
17. 4. 2002 Úvod Jan  Keller
17. 4. 2002 1.   Moderní politika - dělení pokladu Jan  Keller
24. 4. 2002 2.   Politika a virtuální ctnosti Jan  Keller
1. 5. 2002 3.   Politika tolerovaná experty Jan  Keller
8. 5. 2002 4.   Politika a jiná rizika Jan  Keller
10. 5. 2002 Úvod    Konec dějin a střet civilizací Vladimír  Nálevka
10. 5. 2002 Svět bez politiky neexistje Štěpán  Kotrba
15. 5. 2002 5.   Politika na okraji globalizace Jan  Keller
23. 6. 2002 Konservativní kritika liberalismu Ondřej  Čapek

Sociální vědy aplikované do života RSS 2.0      Historie >