Nerad bych své názory nazýval recenzí, byl jsem ale dost dlouho politickým žurnalistou (a odvažuji se věřit, že jím stále jsem); byl jsem také dost dlouho v československé a české politice, abych na ni měl vzpomínky a názory i sám. K zatím poslední knize exprezidenta Havla alespoň, tedy, pár slov.

Sám autor si hned na začátku, a pak na několika dalších místech stěžuje, jak těžko se mu píše. Chápu dobře jeho pocity -- je určitě jiné psát skutečností inspirovanou absurdní fikci než téměř aktuální společenskou historii, na jejíž tvorbě se autor navíc sám podílel. Dovedu si také představit, že některé události by jejich aktér rád viděl takové, jaké je vidět chtěl, spíše než jakými se nakonec staly. Havlovi se zřejmě těžko zvažuje, koho jmenovat jménem, koho naznačit písmenem, co zmínit, co vynechat. Zdá se mi ovšem, že rozmontování Československa lidmi, kteří se rádi vidí být dědici T. G. Masaryka, či Dr. E. Beneše, jejichž životním dílem Československo -- se všemi svými nedostatky a chybami, ale bez pochyb také se svými jedinečnými přednostmi -- bylo, je prvním velmi závažným výsledkem popřevratové a dlužno říci svobodné politiky. Její aktéři by se proto měli o událostech kolem zániku československé federace vyjadřovat velmi uvážlivě a se snahou o přesnost a to bez ohledu na svou roli v tomto aktu, který, věru, trpěl mnoha nedostatky.

Mí slovenští přátelé se samozřejmě právem cítí dotčeni výše zmíněným povrchním a poněkud velikášským výrokem. Jeho autora lze snad částečně omluvit tím, že citovanému výroku (a nejen tomu) ve svém díle nejednou protiřečí. Ale skutečnost, že pisatel protiřečí sám sobě je omluvou dost pochybnou.

Václav Havel píše například že ani on nebyl '...zcela prost historických předsudků a bludů...` (str. 71). Ve stejné souvislosti ovšem pak vyslovuje názor, že měl pro slovenské cítění a ambice '...silnější porozumění než mnozí jiní...` o čem si dovolím pochybovat. Mým slovenským přátelům (a dalším z řady přátel a politických spojenců Václava Havla) i mně vadí jeho představa o slovenských názorech a slovenském cítění. Kdyby aspoň řekl, či napsal, že mluví o jejich části (a to o výrazně menší části), mohli bychom se ptát, proč si myslí, že ví, které slovenské názory jsou správné a které ne. Ve své knize ale, žel, generalizuje velmi často -- ať už mluví o Slovácích, Češích, či dokonce o Američanech a jejich názorech.

Slováci byli například podle Havla citliví na všechno, co souviselo s jejich národní svébytností. Které Slováky a jakou definici národní svébytnosti má na mysli se ovšem nedovíme. Sám ale o několik stran dál píše, že v Česku vládly obavy, že pokud by se o demontáži Československa rozhodovalo referendem (jediným přípustným způsobem rozhodování dle tehdy platné ústavy), obávali se politici (zřejmě Mečiar a Klaus), že by Slováci byli proti. Obávali se právem, o tom svědčila řada průzkumů veřejného mínění na Slovensku, dokonce i po rozdělení federace. To samo postačuje jako výraz oné "vzpoury" kterou Havel od Slováků očekával, kterou ale opakovaně neviděl.

Mám důvod věřit, že o věci s tehdejším prezidentem kriticky mluvilo více Čechů a Slováků mezi jeho přáteli. Sám jsem byl pouze jedním, mezi mnohem významnějšími, důležitějšími a Václavu Havlovi bližšími spoluobčany. Ale dvě situace, jež jsem v těchto souvislostech osobně s prezidentem Havlem inicioval, si dovolím zmínit. V jejich zveřejnění mi dosud bránila samozřejmá politická lojalita: Krátce po jeho prvním zvolení koncem prosince 1989 jsem novému prezidentovi nechal doručit balík tiskového materiálu o činnosti slovenských separatistů v emigraci, především v Kanadě. Podle mých informací materál komentoval slovy, že ho to nepřesvědčilo. Po příletu prezidenta Havla do Kanady pak byli právě slovenští separatisté, většinou uprchlí bývalí exponenti válečného Slovenského štátu mezi prvními, s nimiž si padl do náručí. Jeden z nich dodnes udává, že je jeho externím poradcem.

Když pak Václav Havel oznámil své odstoupení z funkce federálního prezidenta, vyžádal jsem si u něj přijetí. Přijel jsem ze Štrasburku, kde jsem v té době velvyslancoval za federaci a pokoušel jsem se -- marně - přesvědčit ho, aby nerezignoval. Mimo jiné proto, že přece přísahal při svém nástupu do funkce, že bude (federální) republiku chránit a bránit. Řekl jsem, že pokud odstoupí, položím funkci také, on mne do ní, ostatně, jmenoval, aniž se mnou mluvil. Nikdo se před jmenováním na můj názor ani neptal. Prezident mne požádal, abych zůstal, sám pak ale odstoupil. Mne odvolal oznámením v pražském rozhlase, likvidační předseda federální vlády, slušný politik Jan Stráský, abych použil Havlova slova. Ve zjitřené atmosféře oné doby to jistě nebyl jediný exces.

Z toho, co si pamatuji a co vím, bych mohl vést polemiku -- celkem asi úspěšnou -- s řadou dalších názorů a tvrzení, vyjadřených v nové knize Václava Havla. Budu se ale raději řídit jejím titulkem Stručně prosím a spokojím se s touto reakcí, k níž mne slovenští přátelé tak-nějak vyzvali. Soud o našich nedávných dějinách ponechám povolanějším.

Exprezidenta Havla si vážím. Tím spíš mne mrzí, že jeho čerstvá kniha se zabýva hlavně obědy, večeřemi, nedostatkem soli při stolování a jmény 'důležitých` i důležitých osobností, s nimiž jednal, či diskutoval. Škoda, že nezbylo místo na obsah a důležité myšlenky těch jednání a diskusí.

Představy Václava Havla o Slovácích, o jejich názorech a o okolnostech rozpadu federace, jsou dnes v jakémsi zanedbaném koutě naší nedávné minulosti, kde vztahy a události jsou zameteny hluboko pod koberec. Tam se o ně nikdo nezajímá. To je tím podivnější, že vztahy obou našich států i velké většiny lidi v nich jsou mimořádně dobré a že v otevřených společnostech, jaké Václav Havel i já obdivujeme, je obvyklé významné společenské události i konflikty analyzovat. Za nás zatím jedinou, přinejmenším právní analýzu rozchodu Čechů a Slováků, udělal ve své knize Česko-Slovensko -- konflikt, roztržka, rozpad stařičký americký profesor práva Eric Stein, původem z Československa. Budiž mu za to dík a dík také českému exprezidentovi, že mu na návrh Senátu Parlamentu České Republiky udělil vyznamenání Za zásluhy. Snad si jednou naše moderní dějiny pravdivě zanalyzujeme i sami. Snad se k nim věcně vyjadří i jejich aktéři.

Václav Havel: Prosím stručně. Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty. Gallery N-1, Praha 2006, ISBN: 80-86990-00-1, EAN: 9788086990002