Panují v něm vlastní pravidla, vlastní parametry komunikace, je to svět neprostoupitelný a uzavřený, svět otevřený pouze těm, co umění prodávají, a těm, co ho kupují. Je to mechanismus fungující samovolně na vložených penězích a ty jsou velké. Snažit se ho měnit, je bláhové, protože lezete jiným do peněženek. Snažit se ho popsat, je nemožné. Obchod s uměním ale potřebuje média, potřebuje především ochotné redaktory, potřebuje PR, ale nepotřebuje šťouraly a nezávislé novináře. Přesto je to byznys jako kterýkoliv jiný a měla by v něm platit stejná pravidla, stejná odpovědnost a stejné zákony jako v jiných oborech podnikání.

Český trh s uměním skomírá na to, že není transparentní. Otázka je, zda vůbec může být. Lidé v něm vám řeknou nechtěně cokoliv, vzbudíte-li důvěru, ale nesmíte to pronést ven. Legálně držená devítka, kterou nosíte pro všechny případy u sebe, vám nepomůže, i když jste dobrý střelec. Jste-li "odhalen" jako vetřelec, rozestoupí se před vámi zeď nezájmu a mlčení. Možná příliš dramatizuji, i v odpovědích George Novotného je až příliš mnoho emocí, ale obchod s uměním přesto, že obchoduje s krásou, je až příliš postavený na negativních lidských vlastnostech.

Psát z tohoto oboru seriózně je těžké, přetěžké... Protože většinou máte v ruce jen osobní zkušenost, kterou sice můžete formulovat jako názor, avšak názor nepodložený důkazy je z hlediska objektivity k ničemu. Z novinářského hlediska nemá hodnotu, křičíte pod okny, která se neotevírají. Jako umělec poznám falešný obraz na první pohled -- prostou empatií do díla autora a nejsem sám. Ale je má schopnost vlastním důkazem padělku? Samozřejmě že nikoliv. Museli by se na tom shodnout kompetentní odborníci, kdyby se našli. Mentalita sběratele je ale nevyzpytatelná. Raději bude spokojen i s tím, že má drahý padělek od určitého malíře, než aby to bylo veřejně známo. Snobismus je v obchodě s uměním dojná kráva.

Na něco můžete upozornit, nemáte-li strach, ale vnější svět se svými zákony a línými zákonodárci se o svět obchodu s uměním nezajímá. Nikdo vám nepomůže. Ti, co vědí své, neřeknou nic, protože umění je jejich job. Ti, co by mohli změnit třeba zákon o soudních znalcích z roku 1968 (ano mluvím o lidech v poslanecké sněmovně) jsou v zajetí lobbingu, nebo mají také strach. Dostal jsem řadu výhrůžných mailů, bylo mi doporučeno "maluj a neser se do věcí, do kterých ti nic není!" A tak maluji, jsem hodný, protože jsem součástí obchodu s uměním. Jen občas drze přeběhnu na tu druhou stranu.