Expresivně pojaté malby Jana Paula připomínají svou naléhavostí Piccasovu Guernicu, surrealistická plátna Salvadora Dalího či uměleckou výpověď Munchovu. Největší myšlenkovou inspirací zřejmě byly pro Paula plátna Francise Bacona, zvláště jeho Fragment ukřižování z roku 1955, Sedící figura z roku 1961, nebo Tři studie Meriela Belchera z roku 1966, nebo studie Velasquezova portrétu papeže Innocenta X. z roku 1953.

Termín expresionismus pochází od H. Waldena, vydavatele berlínského časopisu Der Sturm, který jím 1911 označil všechny tehdejší moderní umělecké směry. Charakteristickým rysem expresivní malby je ale vcítění, psychické momenty tvorby, pokládající dílo za projev duše tvůrce a usilující i za cenu deformace tvaru o stupňování výrazu až ke grotesce. Odcizení emocím do groteskního vidění sebe sama v Camusově Cizinci, Slepci Michela Ghelderode, vedoucí se za ruce do zkázy, nesmyslnost zabíjení v románu z italské fronty 1. světové války - Srdce Edmonda de Amicise, to vše může být spojeno s Paulovou malířskou výpovědí. A nebo nemusí... Prožitek z jeho obrazů nebude o nic menší.

Paul ukazuje, že expresionismus není pouze "přežilým výrazovým prostředkem", ale svébytnou formou vidění absurdity současnosti, absurdity války jako pokračování politiky jinými prostředky a absurdity prázdných slov a vyprázdněných citů dramatiků v roli politiků. Protože právě mučené emoce jsou Paulovi hlavním "modelem", jeho hlavní výpovědí, jeho hlavním prožitkem. Protože Paul chce vykřičet všem otrlým, že VÁLKA JE VŮL.