Briská vláda a její úředníci pracují na základě nepřátelských postojů veřejnosti vůči žadatelům o azyl, které živí pravicový tisk. Je však šokující, píše autorka, že tvrdé zacházení se stále častěji zaměřuje na ženy a děti.

Jiná žena, Sumaiya Kizza, byla v neděli 18. července na návštěvě u přítelkyně, když někdo začal v 7. 30 ráno tlouct na dveře. Otevřela a do domu vešlo několik policistů a imigračních úředníků. I když přišli pro její přítelkyni, odvezli s sebou i Sumaiyu a její desetiměsíční dítě. Nemohli se ani řádně obléknout. Sumayiny dokumenty byly v pořádku; přesto byla odvezena do imigračního střediska v londýnském Croydonu a pak v horku v dodávce do vazebního střediska v Oakingtonu: její desetiměsíční dítě celou dobu strašně brečelo.

Byla propuštěna až následující čtvrtek na nátlak organizace Women Against Rape, která podporuje mnoho zadržovaných žen, ohrožených deportací. Její přítelkyně, která se bojí zveřejnit své jméno, byla i se svým dvouletým dítětem odvezena na letiště v Heathrow a nucena nastoupit do letadla do země, kde jí hrozí násilí. Stejně jako v případě první ženy v tomto článku mělo dvouleté dítě britské občanství a nesmělo tedy být nuceno k deportaci. I tato žena čelila neřešitelnému dilematu - buď nechat své dvouleté dítě v Británie samotné, anebo ho vzít s sebou do země, kde by bylo v nebezpečí života.

"Policista na mě křičel a cloumal mnou. Ukázali mi na skupinu mužů v oblecích a řekli, jestli nepůjdete, tak vás zkrotí fyzicky a uvidíte, kdo vyhraje. Pak mi sebrali dceru a drželi jí. Řekla jsem: Dejte mi ji. Dcera začala brečet. Držel ji, tak jsem za ním musela jít do letadla." Tomuto pokusu o deportaci dne 19. července a pak znovu 22. července bylo na poslední chvíli zabráněno; právní procedury pokračují.

I když slušné aktivistické organizace a právníci pokračují ve své práci a občas se jim podaří zabránit neférové deportaci, většina vězněných přistěhovalců je neuvěřitelně izolována, nemá přístup k žádné pomoci a nikdo je neposlouchá. Novináři se jistě proslaví, když objeví příběhy násilí a mučení v nejtemnější Africe, daleko méně zajímavé ovšem pro ně je, jak se stalo, že některé oběti tohoto afrického násilí a mučení pak končí v pláči v policejním antonu cestou na letiště Heathrow, zdůrazňuje autorka.

Jedna žena, která v současnosti žaluje britské ministerstvo vnitra o odškodné, poté, co požádala v Británii o azyl, byla poté, co byla mučena, bita a znásilněna v Demokratické republice Kongo, zadržována pět měsíců v Británii v různých vazebních střediscích. Její právník svědčil o tom, že jedné noci - aniž by bylo vydáno oficiální deportační rozhodnutí - jí vtrhli do pokoje ve tři hodiny ráno imigrační úředníci. Donutili ji, aby si nahá klekla, zkroutili ji ruku za zády a udeřili ji do zad. Svědek celé situace potvrdil, že to viděl a slyšel, jak žena křičí: "Bijí mě, chtějí mě zabít!" Nechali ji pak v jiné místnosti a ona se tak pokusila o sebevraždu tím, že si uvázala kolem krku roztrhané prostěradlo. Pak ji spoutali, dali jí šaty a nic jiného a odvezli ji na letiště do Heathrow. Pilot ji odmítl přijmout do letadla, protože byla ve vysoce emocionálním stavu a nebyla řádně oblečena.

Podrobnosti v angličtině ZDE