Mýtus o židovské výjimečnosti a pohodlné lež Alexandra Mitrofanova

22. 10. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 7 minut
30753
 
Alexandr Mitrofanov vyslovil myšlenku, která se v dějinách Evropy objevuje s pozoruhodnou houževnatostí: že svět kritizuje Izrael proto, že židům závidí jejich úspěch. Jako by za bombardování Gazy, za ztrátu desítek tisíc civilních životů, za politickou a morální krizi izraelského vedení nestála konkrétní rozhodnutí konkrétních lidí, ale neurčitý, prastarý reflex antisemitismu — závist vůči „židovské genialitě“. 

 

Mitrofanov se mýlí ne proto, že by si židovský úspěch vymýšlel, ale proto, že zaměňuje historickou zkušenost za biologický osud. Úspěch židovského národa nelze vysvětlovat vrozenou nadřazeností, nýbrž mimořádnou kombinací historické nutnosti, kulturní adaptace a intelektuální tradice, kterou formovala staletí nejistoty.

Židé se stali „národem knihy“ nikoli proto, že by měli genetickou výhodu, ale proto, že po generace jinou možnost neměli. Byli vykořeněni, zbaveni půdy, obchodu i práv – zůstala jim víra, jazyk a vzdělání. Rabínská kultura Talmudu kladla důraz na logickou argumentaci, disputaci a písemnou tradici – tedy přesně ty dovednosti, které se později staly základem moderního intelektuálního a vědeckého světa.

Židovský úspěch – od Spinozy po Einsteina, od Freuda po Lévi-Strausse – nevznikl z dědičné nadřazenosti. Vznikl z dějin, které nedaly jinou možnost než myslet. Po staletí byli židé vytlačováni z půdy, z cechů, z vojska. V prostoru, kde většina Evropanů mohla těžit z práce rukou, jim zůstala práce ducha. Kniha byla jejich útočištěm i zbraní, Tóra a Talmud jejich univerzitami v době, kdy univerzity pro ně neexistovaly.

Talmudický způsob myšlení – nekonečné otázky, spory, analýza textu, argument proti argumentu – vytvořil civilizační matrix intelektuální preciznosti. Nezrodila se z přirozeného talentu, ale z kulturní nutnosti. Stejný fenomén můžeme pozorovat u jiných diasporických nebo utlačovaných skupin: u Arménů po genocidě, u Korejců po válce, u Irů po koloniální devastaci. U Palestinců v Gaze. 

Je to vzorec: trauma proměněné v disciplínu.

Mitrofanov ve svém komentáři implicitně staví židy jako „národ výjimečnosti“. Ale právě židovská historie ukazuje, že výjimečnost je univerzální možnost – že každý národ, který investuje do vzdělání, solidarity a kulturní kontinuity, může dosáhnout intelektuálního zenitu.

České národní obrození v 19. století je přesným příkladem: národ bez státu, v područí mocnějších, definoval sám sebe učeností. Vzdělání se stalo formou odporu, jazyk zbraní. Vznikla generace, která dokázala během půlstoletí vybudovat jeden z nejkultivovanějších států Evropy. To není tak daleko od židovského příběhu – jen v menším měřítku a s méně tragickými dějinami.

Podobně Jižní Korea po roce 1953 – z trosek války vytvořila světovou laboratoř technologie a vzdělání. Finsko po ztrátě území Sovětům investovalo do školství tak masivně, že se stalo symbolem moderní pedagogiky. Arménie, malá, rozptýlená, zničená genocidou, vytvořila diasporu, která přetavila bolest v kulturu úspěchu.

Tyto příklady – český, korejský, arménský, finský – dokazují, že žádný národ nemá monopol na genialitu. To, co Mitrofanov prezentuje jako židovskou výjimku, je ve skutečnosti civilizační pravidlo: když je národ donucen přežít rozumem, stane se intelektuální velmocí.

Stejně jako židovský národ či poválečné Korejce, i Američany formovala krize. Po občanské válce, po Velké hospodářské krizi, po Vietnamu i po 11. září se Spojené státy pokaždé zvedly nikoli díky vrozené výjimečnosti, ale díky mimořádné schopnosti proměnit rozklad v inovaci. Americká genialita nespočívá v čisté inteligenci, ale v kulturní syntéze – v tom, že z chaosu dokáže udělat systém, z imigrace sílu, z porážky lekci. Je to civilizace, která se definuje nikoli kontinuitou, ale schopností znovu začínat.

Zkušenost Ameriky po druhé světové válce – od Marshallova plánu přes vznik internetu po občanská hnutí 60. let – ukazuje, že i národy bez tisícileté tradice mohou vytvořit kulturu intelektuální výbušnosti, pokud mají odvahu spojit vědu, idealismus a komerční energii. V tom je Amerika paradoxní: země často obviňovaná z povrchnosti je zároveň místem, kde se rodí nejhlubší myšlenky modernity – od pragmatismu Williama Jamese po kosmologii Carla Sagana. Tak jako  židé kdysi proměnili vyhnanství v moudrost, Amerika proměnila své krize v laboratoř inovace. To není náhoda – to je důkaz, že genialita není dědičná, ale kulturně nakažlivá.

Srovnávat kritiku izraelské vlády s nenávistí k židům znamená popírat základní etické kategorie. Izrael je demokratický stát, který má právo být kritizován za své činy – stejně jako Spojené státy, Francie nebo Rusko.

Vražda desítek tisíc civilistů není otázkou „úspěchu“, ale odpovědnosti. A poukazovat na ni není projevem závisti, ale morální nutností. Ztotožňovat židy s Izraelem a Izrael s vládou Benjamina Netanjahua je intelektuální zkratka, kterou si nemůže dovolit žádný seriózní komentátor.

Tím, že Mitrofanov používá argument „oni závidí  židům“, vlastně dělá totéž, co dělali antisemité kdysi – přisuzuje židům kolektivní podstatu. Jen z opačné strany. Místo „všichni židé jsou vinni“ říká „všichni židé jsou geniální a svět jim závidí“. Obě teze jsou stejně zjednodušující a stejně nepravdivé.

Velikost národa nespočívá v krvi ani v počtu Nobelových cen, ale v jeho schopnosti vést morální rozhovor se sebou samým. Národy, které dokáží přemýšlet o vlastních chybách, které si uchovávají sebeironii a smysl pro odpovědnost, se stávají civilizačně odolné.

V tomto ohledu má Izrael i židé obrovskou zásluhu – i vnitřní kritika je tam živá a tvrdá. Ale stejně hodnotné tradice najdeme u jiných: u Němců, kteří po roce 1945 prošli bolestivou sebereflexí; u Japonska, které spojilo starou kázeň se západní racionalitou; u Čechů, kteří dokázali po roce 1989 znovu navázat na demokratickou nit.

Skutečná velikost se nerodí z úspěchu, ale z neustálého zpochybňování sebe sama.

Mitrofanov se snaží vysvětlit antisemitismus závislostí na židovském úspěchu, ale tím vlastně přijímá logiku rasistů: že existují „lepší“ a „horší“ národy. To je intelektuální zkrat, který moderní dějiny dávno vyvrátily.

Židovská zkušenost není důkazem výjimečnosti, ale příběhem o síle kultury proti dějinám. A právě proto je inspirací. Ukazuje, že vědění může být útočištěm, že slovo může nahradit meč a že solidarita může být strategií přežití. Ale také, že žádný národ – ať už židovský, český či palestinský – nemá patent na utrpení ani na pravdu.

Mitrofanov nabízí pohodlný mýtus. Realita je složitější, bolestnější – a právě proto lidská.

-1
Vytisknout
280

Diskuse

Obsah vydání | 22. 10. 2025