Irská hra Pan Polštář se těmto úskalím možná -- jakž takž - vyhýbá, i když v první polovině má hluchá místa, kde se drastické motivy lineárně a předpověditelně rozvíjejí, aniž by existovala naděje na odstranění divácké nudy. K tomu však přece jen dojde a asi od poloviny prvního jednání je hra zábavná a zajímavá. Je to typická anglosaská hra, která si s motivy pohrává čistě pro radost ze hry, a teprve po určité době divák překoná dojem nepřesvědčivosti, kdy expozice příběhu dozrála natolik, že autor může začít přinášet různé nečekané zvraty a zjištění. Štefan Švec objevuje, že součástí této "hříčkovitosti" je celá řada nejrůznějších příběhů a možných provokací.

Shrneme-li příběh, je dosti neuvěřitelný. Jeho volba skutečně působí tak trochu jako zoufalé autorovo prohlášení: Já nemám o čem psát, tak jsem si vymyslel tyto výstřednosti. Je to trochu neférové, protože hra je zábavná a výstřednosti do určité míry nakonec vypovídají o závažných problémech života i dnešní skutečnosti. A autor samozřejmě má právo i hříčkou, zdánlivě zcela odtrženou od života, nakonec vypovídat o skutečnosti.

Hlavním hrdinou je amatér spisovatel, (hraje ho dobře Ondřej Vetchý), muž, který se živí prací na jatkách, ale napsal stovky povídek. Většinou pojednávají o mučení a usmrcování dětí. Vyjde najevo, že spisovatel slýchal v dětství pravidelně z ložnice od svých rodičů řev, teprve během času zjistil, že rodiče tam každou noc mučí jeho mladšího bratra. Bratra pomstil tím, že rodiče usmrtil, udusil je polštářem, a zjevně -- jako důsledek svého "traumatického dětství" píše pak v dospělosti povídky o mučení dětí. Po uvěznění a při výsleších však s hrůzou zjistí, že jeho -- taktéž uvězněný, nyní retardovaný bratr, příběhy o mučení dětí realizoval v praxi a pár jich skutečně umučil k smrti. Spisovatel tedy bratra ve vězeňské cele taky udusí, pak je vyšetřujícími policisty zastřelen.

Drama se odehrává v jakémsi fantasmagorickém bezčasí, ve fiktivní zemi, kde policisté vyšetřovatelé mají právo vězně při výsleších mučit a dokonce je bez problémů bez soudu popravit. V autorově světě je byl zřejmě v dětství skoro každý obětí zneužívání mučení: platí to například i o jednom z obou vyšetřujících detektivů, který byl svým otcem v dětství sexuálně zneužíván, a tak ho také -- překvapení -- posléze udusil polštářem. U druhý policista má problémy - jeho syn se utopil. Všechny osoby ve hře jsou nějakým způsobem ztraumatizované - někdy je to jen naznačeno - někdy (schválně?) rozporně.

Navzdory poněkud nadsazenému tématu lze říci, že hra, zejména v důsledku druhého jednání, dost dobře funguje, a herci ji také dobře hrají. Zejména se mi líbili oba detektivové vyšetřovatelé, kteří měli ještě velmi přesvědčivé a zároveň děsivé rysy někdejších českých vyšetřovatelů estébáků.

Jenže o tom všem vlastně nechci psát. Potíž je, že hra je velmi špatně přeložena do češtiny. Přeložil ji -- zřejmě nadšenec -- sám režisér představení Ondřej Sokol - jenže to je zase onen tak typicky český amatérismus -- my Češi přece dokážeme -- na koleně -- udělat všechno a nemusíme pro to mít žádnou kvalifikaci.

Když můj otec začínal koncem čtyřicátých let dvacátého století se svou překladatelskou praxí, poradil mu -- v daleko nevinnějším věku, než je dnes - redaktor tehdejšího nakladatelství Vyšehrad Ladislav Jedlička: "Překládejte do takové řeči, jakou mluví vaše maminka."

Ten princip je naprosto správný. Nelze překládat doslova! Podstatou překladu je 1. porozumět originálu a 2. uvědomit si, jak se daná věc říká v mém vlastním jazyce a přeložit ji podle domácího úzu.

Režisér -- překladatel se tomuto principu systematicky prohřešuje, a to na semantické i na syntaktické úrovni. Skoro celá hra byla otrocky přeložena z angličtiny, takže se divákovi při "českých" větách automaticky vybavoval doslovný anglický originál.

"Chlapeček se ztratil, a nevrátil se domů k matce na svůj čaj," zněla jedna replika (všechny citace jsou po paměti). To je samozřejmě pitomost. Slovo "tea" znamená v angličtině "večeře". (U obchodů s fish and chips v severní Anglii často uvidíte zdánlivě absurdní nápisy, inzerující "FISH TEAS". Ne, není to "rybí čaj", ale RYBÍ VEČEŘE.) Správný překlad by zněl: "Chlapeček se ztratil a nepřišel k matce domů na večeři." (Čeština nepřivlastňuje tak, jak přivlastňuje angličtina, věta "Wash your hands" se přece do češtiny nepřekládá jako "Umyj své ruce", ale "Umyj si ruce". Prohřešků proti tomuto principu bylo ve hře nepočítaně. Kromě toho, pokud se v češtině odkazuje přivlastňovací zájmeno na podmět, používá se zájmeno "svůj", nikoliv "můj". Říká se "Řeším své problémy", nikoliv "Řeším moje problémy." Překladatel to neví.

V angličtině existuje souslednost časů. Znamená to, že je-li sloveso v uvozovací větě v minulém čase, je v minulém čase i sloveso ve vedlejší větě:

Věta "He said he did not know it" se do češtiny překládá: "Řekl, že to neví." Nikoliv (jak to bylo překládáno v této irské hře): "Řekl, že to nevěděl."

V angličtině existují tzv. question tags. Ty se překládají českým "Že jo?" "Že ne?" "I thought you hadn't done it. Had you? Had you?" se česky řekne "Myslel jsem, žes to neudělal. Že ne? Že ne?" Ne, proboha, jak tomu bylo ve hře: "Myslel jsem, žes to neudělal. Udělals to? Udělals to?"

"Detektive Tupolski," oslovuje v jednu chvíli vyslýchaný vyšetřovatele. To se česky taky tak neříká. Česky by se řeklo: "Pane detektive."

Špatný překlad vedl diváka mimochodem také k zajímavému zjištění, že angličtina vkládá nadávku "fucking" (ve hře správně přeloženo jako "kurva") do proudu řeči daleko častěji než čeština a když se to v češtině dělá tak často jak je to zvykem v angličtině, působí to nepřirozeně. ("Vždyť jsem ti kurva říkal, že kurva tam kurva nemůžeš kurva pořád kurva chodit.")

A tak dále. Čeština překladu byla hrozná. Je neuvěřitelné, že čelné pražské divadlo uvede takto jazykově zprzněnou hru. Lidé, kteří se mnou v divadle byli, namítali, že se prý čeština mění a přizpůsobuje se angličtině. No, to tedy pěkně děkuju. Je-li tomu skutečně tak, je to děs.

Opravdu znepokojující bylo, že, jak se zdá, divákům prznění češtiny vůbec nevadilo. Jsou zřejmě zvyklí i na horší věci.